Eman Pluhař: Německo po volbách

obrazek
23.9.2013 08:12
Země, které se evropská hospodářská krize téměř nedotkla, hlasovala téměř přesně podle prognózy z kvalitativního sociologického výzkumu: “Strašidlo krize číhá i nadále před hranicemi Německa. Víra v lepší budoucnost, o kterou soutěží politické strany, ustoupila difuzní touze po permanentní přítomnosti.“ (Ohrožený ráj, Rheingold-Institut, Köln 2013). Volební výsledek touhu po permanentní přítomnosti dobře vyjádřil: CDU/CSU 41,5 %, FDP 4,8%, SPD 25,7 %, Zelení 8,4 %, Levice 8,6 %, populistická Alternativa pro Německo 4,7 % a zosobněním přítomnosti se stala již potřetí kancléřka Merkelová.

Pro její vítězství nakonec nemluvil jenom stav „labyrintu světa“, ale i její osobní výkon v roli strážného anděla a útočiště před strachem z eurokrize a inflace. Těsně před volbami se stala i zárukou, že Němci přeci jenom nebudou muset platit řecké dluhy (když přišla pozitivní hospodářská čísla z Evropy). V kampani byla obdařena přídomky „německá královna“, „teflonová žena“, “krizová manažerka“, „žena, která nezná ješitnosti“ anebo „žena, které lidé ještě nemají dost“ (G. Gysi, Levice). A ve prospěch vládní koalice mluvila nízká německá nezaměstnanost mládeže a ve srovnání se situaci na jihu EU působila jako německá volební propaganda ( Německo 7,6 %, Španělsko 60 %, Portugalsko a Itálie 40 %). Kdosi napsal, že německá úroveň nezaměstnanosti by ve Francii či v Itálii vedla k úvahám o sociální utopii. Merkelová a její modernizovaná konzervativní strana přispěla tak novým způsobem k teorii, že „politika důvěry“ (M. Oakeshott) není výsadou levice.

Voliči, kteří jasně odmítli změnu, si zvolili pokračování vlády, která v uplynulém období zrušila vojenskou povinnost, odpojila 9 jaderných elektráren a rozhodla o odpojení všech (dalších 9), posvětila homosexuální manželství a přešla na podporu energie z obnovitelných zdrojů. A další změny podmíněné demografickým vývojem, růstem cen energie, stavem infrastruktury, vztahem k vývoji na Středním východě a k evropské zahraniční politice si není těžké představit, i když zahraniční politika nehrála ve volbách nejmenší roli a marné byly i výtky, že Merkelová převálcovala kulturu jihoevropských sousedních zemí.

Kampaň byla nudná, nevzrušená, hledala - ale nenašla - mobilizační téma. V popředí stála sociální a hospodářská politika, stranou zůstala ekologie. Tomu zřejmě bránila strategie asymetrické demobilizace, přebírající bez odporu témata protivníka (aby jeho voliči zůstali doma), polarizační mechanismus buď již přestal fungovat anebo byl strategií kampaně vyřazen z provozu. Když se ale pár týdnů před volbami rozpoutal boj o nerozhodnuté voliče (cca 30%) a nevoliče, vypukla nečekaně volební seč s hysterickými rysy na straně FDP, která bojovala o svou parlamentní existenci, a na straně Zelených, kteří se bránili obvinění z pedofilie v jakýchsi článcích před 32 lety. Ve skupině „intelektuálové/prominenti“ ukázala novinářská anketa, že většina nemá koho volit a volit nebude, protože celá kampaň je „divadélko pro malé děti“ a budoucnost země v ní žádnou roli nehraje. Kampaň se obohatila o téma nevoliči a významní představitelé německé kulturní obce (Peter Sloterdijk, Richard David Precht) téma „spícího obra“ propagovali v televizních debatách. Proti nevoličům se postavili týdeníky Der Spiegel a Die Zeit a bezplatné volební vydání bulvárního deníku Bild-Zeitung.

U SPD v průběhu kampaně zaskřípalo v otázce identity (strany, programu a kandidáta), ale pak se přeci jen vzchopila k vynikajícímu výkonu v horké fázi. Kandidát Steinbrück předložil tři týdny před volbami agendu opatření v prvních 100 dnech vlády (9 bodů), mezi nimi minimální mzdu ve výši 8,5 euro/hod. (Levicová strana nabídla 10 euro), solidární důchod ve výši 850 euro, snížení dúchodového věku na 63 let a zbrzdění dalšího růstu činží. Již před horkou fází kampaně průzkumy ukázaly, že možnost vítězství rudo-zelené koalice není reálná a vládní účast SPD připadá v úvahu jen formou velké koalice. V tomto případě by SPD v osobě Franka - Waltera Steinmeiera mohla nabídnout odborně a politicky kompetentního ministra zahraničí.

Populisté. Němečí populisté vedení profesorem hospodářství Berndem Luckem z Hamburku- podle hesla jaký lid, takoví populisté- do parlamentu neprošli. První pokus o německou populistickou stranu (všude kolem jich běží celá řada) ztroskotal. Zřejmě jim v cestě víc než jinde stály reminiscence neboli „vzpomínky na dějiny“ (Walter Laqueur). Ale jak ukazují výsledky politologického výzkumu, stoupenci Alternativy pro Německo přesahují okruh kritiků společné evropské měny (cca 2,5%). V předvolebních analýzách existovala obava ze spojení s 2,5% tzv. Protestních voličů (kteří volí kohokoliv, jen když je proti zavedeným stranám) a s dalšími pravicově populistickými a pravicově radikálními (FORSA) skupinami. I členská základna je dvojkolejná a druhou kolejí jsou ekvivalenty s antidemokratickými názory (odejmout volební právo nezaměstnaným, podpora podnikatelů na úkor sociálně slabých vrstev, boj proti „menšinové lobby“ homosexuálů). Německo si tedy může vydechnout, ale ne nadlouho. V květnu příštího roku jsou na řadě volby do Evropského parlamentu a do nich nastoupí Alternativa pro Německo opět a v plné zbroji.

