Jan Campbell: Trpělivost Putina

putin klavír
6.7.2017 08:40
Není podstatné, zda se titulek interpretuje jako konstatování nebo otázka, protože klíčové prvky – čas a podmínka konce trpělivosti, prakticky nikdo, kromě prezidenta Putina a poníženě se cítící generality, nezná. Skutečností ale je, že se mne mnoho Rusů a řada čtenářů ptá, jak je možné, že prezidentova slova a prohlášení dobře zní, dávají naději na mír, a současně se situace ve světě a hospodářská situace doma nelepší. Jak je možné, že neviditelní úředníci Ministerstva průmyslu a ministr sám, nerespektují příkaz nadřízeného Rogozina. Kde je konec trpělivosti, a co se bude dít, až trpělivost Putina, nebo občanů, Rusů, skončí?

Z historického pohledu lze tvrdit: a) Prioritou pro Rusy je, aby nebyla válka, revoluce a nebylo hůř. Přičemž to poslední, hůř, znamená, že obyčejný Rus se nikdy neměl dobře, b) Každá záměna hospodářského hegemona je velice citlivou záležitostí a doba, ve které se mezinárodní vztahy dostávají do situace, kterou pravděpodobně může rozřešit pouze válka, nese s sebou starou Kissingerem výstižně formulovanou pravdu: „Ve většině případů politik nemá možnost volby, události propojuje vzájemně realita, nikoli politika. Role státního činitele spočívá především ve včasném rozpoznání vzájemných propojení tam, kde skutečně existují – jinými slovy musí vytvořit řetězec stimulů a zákazů, aby pak našel nejpříhodnější východisko.“ Zmiňuji se Kissingerovi, protože to byl on, kdo se nedávno setkal s prezidentem Putinem a pravděpodobně přidal něco ze své zkušenosti do přípravy potvrzeného setkání DJT a VVP v rámci G20.

Druhou významnou osobností, která se setkala s prezidentem Putinem před G 20, byl prezident ČLR Si Ťin-pching. Vyznamenání prezidenta Si Ťin-pchinga Řádem svatého Ondřeje Prvozvaného lze chápat jako uznání osobního vkladu do rozvoje rusko-čínských vztahů. Toto uznání znamená ve skutečnosti mnohem více, než si můžeme představit. Více, protože neznáme zákulisí vyznamenání. V každém případě je možné vycházet z toho, že kromě situace v Sýrii a na Ukrajině se posuzovala historická zkušenost. Ta představuje varování politikům a důvod pro přípravu občanů na to, co si jenom několik málo profesionálů dovolí představit a popsat: Válka, o které se mluví a píše, jako o něčem, co nemůže být u nás, ale podněcuje se již nedaleko od nás, začala téměř vždy teroristickým útokem, aby mohla být po té vyhlášena oficiálně. Současná válka se nebude oficiálně vyhlašovat, neboť od jejího začátku již uplynula desetiletí. Pro nezajímající se o historii, nechť začátkem je teroristický útok 11. 09. 2001. Pro všechny nás ale platí: „ I prostý občan musí znát dějiny. Smíří ho to s nedokonalostí chodu věcí jako jevu obvyklého ve všech obdobích. Poskytnou mu útěchu při strádání státu, neboť podávají svědectví, že k tomu docházelo i dříve, bývalo to někdy ještě hroznější, a přesto se stát nerozpadl.“ (Karamzin N. M.: Dějiny Ruského státu)

Vybral jsem tento citát, protože dovoluje se koncentrovat mimo jiné na tři důležité otázky dneška: 1) Je mír přestávkou mezi válkami, nebo je válka narušením míru? 2) Proč máme etablovanou teorii o vedení válek (Clausewitz) a nemáme etablovanou teorii o vedení míru? 3) Jaká řešení se nabízejí v kontextu současné systémové krize světového uspořádání, jestliže války jsou nevyhnutelné a přitom lidstvo nemá byt zničeno? Časové rozpětí mezi válkou a mírem, nebo mírem a válkou, jak to indikuje současný vývoj vztahu mezi USA - NATO - EU - RF, dovoluje systém nevyrovnaných, stále se měnících národních zájmů, ignorování a falzifikace historie v zájmu krátkodobých ideologických cílů. Existence objektivních zájmů se řídí zákony přírody. Příroda dovoluje harmonii v různorodosti. Existence subjektivních zájmů se řídí zákony definovanými člověkem. Tyto zákony nejsou často v souladu se zákony přírody. Při jejich tvorbě působí kategorie, které jsou přírodě cizí a v přírodě neexistují. Historie nezná jeden globální útvar, který by byl a mohl být v harmonii s přírodní různorodostí. Proto je koncept globalizace světa, iluzí. A konflikt, ve kterém se nacházíme, je již pod omezenou kontrolou politiků. Generality získávají na vrh (viz USA), a význam hlavního požadavku antického dramatu - jednota místa a času, se ztratil.

