Gruzie stále s problémy

vlajka gruzie
9.11.2015 14:26
Naposledy byla Gruzie ve větším zájmu evropské veřejnosti v roce 2008, když tehdejší prezident Michail Saakašvili vydal rozkaz k útoku na Jižní Osetii. Operace „Čisté pole“ skončila během několika dnů absolutním fiaskem a zhroucený a kravatu žvýkající prezident mohl jen přemýšlet o důsledcích svého kroku. Ruská armáda sice neobsadila Tbilisi, což čistě z vojenského hlediska mohla učinit bez problému, ale Gruzie přišla definitivně nejen o Jižní Osetii, ale i Abcházii.

Tyranský prezident, v mládí obdivující svého rodáka J. V. Stalina, sice ještě u moci nějakou dobu vydržel, ale pro Gruzínce se stal stále více nepřijatelným. V roce 2012 skončila éra Saakašviliho a naděje se upnuly k hnutí Gruzínský sen, které vytvořil miliardář Bidzina Ivanišvili.

Gruzie již za nové vlády podepsala asociační dohodu s Evropskou unií, což vláda interpretovala jako průlom na cestě země k Západu, kam podle Gruzínců jejich stát jednoznačně patří. S odstupem určitého času je ale zřejmé, že tato orientace nepřináší příliš dividend. Zejména místní výrobci již ví, že na evropském trhu se budou prosazovat těžko, pokud vůbec. V této době Gruzie nedisponuje zbožím schopné konkurence a je otázkou, zda se situace změní v dohledné době. Minerální voda Borjomi to nevytrhne. Na druhou stranu podstatné zmírnění celních bariér pro evropské zboží sice Gruzínci přivítali, ale jeho příliv ohrožuje hospodářskou bilanci.

Otevření se Evropě bohužel nepřineslo podstatné investice, které by mimo jiné znamenaly růst zaměstnanosti. Nemluvě o investicích do moderních průmyslových podniků. Podnikatelé ze států Evropské unie rozhodně se svými investičními fondy do Gruzie nespěchají. Naopak se v posledních měsících ukazuje určitý odliv kapitálu, který odchází do zemí s výhodnějším investičním klimatem.

Pro Evropu může v souvislosti s Gruzií a jejím vnitřním vývojem nastat ještě jeden nemalý problém. Odcházet z Gruzie do zahraničí již není vyvoláno ani tak snahou o únik ze Saakašvilovské tyranie, ale sociální důvody zůstávají nadále velmi silné. A mohou se prohlubovat. Můžeme tedy počítat s příchodem nemalého množství migrantů také z Gruzie a jejich uplatňováním na trhu práce. Řekněme, že to by nebylo ještě nejhorší. S takovým pohybem se totiž mohou svézt i kriminální struktury, jichž působení je dostatečně známé, stejně jako extrémisté zaučení boji na severu Kavkazu, na Ukrajině, ale i v samotné Gruzii.

Velkým problémem Gruzie se ale může stát národnostní politika. Tbilisi se nějak nemůže vzdát reziduí Zviada Gamsachurdii, prvního postsovětského prezidenta, a Michaila Saakašviliho, jichž národnostní politika vedla ke krvavým občanským válkám. Zdá se, že ani současné vláda premiéra Irakli Garibašviliho není imunní k myšlence monoetnického státu. Jakoby stále platilo Saakašviliho: „Jedna země, jeden národ“.

Příkladem budiž dnešní vztah k Meschetským Turkům a jejich návratu do původní domoviny, odkud byli vystěhováni pro mnohé stále velkým gruzínským rodákem Stalinem. Gruzie nemá žádný program nejen pro ně, ale i pro další národnostní menšiny, což jistě odporuje evropským zásadám. Tbilisi by menšiny zřejmě chtělo asimilovat stejně, jako se o to pokoušelo před poslední světovou válkou v Abcházii či Jižní Osetii. Tehdy dokonce i ničením národní literatury, zákazem jazyka a  přejmenováním. Pro Meschetské Turky by to znamenalo stát se z národnostní menšiny snad jen religiózní skupinou.

Tento vztah k národnostním menšinám by měl být jistým varováním a neměl by být přehlížen, podobně jako tomu bylo s nedemokratickými praktikami Saakašviliho. Nemělo by být uspokojující, že také současná Gruzie směruje do NATO. Ba právě naopak. Úvahy, že rozhodujícím je možnost postavit tady na podbřišku ruského medvěda nějakou tu základnu, by byla příliš velkou cenou. Navíc víme, jak v Gruzii války dopadají.

stanislav-kliment
Výkonný redaktor dnes již neexistujícího časopisu Trend

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.