V Bělorusku, kde radioaktivita už není na povrchu

Poslední povolení měl obdržet až v Bělorusku. Na správě radioekologické rezervace v městě Chojniky, ale v budově žádná z oprávněných osob (přes 600 zaměstnanců) nebyla až se nakonec dobrovolně obětoval kolemjdoucí vědecký pracovník ( radiobiolog), i když jen k doprovodu ke vstupní bráně. Ale i cesta k hranici byla zajímavá, protože vedla neuzavřenou zónou, ale s obdělanými poli a kravími pastvinami po obou stranách silnice. Osoby, které se odtud odmítly vystěhovat, mohly zůstat. Ovšem domy po vystěhovalcích se okamžitě bořily. Z četných vesnic kolem silnice zůstala často jen jednotlivá stavení. Zastávka v jedné z nich byla symbolická. Z vesnice zůstalo jen málo z pětiset stavení a momentálně zde žije asi třicet z původních tisíce obyvatel. Jeden z nich (lesník) narazil na zvědavé cizince a popsal situaci: obyvatelstvo bylo o havarii reaktoru informováno s několikadenním zpožděním, předtím ještě proběhla normální oslava Svátku práce, ale tajně se evakuovaly děti a těhotné ženy. Teď tady potraviny přiváží dvakrát týdně pojízdná prodejna, elektřinu ještě nevypnuli, ale voda je jen z místních studní. Vesnice měla vlastní školu, místní správu, obchody, dokonce vlastní pěvecký sbor. Biolog vysvětluje,že svrchní půda po obou stranách silnice byla již dávno odstraněna, někdy až do hloubky 3 metrů. Stopy po radioaktivním spadu ovšem jistě zůstanou, alespoň na skládce, kterou ale lze jenom tušit někde v okolí.. Je vůbec možné najít místo pro tak obrovskou deponii kontaminovamé půdy nejen odsud, ale i z celého Běloruska? Je možné navždy obětovat jednu část země pro skládkování radioaktivního odpadu z druhé části? A není jaderný průmysl stejně tak velkou hrozbou jako byly největší katastrofy dvacátého století? To jsou jen některé myšlenky z díla Světlany Alexijevičové, běloruské nositelky Nobelovy ceny za litaraturu 2015.

Také blízkost Pripjatských močálů nabízí řadu otázek. Cesta ale brzy končí před závorou a nepřístupný svět za ní střeží dva hlídači ve vojenských uniformách a strážní věž pro hlášení lesních požárů. Silnice za závorou mizí v rovině vyprahlých borovicových a březových lesíků a lesnaté stepi daleko před říční dolinou, krajinou bažin a močálů u meandrů dolního toku Pripjatu. Autor si sice obul speciální boty se silnou podrážkou, ale dál už neudělal ani krok. Snad někdy v budoucnosti, která podle úřední reklamy může mít podobu Pripjatského ekologického ráje, kde se proti radioaktivitě nebude zasahovat -dle zásady nezásahovosti- a zamořené území se stane výzkumným pracovištěm či přírodní laboratoří. Na skladě jsou ovšem vědecké, pseudonymy. Návštěva se do té doby odkládá. Údaje z oficiální statistiky mluví jinou řečí: „Státní radiačně-ekologické rezervace Polesí“ má poloviční velikost Pardubického nebo Královohradeclého kraje a rozkládá se na ploše 2150 km² . Odtud se evakuovalo veškeré obyvatelstvo v počtu 22 100 osob z celkem 96 vesnic a městeček, které zmizely ze zemského povrchu. Středem evakuované oblasti protéká řeka Pripjat radioaktivní spad odvodňuje dále do řeky Dněpru a ta do Černého moře.

Součástí reportáže je i setkání se Světlanou Alexijevičevou v Minsku a pomocí Skypu rozhovor s lékařem Jurijem Bandaševským vyhoštěným z Běloruska, protože publikoval vědecké analýzy o stoupající míře rakoviny obyvatelstva a dnes pracuje na stejném výzkumu v Kyjevu. Fakta, která rozhovory přináší, jsou nová a mezi nimi jsou i velmi praktické rady : radioaktivita po třech desetiletích už není na povrchu a běžné Geigerovy počítače nefungují jako předtím, kdy je rozdávali obyvatelstvu zadarmo u benzinových stanic -aby si našli místo k bydlení. Ale v půdě se radioaktivita uchovala a kontaminováno je všechno, co na půdě roste. U plodin lze úředně předepsané hodnoty vylepšit přimícháním nekontaminovaných plodin, protože vládě na nějakém to nanosievrtu nezáleží. Lesními požáry se radioaktivita znovu dostává do vzduchu a zpět na povrch (v Krušných horách je povoleno 170 nanosievertů pro měření v sanovaných oblastech). V populaci již lze evidovat genetické škody: v Bělorusku teď žije již druhá generace, která se narodila po havarii reaktoru v Černobylu a je geneticky oslabená jak již napsala S.Alexijevičová: “Bělorusové jsou teď v podstatě živé „blackboxy“, jsou záznamníky informací pro budoucnost. Pro všechny.“