CIA na ruské stopě

cia
13.12.2016 01:44
Americké zpravodajské a policejní orgány jsou zajedno v přesvědčení, že v týdnech před prezidentskými volbami ruská vláda nasadila počítačové hackery, aby vnesly do kampaně chaos, píší New York Times. Nejsou samy. Zpráva vznikla ve Washington Post a letí médii jako stepní požár. Co se z ní dá vyčíst?

Především, zpráva o údajném ruském vlivu na americké volby nemluví o tom, že by se zpravodajské a policejní orgány shodly na jednoznačném tvrzení, které je vytrvale opakováno naším mediálním mainstreamem, že Donald Trump vděčí za své zvolení Vladimíru Putinovi. Vnesl tam někdo chaos? Ten však spočíval jen v tom, že se provalilo, jak Hillary Clintonová říkala utajeně před bankéři Wall Streetu něco jiného než před voliči. Nebo jaká svinstva obsahovala férová hra proti demokratickému protikandidátu v primárkách Bernie Sandersovi. Nebo jak FBI zametala po koberec bohorovné ignorování předpisů, které bývalá ministryně zahraničních věcí předvedla při zacházení s tajnou státní poštou.

Kdo to provalil? Poražení mají jasno. Vedoucí představitel Demokratické strany ve sněmovním výboru pro zpravodajské služby Adam Schiff je podle NYT přesvědčen, že „Moskva intervenovala ve prospěch kandidáta, který byl nejvíc okázale proruský v americké historii.“ Přece by neintervenovala proti němu!

Vznikají dvě otázky. Jestli je taková intervence ve volbách vůbec možná, a potom taky, jestli je Donald Trump opravdu proruský.

Napřed k té první otázce: možné to nejspíš je. Možné je skoro všechno. Jen z poslední doby víme, že Spojené státy investovaly do převratu na Ukrajině, završeného svržením zvoleného prezidenta Janukoviče, pět miliard dolarů, jak přiznala náměstkyně ministra zahraničních věcí USA Victoria Nulandová. Když lze svrhnout prezidenta, co by nešlo nezvolit kandidáta.

Jak se to dělá prostřednictvím hackerů, to ví Bůh a pár profesionálů, ale obecně vzato, možnosti obrany proti pronikání do počítačových sítí jsou velice omezené. Pocítila to i německá kancléřka Angela Merkelová, když zjistila, že americké tajné služby odposlouchávaly její mobil. Nebyla v tom sama. Příliš mnoho nevysvětlitelných rozhodnutí evropských státníků působí dojmem, že na ně někdo tlačí, protože se o nich ví něco, co by raději utajili.

Teď to chytla Clintonová, předtím byli napíchnutí jiní, tak to chodí. Těžko od tajných služeb čekat, že budou dělat něco jiného. Proti jejich pronikání do sítí se stoprocentně ubránit nelze, ale výsledkem protistrany nemusí být odevzdaná bezmoc. Lze poslat háček i opačným směrem a dát tak zdvořile najevo, že to umíme také. Že na skryté ovlivňování světové politiky není monopol. Proto jsem ochoten věřit, že občasný rozruch na těch nejzabezpečenějších sítích, který je připisován zásahu čínských nebo ruských tajných služeb, je třeba brát vážně jako obnova parity na novém strategickém hřišti.

Parita je důležitá. Když v letech Studené války vznikala parita v oblasti jaderné hrozby, posilovala taky tendence k dohodám o omezování zbraní. Parita samozřejmě není nic objektivního, jde hlavně o to, aby mocenská centra vnitřně došla k závěru, že jejich zranitelnost je srovnatelná a mohla by se vymknout kontrole. Na tomto velice užitečném výsledku měly obrovskou zásluhu tajné služby. Bez nich by to ani nešlo, nikdo vám dobrovolně neřekne, jak na tom doopravdy je.

Velice cenné hodnocení příspěvku CIA během studené války nabídl její ředitel Robert Gates. Byl tím, kdo mohl v říjnu 1992 - jako vůbec první – nahlédnout do kuchyně KGB při návštěvě její moskevské centrály. Ve své knize From the Shadows (Simon & Schuster, New York 1996) na str. 562 uvádí, že od konce 60. let zpravodajská komunita USA a spojenců postihla vojenskou sílu a schopnosti Sovětského svazu s pozoruhodnou přesností.

