Eman Pluhař: Sarajevo naší doby

16.3.2014 23:50
Zrovna 100 let od 1. světové války se nad Evropou vznáší hrozba dalšího konfliktu s Ruskem. A na obou stranách konfliktu se již také vynořily postavy z románu Jaroslava Haška. Na straně USA se dost podobají případům z tzv. Tea Party. A je tedy jen otázkou času, zda opět nezazní válečný pokřik dobrého vojáka Švejka. Tentokrát: “Na Krym!“ Novým vydáním Sarajeva se konflikt o Ukrajinu asi nestane, pokud ovšem někdo neuposlechne povel zmáčknout kohoutek nebo knoflík. V roce 1983 tak podle údajů CIA neučinil sovětský plukovník, když počítače mylně hlásily útok amerických raket. Ale hysterie masových médií je poměrně silná.

Jediná zbývající supervelmoc vlastně měla přesunout těžiště svých zájmů do oblasti Pacifiku a na evropském „Mysu Asie“ (Paul Valéry) mělo osiřet 28 států Evropské unie. Asi je tomu jinak, ale přesto analogií k Rakousku-Uhersku (nebo Německému císařství) by za těchto okolností snad mohla být Čína (Robert Kagan), Sarajevem 21. století by se snad mohly stát Pratlyho ostrovy v Jihočínském moři (jak výslovně, i když jen ironicky, poznamenala Anne-Marie Sloughterová, dříve ve štábu Hillary Clintonové). Ukrajina je tedy jenom v jednom z geopolitických střetů vznikajícího multipolárního systému o nezařazené státy „třetího světa“. Na americké straně konfliktu se současně ruší víza a blokují bankovní účty Putinových oligarchů („česká cesta“ transformace ekonomiky asi není jiná) a politické reprezentace (16 ministrů, 1 premiér, 1 prezident v Ukrajině). O tom svědčí i vysoké americké návštěvy (Kerry, McCain) na náměstí kyjevských povstalců. Uvnitř radostí multipolárního světa hraje Evropská unie naštěstí jen druhé housle, ochlazuje horké hlavy, mírní průběh konfliktu a sleduje mírové evropské zadání. Podobně, i když jinými slovy vidí EU i Victoria Nulandová (náměstkyně ministra zahraničí USA) ve známém rozhovoru s americkým ambasadorem v Kyjevu Geoffreyem Pyattem. Náměstí povstalců v Kyjevě si proto může vydechnout, Ukrajina, Kyjev či Krim se tak balkánským katalyzátorem války jako Sarajevo před sto lety nestane. Ale zřejmě jen předehrou malé a krátké Studené války, která by neměla poškodit ekonomiclé kontakty. Nová dobrodružství dobrého vojáka Švejka se na Krimu nebudou odehrávat. Ale i v případě konfliktu s Čínou zůstanou v platnosti všechny Švejkovy devisy.

Například vůbec ta první z celého Švejkova příběhu: „Tak se podívejme, paní Müllerová, v automobilu. Jó, takový pán si to může dovolit a ani si nepomyslí, jak taková cesta automobilem může nešťastně skončit A v Sarajevu k tomu, to je v Bosně, paní Müllerová. To udělali asi Turci. My holt jsme jim tu Bosnu a Hercegovinu neměli brát...“

Sarajevem před 100 lety se nezabývá jen dobrý voják Švejk (Rakousko), ale i jedna z kapitol nové a vzhledem k ukrajinské krizi velmi aktuální knihy australského historika Christophera Clarka. Činí tak z evropského nadhledu a nese proto příznačný název „Náměsíčníci. Cesta Evropy do 1. světové války“. Opulentní (895 str.) a současně profesionalitou a čtivostí vynikající dílo patří sice k záplavě knih (Francie 150, Německo 300), které vyšly k 100. výročí 1. světové války. Jak se lze dočíst jsou ale i ty jen zlomkem ve stohu literatury k tématu 1. světové války (celkem již kolem 20 000 svazků), která se většinou zabývá apologetikou válčících velmocí. U Německa ji představuje 59 svazků s celkem 15 889 dokumenty, u Rakouska, Francie a Anglie je to obdobné a sovětská apologetika obviňuje z rozpoutání války cara. Clarkovo dílo, které vyšlo před rokem v angličtině, se od této obří knihovny liší evropským pohledem či tím, že „děsivá aktuálnost 1. světové války“ (Der Spiegel) spočívá v tom, že si ji nikdo nepřál, že ji nikdo nechtěl, že o ni nikdo nestál, ani velmoci ani studenti, co zabili následníka rakousko-uherského trůnu. Clark sám v rozhovoru k německému vydání své knihy jen lakonicky poznamenal, že společným jmenovatelem válečné krize byla naprostá hloupost a politický autismus všech velmocí. Jaroslav Hašek a jeho hrdina Josef Švejk z toho mají pozdní zadostiučinění a upřímnou radost.

Clark se otázkou válečné viny jednotlivých velmocí nezabývá, ale z pohledu Německa nebo německých historiků je to tak, že zpochybňuje vinu za válku, protože ji Versailleská smlouva přiklepla Německu a s ní i odpovídající reparace (poslední splátku zaplatilo Německo v roce 2008).

Clarkova kniha se tak v němčině dostala na horní místo v žebříčku bestsellerů a vyvolala oživení v sále německých historiků a odpor hlavně na straně německých stoupenců německé válečné viny. Tuto linii historického myšlení založil v šedesátých letech historik Fritz Fischer a v přítomnosti je zastoupena Gerdem Krumeichem („frankofilem“), který vidí „rozhodující odpovědnost za válku“ i nadále na straně Německa a jen trochu zmirňuje původní verzi.. Řečeno slovy D. Kurbjuweita, že Německé císařství bylo předchůdcem nacistického režimu a první světová válka jakousi předehrou té druhé. Tento tábor vede proto Australana Clarka v katagorii „germanofila.“ Ukrajina proto není novým vydáním Sarajeva před 100 lety, ale Clarkovu knihu je přesto možno vřele doporučit pozornosti Vladimíra Putina.

eman-pluhar
Čech žijící v Německu, člen SPD, na počátku 90. let působil v Praze v rámci Nadace F. Eberta
Klíčová slova: Krym, Sarajevo

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.