Požádal jsem proto předsedu vlády Nečase ve stejné souvislosti o objasnění některých aktivit jeho ministra zahraničí. Zapadají totiž do stejné logiky, která mne vedla k interpelaci na premiéra. Konečně poslední příčinou interpelace je fakt, že jindy velmi pohotoví čeští „investigativní“ žurnalisté a jiní investigativci jsou tentokrát tak důsledně zticha jakoby skládali bobříka mlčení. Proč asi? Kde je teď nová mediální hvězda K. Randák?

Má interpelace vychází z následujících faktů:

Ve vojenské intervenci v Libyi hráli rozhodující roli David Cameron a Nicolas Sarkozy, nikoliv Spojené státy. Bez nich by to sice vojensky nešlo, ale prezident Obama nebyl iniciátorem. Sarkozy má dnes jiné starosti, k libyjské záležitosti se nerad vrací. I proto, že vidí, do jaké propasti se dnešní Libye propadá. O Sýrii se fakticky nezajímá, nechal to na svém ministru zahraničí. Ví, že prezidentské volby nevyhraje další válkou. Francie na ni ani nemá dost peněz. Prezident Obama do války v Sýrii nepůjde. Proč by jinak odcházel z Iráku a Afghánistánu? Ostatně, v USA jsme v roce prezidentských voleb. A nejlepší cesta, jak prohrát volby, je zabřednout do dalšího vojenského dobrodružství. Takže zůstává britský ministerský předseda. Proč právě Brit? Protože Sýrie hraničí s významnou britskou bývalou kolonií Irákem. A hraje mimořádně významnou úlohu v celé oblasti Blízkého východu. Ta je zájmovou sférou Londýna už od dob britského impéria.

A hlavně – Petr Nečas dnes Davida Camerona opravdu potřebuje. Bez něj by si netroufl bojkotovat fiskální kompakt EU. A i pro Camerona je o chlup lepší, že v protievropské lodi nejede proti proudu úplně sám.

ODS je kromě toho společně s Cameronovými konzervativci ve společné frakci v Evropském parlamentu. Tam byl gambit opačný – bez ODS by tato frakce před třemi lety nevznikla. K nevůli Angely Merkelové a dalších politiků Evropské lidové strany. Takže jsou si obě strany lecčíms navzájem zavázány.

Navíc Nečasův hradní guru – prezident Klaus – na sklonku roku 2009 při svých obstrukcích Lisabonské smlouvy kalkuloval s tím, že Cameron ještě před britskými parlamentními volbami na jaře 2010 slíbí, že vyhlásí k Lisabonské smlouvě referendum. A on tedy nebude muset smlouvu ratifikovat. Slyšel jsem tehdy, že snad na toto téma spolu i komunikovali.

Není také tajemstvím, že současný český předseda vlády létá společně v jednom letadle pouze a výlučně s britským premiérem. To je přece výborná příležitost neformálně projednat i takové věci jako např. konkrétní zapojení ČR do „boje za lidská práva“ v Sýrii. Takže „pomoci“ D. Cameronovi v Sýrii může být pro současného českého premiéra silné lákadlo.

Ví se, že v Sýrii bojuje proti režimu prezidenta Asáda tzv. Svobodná syrská armáda a další paravojenské útvary. Zdali jsou tyto formace složeny z dezertérů syrské armády, zda jsou ozbrojenými silami jednotlivých islámských směrů nebo milicemi jejích sekt, je pro českého občana velkou neznámou. Kdo je financuje a organizuje, to ví asi nejlépe cizí rozvědky. Nevím jak ty naše.

Zdá se, že podobně jako nedávno v Jemenu a částečně i v Libyi stojí dnes v Sýrii proti vládnoucímu režimu společně demokratické země Západu, část syrských sunnitů - a také Al Kaida. Tedy stojí společně proti režimu, který maximálně vycházel vstříc potřebám prezidenta G. W. Bushe a jeho „válce s terorismem“. Že si takové režimy (Mubarak, Ben Ali, Kaddáfí) přitom nevybíravými prostředky upevňovaly své vnitropolitické postavení, bylo známo všem a bylo známo dlouho. A že Bašír Al Asád byl po dlouhá léta zárukou relativního klidu na severních hranicích Izraele, ví nejlépe právě v Jeruzalémě.

