V Bělorusku, kde radioaktivita už není na povrchu

černobyl
14.7.2017 13:35
Bělorusko je známé jako země, kde před už více než třiceti letech skončilo na 70% spadu z havarie jaderného reaktoru v ukrajinském Černobylu. Méně již je známé, že nejhorší část zasáhla grandiózní biotop Pripjatských močálů, bažin, mokřadel, pravěkých niv a rašelinišť na jihu země. Nejnověji se tam vydal Navid Kermani, německý spisovatel a jeden ze zvažovaných kandidátů při nedávné volbě německého prezidenta. Jako reportér týdeníku Die Zeit si vyřídil všechna nutná povolení běloruských úřadů, do zavazadla přibalil dva páry nových bot se silnou podrážkou, radiometricky se vybavil kapesní verzí tzv. Geigerova počítače, a vydal se na cestu do Státní radiačně-ekologické rezervace Polesí- jak se tato postižená oblast Pripjatských močálů svérázně nazývá. Dlouhá reportáž pak vyšla pod názvem Na cestách s Geigerovým počítačem.

Poslední povolení měl obdržet až v Bělorusku. Na správě radioekologické rezervace v městě Chojniky, ale v budově žádná z oprávněných osob (přes 600 zaměstnanců) nebyla až se nakonec dobrovolně obětoval kolemjdoucí vědecký pracovník ( radiobiolog), i když jen k doprovodu ke vstupní bráně. Ale i cesta k hranici byla zajímavá, protože vedla neuzavřenou zónou, ale s obdělanými poli a kravími pastvinami po obou stranách silnice. Osoby, které se odtud odmítly vystěhovat, mohly zůstat. Ovšem domy po vystěhovalcích se okamžitě bořily. Z četných vesnic kolem silnice zůstala často jen jednotlivá stavení. Zastávka v jedné z nich byla symbolická. Z vesnice zůstalo jen málo z pětiset stavení a momentálně zde žije asi třicet z původních tisíce obyvatel. Jeden z nich (lesník) narazil na zvědavé cizince a popsal situaci: obyvatelstvo bylo o havarii reaktoru informováno s několikadenním zpožděním, předtím ještě proběhla normální oslava Svátku práce, ale tajně se evakuovaly děti a těhotné ženy. Teď tady potraviny přiváží dvakrát týdně pojízdná prodejna, elektřinu ještě nevypnuli, ale voda je jen z místních studní. Vesnice měla vlastní školu, místní správu, obchody, dokonce vlastní pěvecký sbor. Biolog vysvětluje,že svrchní půda po obou stranách silnice byla již dávno odstraněna, někdy až do hloubky 3 metrů. Stopy po radioaktivním spadu ovšem jistě zůstanou, alespoň na skládce, kterou ale lze jenom tušit někde v okolí.. Je vůbec možné najít místo pro tak obrovskou deponii kontaminovamé půdy nejen odsud, ale i z celého Běloruska? Je možné navždy obětovat jednu část země pro skládkování radioaktivního odpadu z druhé části? A není jaderný průmysl stejně tak velkou hrozbou jako byly největší katastrofy dvacátého století? To jsou jen některé myšlenky z díla Světlany Alexijevičové, běloruské nositelky Nobelovy ceny za litaraturu 2015.

Také blízkost Pripjatských močálů nabízí řadu otázek. Cesta ale brzy končí před závorou a nepřístupný svět za ní střeží dva hlídači ve vojenských uniformách a strážní věž pro hlášení lesních požárů. Silnice za závorou mizí v rovině vyprahlých borovicových a březových lesíků a lesnaté stepi daleko před říční dolinou, krajinou bažin a močálů u meandrů dolního toku Pripjatu. Autor si sice obul speciální boty se silnou podrážkou, ale dál už neudělal ani krok. Snad někdy v budoucnosti, která podle úřední reklamy může mít podobu Pripjatského ekologického ráje, kde se proti radioaktivitě nebude zasahovat -dle zásady nezásahovosti- a zamořené území se stane výzkumným pracovištěm či přírodní laboratoří. Na skladě jsou ovšem vědecké, pseudonymy. Návštěva se do té doby odkládá. Údaje z oficiální statistiky mluví jinou řečí: „Státní radiačně-ekologické rezervace Polesí“ má poloviční velikost Pardubického nebo Královohradeclého kraje a rozkládá se na ploše 2150 km2 . Odtud se evakuovalo veškeré obyvatelstvo v počtu 22 100 osob z celkem 96 vesnic a městeček, které zmizely ze zemského povrchu. Středem evakuované oblasti protéká řeka Pripjat radioaktivní spad odvodňuje dále do řeky Dněpru a ta do Černého moře.

Součástí reportáže je i setkání se Světlanou Alexijevičevou v Minsku a pomocí Skypu rozhovor s lékařem Jurijem Bandaševským vyhoštěným z Běloruska, protože publikoval vědecké analýzy o stoupající míře rakoviny obyvatelstva a dnes pracuje na stejném výzkumu v Kyjevu. Fakta, která rozhovory přináší, jsou nová a mezi nimi jsou i velmi praktické rady : radioaktivita po třech desetiletích už není na povrchu a běžné Geigerovy počítače nefungují jako předtím, kdy je rozdávali obyvatelstvu zadarmo u benzinových stanic -aby si našli místo k bydlení. Ale v půdě se radioaktivita uchovala a kontaminováno je všechno, co na půdě roste. U plodin lze úředně předepsané hodnoty vylepšit přimícháním nekontaminovaných plodin, protože vládě na nějakém to nanosievrtu nezáleží. Lesními požáry se radioaktivita znovu dostává do vzduchu a zpět na povrch (v Krušných horách je povoleno 170 nanosievertů pro měření v sanovaných oblastech). V populaci již lze evidovat genetické škody: v Bělorusku teď žije již druhá generace, která se narodila po havarii reaktoru v Černobylu a je geneticky oslabená jak již napsala S.Alexijevičová: “Bělorusové jsou teď v podstatě živé „blackboxy“, jsou záznamníky informací pro budoucnost. Pro všechny.“

eman-pluhar
Čech žijící v Německu, člen SPD, na počátku 90. let působil v Praze v rámci Nadace F. Eberta

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.