„Liberálové vytrvale napadali CIA, že sovětskou vojenskou sílu přeceňuje, a konzervativci se stejnou úporností zase tvrdili, že ji podceňuje. Ale nám se dařilo lokalizovat a spočítat s velkou přesností rozmístěné zbraně - letadla, tanky, lodě a strategické prostředky. A o tyto počty a zjištěné vlastnosti zbraní se mohly s důvěrou opírat vláda (včetně ministerstva obrany), Kongres i spojenci, a to jak v jednáních o omezení zbraní, tak ve vojenském plánování.

Možná největším příspěvkem zpravodajské komunity bylo to, že v druhé polovině studené války už nepřišla žádná překvapení typu „mají víc bombardérů“ nebo „mají víc raket“ jako v 50. letech. Navíc naše detailní znalost od druhé poloviny 60. let Sovětům zcela znemožnila blufování, a to pomohlo zabránit přehnaným reakcím a nedorozuměním, která by mohla zničit svět.“

To nebyl malý výsledek! Je zřejmé, že nejen komáři (jejich larvy krmí ryby), ale i tajné služby jsou v přírodě k něčemu. Ne všechno se ale povede. Může se stát, že za to, čím se jednou chlubili, by si později raději nafackovaly. Třeba když Gates (v půli 90. let) píše:

„V operační oblasti jsme dosáhli významných výsledků. Tím největším byla válka v Afghánistánu, kde Spojené státy a jejich spojenci prostřednictvím CIA propašovaly mudžahedínům dodávky a zbraně za miliardy dolarů.“

Pro představu bychom měli dodat, že jakékoliv částky z té doby musíte ho vynásobit 2,5, abyste se dostali na dnešní kupní sílu dolaru. Gates si už tenkrát uvědomoval nebezpečné pozůstatky této politiky, ale pochopitelně neměl tušení, že se z ní nebude dařit vybřednout ani po dvaceti letech (a sám po roce 2006 sklízel plody této politiky ve funkci ministra obrany). Píše:

„Polovojenský výcvik a zbraně, které jsme tam poskytli, byly po skončení konfliktu občas užity k nevítaným cílům a dokonce k akcím, které byly Spojeným státům nepřátelské. Vždycky jsme si byli vědomi tohoto rizika a ve skutečnosti jsme varovali politiky před něčím takovým v debatách, zda v Afghánistánu použít /přenosné ruční protiletadlové střely/ Stinger.“

Dnes je tu obava před kybernetickou zbraní a není divu, že pátravé znaky míří k Moskvě. Nic určitého se ale neví. Důkazy nejsou. Jen náznaky. Prý to vyplývá z okolností, opatrně naznačuje CIA. Ale možná už dávno není tak přesná jako v čase bipolárního světa. A možná je jen krotká, jako byla v měsících před rozpoutáním války v Iráku, kdy věděla, že Husajn žádné zbraně hromadného ničení nemá, ale couvla před tím, co chtěl prezident George Bush ml. slyšet.

Ani CIA nemusí vědět všechno. „Nenávidím tvrzení, že říkáme moci pravdu,“ ohrazuje se teď v NYT bývalý vedoucí analytik CIA Mark Lowenthal. „Nemáme pravdu. Máme opravdu dobré myšlenky.“ Takže i ta o dlouhých kybernetických prstech Putina může být jen jednou z oněch výborných.

Možná je v tom ještě něco jiného. Zpravodajci se cítí popíchnuti tím, že zvolený prezident Trump moc nestojí o jejich denní svodky, které má od okamžiku voleb dostávat ve stejné podobě jako úřadující prezident. Nesleduje převládající interpretaci světových událostí a způsob, jak jsou v nich prezentovány americké zájmy. Snaží se tak vyhnout nástroji, kterým byl každý prezidentský nováček velice rychle postaven do latě.

V minulosti to fungovalo, aspoň v dobách, které jsou pokryty zmíněnými pamětmi Roberta Gatese. Připomeňme si pořadí amerických prezidentů, střídavě Demokratů a Republikánů: Lyndon Johnson (D), Richard Nixon (R), Gerald Ford (R), Jimmy Carter (D), Ronald Reagan (R). Jak se měnila politika?