George W. Bush a my s ním jsme léta vedli válku proti teroru, proti Al Kaidě a „radikálnímu“ islámu. Dnes Západ místy bojuje s Al Kaidou proti "společným nepřátelům". Jedná s "radikálním" islámem (Talibán), otevřel mu prostor k nástupu do vládních pozic (Egypt a Tunisko). Strachy polovyšinutí američtí vojáci močí v Afghánistánu na pobité Talibány nebo pálí Korán. Afgháncům se za to omlouvá prezident USA. Chaos v Iráku je těžko popsatelný. Do černého zmatku se propadá Libye. K tomu vlastně přes noc zjišťujeme, že islamisté jsou i „umírnění“. To je celkově situace, kdy by sládek v Havlově „Audienci“ mohl zopakovat svoje „to jsou paradoxy“.

Zpět k Sýrii - všechna protiasádovská uskupení jsou podle mediálních zdrojů vyzbrojována ze zahraničí. Dodávky zbraní mají financovat hlavně Saudská Arábie a Katar, zbraně se dopravují v prvé řadě přes Irák.

Má se též za to, že o těchto zbraňových dodávkách přinejmenším „vědí“ USA, V. Británie a Francie. Těžko se divit, že „v podezření“ jsou právě ony – vždyť takto (hlavně Francie a V. Británie) postupovaly už v Libyi. Bez ohledu na to, že Rada bezpečnosti OSN zavedla na Libyi zbraňové embargo. I když to samozřejmě popírají.

Také v případě Sýrie platí zbraňové embargo - nikoli OSN, ale EU. To však nemusí být větší potíž. Může se třeba najít ochotný prostředník, který ty zbraně rád vyveze. Že by právě česká vláda? A třeba i vlastní zboží. Saudská či katarská šeková knížka je pro tyto účely vždy k dispozici.

Dalším důvodem mé písemné interpelace jsou aktivity ministra zahraničí, zvláště jeho letošní lednová návštěva Kataru a Bahrajnu.

Katar je znám jako velký anglo-americký spojenec v prostoru Zálivu. Jako spojenec natolik spolehlivý, že klidně dodává zbraně do Libye v době embarga OSN - má mocné zastánce, může si to asi dovolit. Je to spojenec natolik sebejistý, že náčelník generálního štábu katarských ozbrojených sil se veřejně hlásí k dalšímu porušení rezoluce RB OSN o Libyi - k účasti několika stovek katarských vojáků v bojích proti Kaddáfímu. Katarská TV stanice Al Djazeera (řečená „arabská CNN“) byla původně „politicky zlobivá“. Dnes už ale je „alles in ordnung“, jak by řekl český ministr zahraničí. Al Djazeera referuje v souladu s politikou Washingtonu a Londýna.

Je na místě obava, že pospávající ministr zahraničí může snadno spolknout katarskou udičku. V lepším případě udělat naší zemi ostudu, v horším ji pak snad i zavléci do nepříjemného zahraničního politicko-vojenského dobrodružství. Jsem znepokojen jednou větou z oznámení MZV ČR o jeho cestě do Kataru: „Návštěva má velký význam i v kontextu aktuální role, kterou Katar sehrává na mezinárodní scéně, zejména při vyjednávání o řešení řady konfliktů.“ O vyřešení nějakého mezinárodního konfliktu Katarem nikdo ve světě nikdy nic neslyšel. Naopak se dobře ví, že Katar vždy podporuje jen jednu stranu v konfliktu a je „pokladníkem“ těch, kdož jsou ochotni „vyřešit“ konflikt vojenskou silou.

Katar sám vidí své mezinárodní postavení prakticky jako „velmocenské“. Tak velmocenské, že po ruském vetu v Radě bezpečnosti OSN k rezoluci o Sýrii katarští policisté a celníci fyzicky napadli ruského velvyslance na letišti v Dohá a zbili jej. Teď už tedy chybí nejen ruský velvyslanec v Kataru, ale i katarský v Moskvě.

Už jen „drobnou lapálií“ je okolnost, že K. Schwarzenberg navštívil též Bahrajn, který protivládní protesty svých obyvatel potlačil násilím, s využitím „bratrské pomoci“ saudských vojsk. O Schwarzenbergově zájmu o dohodu v konkrétní otázce (asi zejména s Katarem) svědčí i to, že v Kataru, ani Bahrajnu nemáme zastupitelský úřad. Do takových zemí jezdí ministři zahraničí jen tehdy, chtějí-li osobně a podrobně něco delikátního projednat. Většinou i na takové cesty však posílají své náměstky. A K. Schwarzenberg není právě ve věku, kdy by jej cestování těšilo.