Eman Pluhař: Pravice v restrukturalizaci

obrazek
23.4.2013 09:45
Zlaté pouto mezi konzervativci a neoliberály je přetnuto. Takový je facit z dosavadního vývoje od krize nemovitostí k bankovní krizi, ke krizi státních dluhů, ke krizi dolaru a k aktuální krizi eura na Kypru. Pochází z nejnovější knihy konzervativce Franka Schirrmachera (Ego-životní hra) z Frankfurter Allgemeine Zeitung. A opět je v pozadí morální dilema kapitalismu, jak jej ale již počátkem padesátých let popsal americký sociolog Daniel Bell, jenomže na jiném větším až globálním pozadí.

Lépe se ale obecné znechucení západní pravice z neoliberálů ani vyjádřit nedá. V hlasitosti je překonává jen paradoxní nářek českých neoliberálů kolem Václava Klause nad zvrhlostí neoliberální ODS (gauneři, zloději, kmotři, mafiáni, velrybáři, býčí šíje, dlaždiči etc.). Odpor k neoliberální škole je již všeobecný. Jde tak daleko, že se mohou i pohnout staré fronty uprostřed stranického systému a dojít ke sbližování levice a pravice. V Řecku se již mluví o Výmarských poměrech (tím se nemyslí formace německé komunistické strany, které přešly v sevřeném šiku na stranu jednotek SA).

Za hlavní příčinu krize neoliberální školy považuje Schirrmacher její nárok na universální pravdu (jako u marxismu anebo v euforii u Fukuyamy). A při hledání stop bezchybnosti a neomylnosti této myšlenkové školy se časově dostává až ke Studené válce: ”Psychologický strach ekonomů, že totalitní systémy jako Sovětský svaz zbaví člověka svéprávnosti tím, že budou tvrdit, že ví, co je pro člověka nejlepší, dovedl ekonomy k alternativnímu projektu, ve kterém si každý dělá pouze to, co je nejlepší jen pro něj samého. Z toho se stala jedna z nejdůležitějších zbraní Studené války a s její pomocí mohl Západ hru supervelmocí nakonec suverénně vyhrát.”

Byl tedy neoliberalismus džin, který se osamostatnil, začal žít svým vlastním životem a v případě Česka uhranul Klause a jeho lidi? Jeho rozkvět a jejich působení se časově shoduje a dobře zapadá do doby mezi ukončením Studené války a vypuknutím krize (2008). Původní idea sledovala transformaci české ekonomiky jako cestu k národní a hospodářské prosperitě pro všechny. Alespoň tak to viděli pravicoví voliči. Anebo stačí citovat z programu ODS: „Stavíme na konzervativních společenských hodnotách obohacených řadou liberálních principů zakotvených v klasickém evropském liberalismu.“

Dnešní pohled někdejších aktérů a autorů privatizace vypadá rozhodně jinak. Jan Stráský: ”Celý spor o privatizaci, ono vytvoření fondů, které nám pak někam utekly, bylo vedeno myšlenkou akumulovat kapitál do rukou několika lidí tak, aby si mohli sáhnout na velké podniky…a pokud jde o to kradení: ano, jedna cesta, jak nechat lidi zbohatnout, je nechat je krást.” Tomáš Ježek: “S Klausem jsme se hádali už od roku 1991. Vlastní kuponová privatizace proběhla téměř bezchybně. Ty neblahé události nastaly po jejím skončení, když začal fungovat trh s akciemi bez dozoru.” Dušan Tříska:” Své si nakonec užila I Margaret Thatcherová, s jejímiž poradci jsme tu naši privatizaci od počátku konzultovali.” Klaus: “Ano, dodávali jsme myšlenky pro tvorbu zákonů, ale jejich eventuální chyby a díry v nich dělali jiní.”

A jak teď konstatuje jeden z jeho nejbližších spolupracovníků (Petr Havlík) s konzervativní filosofií transformačního procesu to mělo málo co dělat: ”V jistou chvíli u něho (V. Klause) nastal zlom, kdy začal své okolí dělit na lokaje a nepřátele. A jeho světem se stali lidé jako Viki Kožený, Petr Čermák, Peter Kovarčík… po vítězství ve volbách v r. 1992 se začal obklopovat lidmi, kteří sami sebe nazývali sametovými vítězi.” V němčině se pro to používá slovo Trittbrettfahrer.

Veškeré dosavadní pokusy pravice kompenzovat rozklad ODS a neoliberální politiky vůbec rychlým zakládáním populistických stran, které by se pak “semkly” kolem konservativního středu a vytvořily hráz proti levici, se zatím míjí účinkem. Narážejí na nedostatečnou modernost a nedostatek výrazných vůdčích osobností českého populismu. K. Schwarzenberg takovou osobností není, předsedá jiné straně a jako vedoucí osobnost konzervativně-populistické uskupení by musel být srovnatelný s někým jako je Berlusconi (Vzhůru Itálie), Le Penová (Národní fronta), holandský Geert Wilders (Strana svobody), kdysi předtím rakouský Jörg Heider (Rakouská strana svobody), finský Timo Soini (Praví Finové), irský Declan Gangley (Libertas) a koneckonců i nejnovější akvizice populistické scény německý Bernd Lucke (Alternativa pro Německo). Ten je jednak profesor makroekonomiky, je proti euru, proti bankám a proti zavedeným stranám. Schwarzenberg tady rozhodně není k službám. To spíše Klaus.

Levici je ve výhodné situaci, do které se nedostala vlastní zásluhou, ale v důsledku rozkladu pravice. (v tom bude zdroj problémů po volbách). Scénář nemá, ale konstelace působí na levici jako jakýsi druh resocializačního programu (Schirrmacher) a oživuje všechny její i zdánlivě klinicky mrtvé části. Zdá se, že levici zatím nehrozí ani restrukturalizace pravice (v zahraničí ano) či nebezpečí, že by se proti levici zvedla stěna českého populismu. Skuteční konzervativci (P. Havlík) se ovšem někdy vypracují na konkurenční stranu.

eman-pluhar
Čech žijící v Německu, člen SPD, na počátku 90. let působil v Praze v rámci Nadace F. Eberta

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.