„Popravdě, kořeny Nixonova vyjednávání /o snižování strategických zbraní/ SALT i jeho vlastních strategických programů hledejme z větší části v administrativě Johnsona. Ford se držel Nixonova /zmírňování napětí/ détente, dokud ho sovětské akce nepřiměly ke změně. Carterova kampaň lidských práv byla postavena na Fordovu podpisu Helsinské dohody. Navázal ve všech strategických zbrojních programech (až na jeden) na Nixona, stejně jako nakonec na Fordův přístup k jednáním SALT. Reaganovy strategické programy, jeho skrytá konfrontace se „třetím světem“ /rozvojových zemí/, ekonomický tlak, případné zapojení do odzbrojovacích jednání i útoky na legitimitu sovětské vlády, to vše bylo postaveno na předchozí činnosti Cartera - ale to by stoupenci obou prezidentů nikdy neřekli, ani kdyby jim měl jazyk zčernat a upadnout.“

A bude vůbec Trump s Putinem kamarádit? Obcházím teď nejrůznější debaty, kde se to přemílá shora, zdola, ale ani v Praze se nic určitého neví. Trump se může se orientovat na společné zájmy s Rusy, jak by naznačoval předpokládaný návrh nejvyššího šéfa Exxon Mobil do funkce ministra zahraničních věcí. Pokud se Rex Tillerson skutečně stane šéfem State Departmentu, bude tam muž, který se zná a přátelí s Putinem už dvacet let. Roku 2013 – v čase krátkého americko-ruského oteplení - od něj dokonce dostal Řád přátelství.

Pokud by tedy bylo rozhodnutí pro Tillersona definitivní, známe čtyři hlavní postavy, které by měly určovat vztahy s okolním světem.

Patří k nim prezidentův poradce pro otázky národní bezpečnosti generál Michael Flynn, někdejší šéf vojenského zpravodajství. Je zastáncem spolupráce s Ruskem při boji proti islamistům. Ministrem obrany je další bývalý generál „Mad Dog Mat“, jak se říká Jamesi Mattisovi, veliteli námořní pěchoty v čase útoku na Irák roku 2003. I z tohoto výběru je zřejmé, že Trump hledá lidi, kteří jsou schopni o konfliktech na Blízkém východě věcně uvažovat a hledat reálnou cestu, jak z toho ven.

CIA by měl vést člen sněmovního výboru pro zpravodajskou činnost Mike Pompeo, také s vojenskou minulostí, ale ta se odehrála v kadetce ve West Point a v bojovém tanku. Nemá zkušenost s vyšším velením. Trumpovi pomohl ve volbách kritikou Clintonové kvůli neschopnosti v okamžiku vypálení amerického konzulátu v libyjském Benghází. Ostří kritiky míří i na selhání CIA v této oblasti. Výběr osoby ale napovídá spíše o Trumpově potřebě jistit se ve vztahu ke Kongresu.

Volební program Republikánů, který byl schválen spolu s nominací Donalda Trumpa do prezidentských voleb, mluví jednoznačně o nadřazenosti USA a politice síly. Sám Trump však začíná působit dojmem, že se těmito stranickými plky necítí zavázán a hledá osoby, které by ho dokázaly vyklestit z problémů, které on sám považuje za druhořadé. Význam dovozu ropy upadá, války vynášejí jen úzké vrstvě, která z toho tyje. Prvořadé jsou sliby navrátit reálnou ekonomiku na území Spojených států a oživit regiony Rezavého pásu, kterým to slíbil a které se budu chovat v příštích volbách podle toho, jestli to zvládne. Lze si představit kruhy, ve kterých to šíří nervozitu.

zbynek-fiala
Žurnalista, v minulosti dlouholetý šéfredaktor časopisu Ekonom.
Klíčová slova: analýza

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

antoninsebek

Nové, zato často používané klišé: za všechno může Putin {#emotions_dlg.money_mouth}

Tipnul bych si, že zatím jde o klid před bouří. Až definitivně odstoupí velký ochránce Killary,  to jest Obamovič, tak bude jen otázka času, kdy pravda vyjde najevo. Kdo všechno marně vložil ohromný kapitál na její vítězství a hlavně: co za to požadoval. Především v Americe ani kuře zadarmo nehrabe.