Jak se ČSSD chová ke svým předsedům aneb nezapomínejme na Jiřího Horáka

obrazek
10.10.2011 11:44
V médiích se v současné době, kdy Jiří Paroubek oznámil svůj odchod z ČSSD a založení nového politického subjektu, často hovoří o tom, jak se ČSSD umí či neumí chovat ke svým bývalým předsedům, když dva z nich ze strany odešli a chtějí jít vlastní cestou. Jiří Paroubek a Miloš Zeman však nejsou jediní předsedové, ke kterým se strana, jíž pomohli, zachovala, jak se zachovala. Prvním předsedou stejného osudu byl už první polistopadový předseda obnovené ČSSD Jiří Horák. O tomto pro sociální demokracii významném člověku píše ve svých pamětech i Jiří Paroubek v nové knize "Plnou parou v politice". Přečtěte si, jak se strana na počátku devadesátých let ke svému prvnímu předsedovi zachovala...

Úryvek z knihy Jiří Paroubek - Plnou parou v politice

Ale zpátky do let 1991 až 1992. S Jiřím Horákem jsme se sice na konci roku 1990 nerozešli při mém odchodu z Lidového domu zrovna v dobrém, ale časem jsme k sobě znovu našli cestu. Rozuměli jsme si lidsky i politicky. Bylo to až zvláštní, protože byl mezi námi rozdíl generace, ale také jiné životní zkušenosti z velmi rozdílného prostředí. V roce 1992, tedy ihned po parlamentních volbách a před hradeckým sjezdem sociální demokracie, se začaly ve straně formovat – dnes bychom řekli – platformy. Ta prvá, velmi dynamická, byla spojena se jménem Miloše Zemana. Zeman šel cestou razantní opozice vůči Klausově vládě. Nejlépe to v té době vyjádřil slavnou větou: „Jít vládě po krku.“ Vzpomínám, jak jsme se zhrozili, když jsme tu větu poprvé slyšeli. Tedy my, kteří jsme ve straně byli od počátku její obnovené existence. Pak zde byla centristická skupina lidí kolem Pavla Nováka, Petra Kučery a Ivana Fišery. A konečně se vytvořila, zejména z těch lidí, kteří po obnovení demokracie v naší zemi budovali v letech 1989–1990 sociální demokracii, třetí platforma, „rakovnický proud“. Tedy jakási pravice ve straně. Hlavními mluvčími jsme se stali já a Přemysl Janýr.

Přemysl formuloval návrh praktických i programových postupů „proudu“ oblastech, kde jsme si myslili, že to voliče (a zejména budoucí voliče) sociální demokracie především zajímá. Přemysl Janýr žil dvacet let v rakouském exilu a mohl sypat „návody řešení“ z kapsy, z bohaté praxe rakouských socialistů. Chtěli jsme, aby se strana zabývala zejména zdravotnictvím, bytovou problematikou, školstvím atd. Chtěli jsme, aby ukazovala, jaké praktické kroky je připravena dělat. V kandidatuře na předsedu sociální demokracie mě podpořili např. Jaroslava Trnková, Valtr Komárek a Josef Žanda. Ti byli připraveni kandidovat v „mém“ týmu do vedení strany, tedy na místopředsedy ČSSD. Podpořila mě také nejméně polovina, spíše však větší část našeho poslaneckého klubu (ten měl v době sjezdu šestnáct členů). Předsedou poslaneckého klubu ČSSD byl Karel Hrdý. Myslím, že zejména od něj jsem cítil velmi silnou podporu. Stejně tak od Zdeňka Trojana, tehdejšího poslance a místopředsedy poslaneckého klubu, se kterým spolupracuji dnes už téměř dvacet dva let. Musím ještě dodat, že Karel Hrdý brzy po hradeckém sjezdu odešel ze sociální demokracie.

Rozhodnutí o mé kandidatuře na předsedu ČSSD padlo až v únoru 1993, krátce před hradeckým sjezdem. Jiří Horák vyjádřil už předtím svou podporu Pavlu Novákovi, který zatím byl jediným známým protikandidátem Miloše Zemana. Zeman kandidaturu vyhlásil vlastně už pár týdnů po červnových volbách v roce 1992. Přitahoval tak zájem médií, členů ČSSD i veřejnosti. V dobrém i špatném. Nejprve získal Prahu: stal se pár týdnů po volbách předsedou Městského výboru v Praze. Čelil mu docent Suchánek, do zvolení Zemana předseda pražské sociální demokracie, a to velmi dobře. Je velká škoda, že se Míla Suchánek po krátkém čase vlastně úplně stáhl z politiky. Miloš Zeman na hradeckém sjezdu na přelomu února a března 1993 vyhrál. Nebylo to nějak grandiózní vítězství, ale platilo. V prvním kole volby předsedy získal Zeman 179 hlasů delegátů, já 101 hlasů a Novák překvapivě jen 99 hlasů. Měl jsem myslím projev, který byl minimálně srovnatelný s projevem Miloše Zemana. A Miloš měl výborný projev. Pavel Novák za námi v této disciplíně zaostal. Prostě nebyl velký řečník. 

