Eman Pluhař: Fukuyama, levice a finanční trhy

obrazek
12.7.2012 11:21
„Demokracie bez silné střední třídy má sklon k populismu, sklon ke svárům, nedokáže již rozumně rozhodnout, co komu náleží, je zablokovaná. V USA zažíváme návrat k populismu, kupodivu na pravé straně politického spektra.“ (Francis Fukuyama, 2012)

Do debaty o finanční a úvěrové krizi se nově vložil také Francis Fukuyama, autor známé téze o konci ideologií a dějin -na pozadí kolapsu Sovětského svazu- a v té době i vedoucí plánovacího štábu ministerstva zahraničí USA. Svou tezi z roku 1989 později odvolal, respektive odmítl nesprávné interpretace. A do širokého kontextu jeho úvah mezitím nově vstoupil multipolární svět a pak i arabské revoluce - a ty se mohou, ale nemusí pohybovat k západnímu modelu. Ať tak či onak do debaty se vložil rozhovorem, který nedávno poskytl německému týdeníku Der Spiegel. Je to čerstvá informace z první ruky o vývoji v USA směřujícím k podzimním prezidentským volbám, ale jsou to také úvahy o souvislosti krize a nástupu amerického populismu, a také o levici -a to nejen v americkém měřítku. Levicovou reakci na krizi finančních trhů považuje za nedostatečnou (i v případě Obamy), k jižní části eurozóny se raději moc nevyjadřuje. V severní části eurozóny se mu jako správná reakce zamlouvá německá reforma z let 2003 - 2005 (Schröderova Agenda 2010), která ovšem nemohla být reakcí na krizi, ale akutní krizi předcházela. Ale pak v době finanční krize zřejmě dokázala ochránit Německo od ekonomických problémů, kterým dnes čelí Amerika. Rozhovor začíná poněkud překvapivou otázkou a končí překvapivou odpovědí.

Fukuyama: „Domnívali jsme se, že globalizaci dokážeme zvládnout jenom tak, že vlastně nic dále již nebudeme vyrábět a raději nabídneme služby. Nadto jsme zcela zapoměli, že socialismus se v USA nikdy nestal žádným velkým tématem, protože se dostatečnému počtu lidí vždy podařil vzestup do prosperující střední třídy. To dnes již nefunguje, protože pracovali v odvětvích, která jsme přenechali zemím jako je Čína... Kde vlastně dnes zůstává povstání zleva? Světová finanční krize vznikla na Wall Street a možná byla jen proto, že se systematicky odbourala kontrola finančních trhů- tak jak to vždy požadovali pravicoví američtí ideologové. Postihla normální lidi neslýchaným způsobem, zatímco bohatí zaměstnanci z finančního sektoru na ní díky státní pomoci vydělali. Jestliže tato situace nevede k povstání na levici, pak co ještě? Já jsem jako reakci na krizi očekával určitý druh levicové „Tea Party“.

Řečnická otázka míří výhradně na novou levici (stará levice v USA neexistuje) a domyšlena do konce by vlastně znamenala, že Obamova vláda zapomněla zorganizovat povstání sama proti sobě. Ale přeci jen: krize přišla jako blesk z čistého nebe a jen málokdo se problematikou finančních trhů předtím zabýval či se dokonce ozýval (jako např. Attack či v Německu H. Schmidt) a to platí i pro Obamovu vládu. Finanční kompetentnost v oblasti finančních trhů byla v tomto ohledu v politice nízká a stejně tak v bankovním sektoru (jak jinak se mohly po celém světě nakupovat riskantní finanční deriváty z amerického trhu. Obamovi nezbývalo než americké banky zachraňovat a tím současně hasit požár v celém světovém bankovním systému. Pravice se již vyjádřila, že by banky nechala zkrachovat. Rozdíly mezi pravicí a levicí mohou být někdy subtilní a někdy jsou velmi jasné.

Fukuyama: „Americká centrální banka a ministerstvo financí zasáhly, aby předešly spoušti jako ve třicátých letech, kdy 20% Američanů bylo bez práce. Prezident Franklin D. Roosevelt tehdy proto mohl velké banky rozporcovat a protože vládla veliká bída, nikdo se neodvážil protestovat. Obamovi se na počátku krize nabizela stejná příležitost, když dokonce Newsweek titulkoval ‚Teď už jsme socialisté všichni‘. Obama tenkrát mohl velké banky zestátnit, rozebrat a kus po kuse prodat. Ale pohled na svět byl v jeho vládě již určován tím, co chtěly banky na Wall Street.“

Evropa ve vleku krize mohla pouze sekundovat. Ale i zde se v druhé v druhé fázi daří rozjíždět konjunkturní programy na záchranu ekonomiky (v USA se podařilo zachránit i General Motors). A postupně se začaly na levici brát na vědomí a objevovat i směrodatné analýzy systémových poruch finančních trhů - převážně americké provenience (Stiglitz, Woolley, Roubini, Ferguson, Sorosovy komentáře), které ukázaly, že finanční trhy přestaly v globálním měřítku mezitím podporovat solidní finanční politiku a začaly devastovat ekonomiku Západu (a paradoxně rozvíjet ekonomiku rozvojových zemí). A s těmito argumenty se teprve teď mohla vzpamatovat i evropská levice.