V případě pravděpodobného úspěchu se německý populistický proud do Evropského parlamentu slije spolu s ostatními proudy do purpurové řeky pod názvem Aliance evropských národních hnutí. Tu zatím představuje celkem 8 poslanců z mnoha zemí a populistických stran (Le Penová, maďarský Jobbik, Britská národní strana, Bulharská národní strana, italská Fiamma Tricolore atd.) A nutně potřebují posílení na velikost nutnou pro založení klubu a naražení zdrojů. Tato směs antievropanů, národovců, neofašistů a rasistů obdrží posily stejného druhu z mnoha evropských zemí a také jistě z České republiky. Již připravená nadace nese název „Identita, Tradice, Suverenita“. Orientačními body budou principy „Aliance“ přijaté na ustavujícím shromáždění v Budapešti v roce 2009. V první řadě odmítají „evropský superstát“, požadují ochranu před „náboženským a finančním imperialismem“, vyzývají k společnému boji evropských národů proti sociálnímu dumpingu a jsou také proti „destruktivním účinkům“ globalizace. O všem ostatním se zatím nemluví.

Německá Evropa. Představa německé Evropy jistě nepochází od německých populistů ( tady žádné ekvivalentní kořeny nejsou) ani z německé politiky, ale je součástí evropského diskursu. A je to i jistá provokace, která se vyžaduje po Německu jiné odpovědi, než že zůstane motorem růstu a kotvou evropské stability. Na evropské úrovni se v médiích rýsuje diskuse o evropské otázce. Když se ponechají stranou karikatury s hákovým křížem a obvyklé stereotypy z bulváru, patří sem úvahy kvalitních medií (a i stále vzácnějšího kvalitního tisku) a jejich žurnalistů, kteří vidí novou evropskou otázku v souvislosti s globalizací.

Příkladem za všechny může být britský The Economist, když se na jeho obálce objevil známý obraz německého romantika Caspara-Davida Friedricha s poutníkem nahrazeným Merkelovou, hledící tedy ze skály přes moře mlh k mlhavému obzoru. Je to docela vtipná novinářská levárna, když se navíc pod nohy německé předsedkyně vlády umístí titulek Vzpírající se evropský hegemon. Není to odpověď, ani začátek odpovědi, ale počátek diskuse, která se rozbíhá a do které se teprve začnou slévat národní evropské řeky a kterou nebude řídit Evropská komise, ale podněty zvenčí, reakce, a ohledy na evropské sousedy. I v tomto případě se německý ministr financí cítil povinnen reagovat ve formě článku s nadpisem Žádná německá Evropa“ zveřejněném současně v Polsku, Itálii, Francii, Španělsku a Velké Británii.

Dalším spontánním podnětem diskuse byla návštěva Baracka Obamy v Berlíně. Reakce profesora sociologie Heinze Budeho z Kasselu však obohatila čtenáře týdeníku Der Spiegel pouze o zábavnou interpretaci: “Číslem jedna jsou pro něj (Obamu, pozn.autora) pochopitelně USA, číslem dvě, jak se dalo čekat Čína. Ale třetí nejvlivnější, nejdůležitější a nejmocnější zemí je pro něj momentálně zřejmě Německo. 80 miliónů ve středu Evropy mezi sedmi miliardami na světě.“

A nyní se již zřejmě neudržel smíchy i doyen německé sociologie Jürgen Habermas. A nepřímo připomněl, že Německo má stejně jako ostatní evropské státy na scéně světové politiky úlohu statisty a je obklopeno sousedy, kteří se právě nedávno stali z odvěkých nepřátel přáteli. A dal najevo, že i politika současné vlády mu působí starosti, budí reminiscence a nepříjemné otázky: „Po založení císařské říše v roce 1871, zaujalo Německo v Evropě fatální, napůl hegemoniální postavení – dle mezitím okřídleného výroku Ludwiga Dehiose bylo „příliš slabé, aby mohlo ovládnout kontinent, ale příliš silné, než aby se dokázalo zařadit. Také to urovnávalo cestu do katastrof 20. století. Díky zdařilému evropskému sjednocení, nejen to rozdělené, ale také sjednocené Německo, nemohlo zabřehnout do tohoto starého dilematu. Je evidentně v zájmu Spolkové republiky, aby se na tom nic neměnilo. Ale nezměnila se situace?“

eman-pluhar
Čech žijící v Německu, člen SPD, na počátku 90. let působil v Praze v rámci Nadace F. Eberta
Klíčová slova: Německo, zahraniční politika

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

eman-pluhar

Vidím to stejně.Merkelová si přisvojila směr.Zelení teď ale tvrdí, že viníkem je vedení strany, které kampaň zavedlo příliš doleva (zvýšení daní) a Energiewende umí pouze oni.Je to  omyl- jako když SPD tvrdí, že sociální spravedlnost je exklusivní záležitostí SPD.