Po vyhlášení výsledků prvního kola volby jsem se rozhodl odstoupit a vyzvat „své“ delegáty k podpoře centristického kandidáta Pavla Nováka. Špatně jsem odhadl situaci, proti Zemanovi jsem měl zřejmě větší šance já nežli Novák. Lidem šlo o změnu, dynamiku nově přicházející osobnosti. A v tom jsem mohl Zemanovi do jisté míry konkurovat, i když jsem nebyl tak známý a samozřejmě jsem za ním v té době silně zaostával v politické zkušenosti i v řadě jiných parametrů. Pavel Novák mužem změny nebyl a lidé to dobře chápali. Ve druhém kole předsednické volby zvítězil Miloš Zeman nad Pavlem Novákem, když poměrně těsně s 212 hlasy překonal k volbě předsedy nutnou absolutní většinu (ta byla 204 hlasů). Pro Pavla Nováka hlasovalo 158 delegátů a ani pro jednoho z obou kandidátů nebo neplatných bylo 32 hlasovacích lístků. Místopředsedy strany byli zvoleni Pavel Novák, Petra Buzková, Petr Morávek, Jaromír Kuča a Václav Grulich. Jak je zřejmé, volby místopředsedů již proběhly v dohodě Zemanovy a Novákovy skupiny. Volby místopředsedů se uskutečnily v neděli ráno, poslední den sjezdu, takže obě skupiny měly na jednání celou noc. Mě už ovšem do svého kompromisního řešení nezahrnuly. Vlastně jsem o to ani moc nestál.

Jiří Horák stále – i po sjezdu v Hradci Králové – obelhával sám sebe, že i nadále bude mít vliv na politiku vedení strany. Byl přece na sjezdu zvolen čestným předsedou. Teoreticky by měl mít jako čestný předseda přístup do všech grémií a orgánů strany. Tedy, měl by mít samozřejmě přístup i do politického grémia strany. Několik dnů po sjezdu, ve kterých Horák vartoval v Lidovém domě blízko kanceláře předsedy (teď už předsedy Zemana) a snažil se být u každého důležitějšího jednání, mu zakázali vstup na nějakou poradu vedení strany. Horák z toho udělal jednoznačný závěr, že hoši a děvčata z nového vedení sociální demokracie s ním již nepočítají, a vzdal se okamžitě funkce čestného předsedy ČSSD. Pak se sbalil, rozloučil se s několika přáteli (mezi nimi i se mnou) a odjel i se svou manželkou paní Zdenou do Spojených států.

Způsob jednání Miloše Zemana vůči tomu, kdo měl tak zásadní význam při obnově sociální demokracie, byl nechutný. Ale byla to také velká spoluodpovědnost jeho místopředsedů. Ani jeden z nich neřekl nic na Horákovu „obranu“. Lidé, se kterými spolupracoval často léta a kteří mu vděčili za mnohé (Morávek, Buzková, Kuča, Novák), úplně lidsky selhali. Prostě si řekli, že „strejda“ z Ameriky se do Ameriky zase rychle vrátí a voda se zavře. Ostatně Horákovi bylo po hradeckém sjezdu šedesát devět let. Žádnou politickou kariéru dělat už ani sám nechtěl, chtěl být jenom užitečný. Zeman se zachoval politicky a lidsky jako ubohý trpaslík. Jako člověk zcela bez formátu. Pro jeho místopředsedy už mi chybí slova úplně.

Po hradeckém sjezdu i někteří naši poslanci zvažovali vytvoření nové strany. Řekl jsem jim spolu s Jiřím Horákem, že to nemá smysl, že je potřeba změnit poměry uvnitř strany. V relativně krátkém čase po sjezdu tři naši poslanci, Karel Hrdý (v době sjezdu předseda poslaneckého klubu), Vlastimil Doubrava a Jiří Faifr odešli ze strany. Jiní ovšem zase přišli (Jiří Vyvadil, Michal Kraus, Hana Orgoníková), aby vyrovnali ztráty. Čistky po hradeckém sjezdu zasáhly významnou část strany. Zemanovi lidé v rozporu se stanovami převolovali po sjezdu rychle členy ústředního výboru (ÚV), kteří byli Zemanovi nepohodlní. Funkce v ÚV ztratila během několika měsíců do prázdnin asi čtvrtina až třetina jeho členů. Od podzimu 1993 Zeman prakticky beze zbytku kontroloval stranu. Ale během dvou až tří let se mu postavili ve straně lidé jako Stanislav Gross, Petra Buzková, Karel Machovec a další, spíše aby korigovali kurz ČSSD, nežli aby prosazovali svou vlastní koncepci politiky.


Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.