Otázka: „Stala se otázka sociální spravedlnosti hlavním tématem kampaně?“

Fukuyama:“S touto formulací je to v USA těžké. Když o tom začnete mluvit, budete rychle ocejchován jako třídní bojovník. Prezident Barack Obama s tím udělal nejnověji zkušenost, když v Projevu k situaci národa požadoval zvýšit daně pro bohaté a promptně obdržel nálepku ‚evropský socialista‘. Také proto je velice obtížné zformovat efektivní levicové hnutí. Dosud se to v USA podařilo jen jednou, po světové hospodářské krizi počátkem třicátých let.“

„Tea Party“ ovšem jako strašák americké pravice respektive pravicového kandidáta do prezidentských voleb řádí proti krizi jako pominutá (zrušit finanční úřady, zrušit centrální banku a celou finanční politiku, vystoupit z OSN). A když právě nedávno zrušil Nejvyšší soud předchozí omezení ve financování volebních kampaní, bude to ještě horší a celá pitoreskní reprezentace „Tea Party“ se ve svém hněvu proti Obamovi může o to víc opřít o technologie moci, think tanky, média a velké peníze. V mediálních kampaních odvádí pozoronost od finančních trhů a je pro zákaz antikoncepce, zákaz přerušení těhotenství, je za právo na držení zbraní a řeší náboženské otázky. Nechutným a stále více využívaným nástrojem jsou „character attacks“ proti Baracku Obamovi: že není Američan, že je muslim, že je „evropský socialista“ (českou paralelou těchto útoků je negativní propaganda proti Jiřímu.Paroubkovi).

Fukuyama: „ Pokud se lidí z „Tea Party“ zeptáte, co si myslí o vládě, jsou jejich pocity naprosto jednoznačné, vládu nenávidí zhloubi duše. Mají pocit, že je nechala ve štychu...důležitější otázkou ovšem je, proč tito ne právě bohatí voliči hlasují pro pravici, ačkoliv té jsou jejich zájmy naprosto lhostejné? Důvodem je patrně rovnostářská antielitní ideologie, která má své hluboké kořeny v amerických dějinách. Hodně voličům se prostě líbí, že republikáni burcují proti vládě- a proto je volí, i když k moci pomáhají jiné elitě, tedy byznysu.“

Fukuayama „Tea Party“ evidentně v lásce nemá. Překvapením ale je, že americký vlastenec Fukuyama nevidí americká východiska z krize, a zřejmě proto se se svým rozhovorem obrací k německému respektive evropskému publiku.

Fukuyama: „Německý model ekonomiky by pro Ameriku mohl být určitým vzorem. Německo dokáže i nadále vyrábět ve své vlastní zemi výrobky, které se nakupují ve světě. Tím jste vaši střední třídu dokázali ochránit lépe než my.“

Otázka: „ Byla by Agenda 2010 Gerharda Schrödera určitým vzorem pro americkou levici?“

Fukuyama: „Německá sociální demokracie zvládla dobře modernizaci pracovního trhu a udržela sociální stát v konkurenceschopném stavu... to samo o sobě představuje úctyhodný výkon a protože se to neděje v Itálii nebo ve Francii, je jednou z příčin aktuální krize eura.“

Zde ovšem dlužno poznamenat, že reformní program Agenda 2010 prováděný v letech 2003-2005 vládou G. Schrödera (s podporou pouze jedné části jeho strany) proběhl celé tři roky před vypuknutím krize v roce 2007. Pak ovšem začaa fungovat jako protikrizová zeď. Ovšem krize samotná zaskočila i německé ekonomy. Dokládá to m.j. i prudká reakce Helmuta Schmidta, který si přestal brát diplomatické servítky: „Hlavní viníci jsou v New Yorku ... a má to hodně co dělat s arogancí washingtonské vlády. Ona prostě ví všechno lépe. Plavala na vlně opilé euforie ze zisku, která se z Wall Street rozšířila do valné části severní Ameriky a do Anglie a odsud přes celý svět až na Dálný východ. Vládě Bushe mladšího je navíc třeba připočítat morální deficit, protože o tom nechtěla nic vědět.. Prezident a jeho okolí byli plni ideologie, že trh vyřeší všechno.“ A rok po vypuknutí krize pokračoval: “Od Číny a Japonska až k Rusku, Americe a Evropě musely vlády zachraňovat banky před zhroucením. A byly to především vlády a centrální banky, které v historicky bezpříkladné paralelitě odvrátily světovou depresi pomocí dodatečných státních výdajů a dodatečné likvidity. A přes toto všechno se na regulaci dravého kapitalismu nestalo nic, co by stálo za zmínku a někteří finanční manažeři už znovu spustili starou hru. Tak největší světová investiční banka hodlá svým manažerům vyplatit za rok 2009 prémie ve výši 23 miliard dolarů.“ Tak pravil bývalý kancléř a ministr financí Spolkové republiky Německo.

Krizi a její dopad na světovou ekonomiku předpověděl s dvouletým předstihem tehdy neznámý profesor z kansaské univerzity Michael Hudson (článek „Nová cesta do otroctví“). Dnes patří k té části hnutí Occupy Wall-Street, která se skládá z finančních expertů a profesorů ekonomie.

eman-pluhar
Čech žijící v Německu, člen SPD, na počátku 90. let působil v Praze v rámci Nadace F. Eberta
Klíčová slova: ekonomika

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

Krajtl

Nechápu proč se výplody člověka který se evidentně mýlí už dvacet let někdo zbývá!

rku

Pane Pluhaři,

zajímavý blog, ale asi nekopletní.Otázky jsou jenom dvě a odpovědí více, takže nevím na co se odpovídá. Odpověď na poslední otázku je asi špatně přeložena, není jasné co je jednou z příčin krize eura. Že antielitářská a rovnostářská ideologie má kořeny v amerických dějinách - to je snad opravdu nesmysl.