Eman Pluhař: Jak se stát prezidentem

obrazek
8.12.2012 15:38
Všechny americké příručky se shodují v tom, že kandidát vystupuje v kampani obligátně s manželkou a rodinou, zatímco evropské národy to spíše považují za pouhý americký „cirkus“, humbuk, hologram a inscenaci. Jak tedy jinak otestovat měřitelným způsobem kandidátův charakter? Berlusconi to pochopil a ve své prekérní situaci nahrazoval manželku a rodinu pravidelným vyprávěním o matce („kdo tak hezky mluví o matce, nemůže být bezcharakterním člověkem“).

Z Česka je literárně doložen ale případ kandidáta s naprosto intaktní rodinou. Sotva vylíčil loučení s rodinou před odjezdem na sjezd, již vypadl ze hry. Snad tedy při hledání „slušného, poctivého a spolehlivého“ kandidáta pomůže přímá volba prezidenta. Z dosud přihlášených kandidátů má s přímou volbou zkušenost pouze jeden jediný. A to špatnou. Je to ten kandidát, který vyhrál stranické primárky v ČSSD, ale vedení strany se rozhodlo jinak. A podpořilo kandidáta jiné strany.

Jaroslaw Kazcynski, nacionalista a předseda Strany práva a spravedlnosti, kádruje kandidáty metodou polského Bermundského čtyřúhelníku. Je to jistý druh útrpného práva, ale na rozdíl od předlohy v Karibiku v něm nemizí letadla a lodě, nýbrž nezávislé soudy a nezávislá média, právní stát včetně Johna Lockeho a celý Montesquie, celá polská demokracie a hlavně moc a moc peněz. Podle Kazcynského se tato polská záhada rozkládá v prostoru mezi body Estébácká bratrstva, Převlečení komunisté, Byznysmeni z bývalé nomenklatury a Organizovaná kriminalita. Podobnost by tu tedy byla a zřejmě nikoliv náhodná. Ovšem na rozdíl od Polska a ve shodě s Karibikem zde v něm zmizela i celá námořní flotila. Třetí největší ze suchozemských evropských zemí po Švýcarsku a Rakousku.

Z Rakouska se nabízí model Frank Stronach. Stronach je rakouský Berlusconi a skutečná podnikatelská hvězda v severoamerickém automobilovém průmyslu (nedávno chtěl převzít německý Opel), pochází ze Štýrska. Jeho diskursem je Rakousko („Tým Stronach pro Rakousko“) jako byla u Berlusconiho Itálie („Vzhůru Itálie“). „Tým Stronach“ chce pozvednout rakouskou politiku na světovou úroveň. A má i stejně nabubřelou rétoriku: „Dnešním dnem, jsem si tím zcela jist, jsme již vstoupili do dějin Rakouska a také do dějin světa,“ prohlásil na úvod při založení podpůrné strany, která „není stranou, ale hnutím“. Zřejmě kalkuluje, že se stane gravitačním centrem pro početné populistické pidistrany jako jsou všichni Vlastenci, Svobodní, Suverenity, Praví Maďaři, Finové, Flámové, Dánové a další, Potetovaní a Dělnické strany a pomůže „oddémonizovat“ a integrovat starou xenofóbní, rasistickou a protievropskou extrémní pravici – jak již opět učinil Berlusconi anebo jiným způsobem Marine Le Pen. Kavalír Berlusconi by jej bez řečí zařadil do své sbírky stranických konglomerátů (naposledy Lid svobody), kdyby ovšem věděl, zdali bude znovu kandidovat a jak by se nový konglomerát měl jmenovat (testoval název Galaxie). Ale nedávno se opět nechal slyšet: „Dejte mi padesát procent a udělám to ještě jednou. Jsem Ježíš Kristus politiky!“ Takže zřejmě to zkusí ještě jednou.

Model Havel je dilema. Již v době velké euforie v roce 1990 to napsal spisovatel Ota Filip poměrně přesně: “Moc, kterou on a jeho přátelé dostali od dějin, buď nasadí proti nebezpečným reliktům totalitního systému, anebo on i jeho sametoví revolucionáři moc opět ztratí a stanou se obětí politických a mocenských struktur, které buď jen váhavě anebo vůbec nedostali pod kontrolu.“ Po čtyřech letech se k tomu již jen lakonicky vrátil: „Je mi líto, že jsem měl pravdu...“ Příčinou dilematu ale nebyl „samet“ při přechodu od diktatury k demokracii (G. Bush: „Je lepší, když Studená válka končí chrčením než s velkým třeskem.“). V Bermudském čtyřúhelníku mezitím již zmizeli i poslední Havlovi přátelé a mizí i základní pilíře Havlova programu. Současný prezident a vládní koalice již poměrně úspěšně viklají členství v Evropské unii a druhá či třetí nejsilnější politická strana by nejraději vystoupila i z NATO.

Příručku „Jak se stát osvíceným voličem“ zatím nikdo nenapsal. Jistou náhražkou by mohlo být snad poučení ze stále se táhnoucího příběhu strany Věci veřejné, na kterou v minulých volbách naletělo 569 127 voličů.

eman-pluhar
Čech žijící v Německu, člen SPD, na počátku 90. let působil v Praze v rámci Nadace F. Eberta
Klíčová slova: prezidentská volba

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

Vladimír Štingl

Pane Pluhaři, velice zajímavý pohled na volbu prezidenta. Zdravím.