S přicházejícím podzimem a prezidentskou volební kampaní v Rusku se budou stupňovat provokace na Ukrajině, NATO s cílem zvětšit tlak na prezidenta Putina. Dnešní (5. 7.) odchod představitelů RF a DLR a LLR z jednání v Minsku, podobně jako hysterie NATO a Pobaltských států spojená ještě s nezačatým Rusko – běloruským vojenským cvičením Západ 2017 mluví sami za sebe. Nemám důkazy, že setkání DJT a VVP v rámci G 20 něco změní ve prospěch VVP. Podobné hodnocení si dovoluji i ve vztahu k Sýrii. Dovolení RF etablovat 4 nebo 5 amerických vojenských základen v Sýrii a dojem, který získává ne profesionální veřejnost ze zpráv o Sýrii, mluví také za sebe. Budu li posuzovat uvedené například s plánovaným referendem Kurdů v Iráku – 25. 9. 2017, strachem tureckého prezidenta Erdogana z pronásledování, bez ohledu na skutečnost, že Erdogan je u moci díky Kurdům, skutečnosti, že Kurdové jsou v současnosti jediným partnerem USA v tzv. boji proti IS, a v ne poslední řadě skutečnost, že Irák je pod kontrolou Iránu a ne USA, jeví se mi, že prezident Putin brzo bude muset konat jinak, než doposud. Akceptuji, že mu jde o výhru komplexní války, ne jednoho boje. Proto má vyznamenání prezidenta ČLR Si Ťin-pchinga Řádem svatého Ondřeje Prvozvaného velký význam i pro plánované akce prezidenta Putina v představitelné budoucnosti.

Pro lepší pochopení problematiky těmi, kteří nemají čas se podívat do historie, a proč bude muset VVP konat jinak na všech válečných frontách, připomínám britsko – ruskou konvenci z roku 1907 upravující vzájemné vztahy v Persii, Afganistánu a Tibetu. Ta se stala pro Londýn neplánovanou výhrou a konfliktním potenciálem až do dnešního dne. Moskva konvencí z roku 1907 nezískala prakticky nic. To potvrzují slova poradce ministra zahraničí, barona Taube ministru S. P. Izvolskému: „Já sice v té smlouvě vidím, co chcete dát Anglii, ale nenacházím v ní, co si ona přeje dát nám. Zřekl jste se Afganistánu a perského zálivu, který by nám možná jednou zabezpečil přístup k otevřenému moři, který zbytečně hledáme ve směru Konstantinopole. Nezískal jste nic s výjimkou severní Persie, kde už prakticky pány jsme.“ Připomínám také, žeobrat v politice nastal po Bosenské krizi 1909. Rusko nebylo na válku připraveno, muselo souhlasit s anexí. Problém Úžin vyvstal během Rusko – Japonské války: Černomořská flotila nemohla odeplout na pomoc eskadře Rožděstvenského. Britové průjezd Bosporem a Dardanely v rozporu s dohodou nedovolili. Všechny dohody s Ruskem, včetně novodobých léček vymyšlených US State Department neměnily prioritu národních zájmů. Historie dokazuje, že na nikoho není spoleh. Britové nedodrželi slovo, co se týče ovládnutí Úžin, nedodrželi slovo ani po druhé světové válce. Důvod pro nedodržení slova je jednoduchý: Středomoří a Úžiny byly vždy britskou sférou zájmů a boj o ně vyvolaly nejméně tři války. Krymskou, Rusko – Tureckou a 1. Světovou válku. Ministr zahraničí Anglie A. Gray přiznal, že „Britská politika vždy sledovala cíl nepustit Rusko do Konstantinopole a do Úžin. O to jsme usilovali již v krymské válce…a to bylo také hlavním záměrem naší politiky pod vedením Baconsfielda. Zároveň je Anglie odhodlána obsadit Konstantinopol, aby po vítězství Anglie a Francie s pomocí Ruska, Rusko Konstantinopol nezískalo.“ Gorčakov varoval: pro Rusko je „rozšíření území rozšířením slabosti.“ Prezident Putin se dnes nemůže spoléhat na nikoho, pouze na armádu. Věřím, že bere v úvahu i Gorčakův bonmot: „Říká se, že se Rusko zlobí. Rusko se nezlobí, pouze se soustřeďuje.“ Jinými slovy: „Rusko se úmyslně soustředilo nikoli z pocitu dotčené ješitnosti, ale s vědomím síly a svých pravých zájmů. Nezřeklo se však ani péče o svou důstojnost, ani postavení náležejícího mu mezi velkými mocnostmi Evropy“. Nové pakty mohou být, uzavřeny jenom tehdy, „když to vlastní národní zájmy neovlivní.“ Jsem přesvědčen, že tyto zásady ovlivňují dosavadní politickou zdrženlivost a trpělivost Putina. Ta bude ale zcela jistě také dodatečně testována 100 letým výročím Říjnové revoluce. Výročí nutí připomenout, že: a) revoluce donutila spojence radikálně změnit strategii, b) Britský velvyslanec Buchanan obdržel již 3. prosince pokyn k organizování „Jižního bloku.“ Kavkaz, Don a Kubáň, Ukrajina, Rumunsko měly zabezpečit Britům ovládnutí ropy, uhlí a obilí a tím získat pod kontrolu celé Rusko. c) 23. prosince 1917 byla podepsána dohoda mezi Anglií a Francií. Ministr zahraničí, Lord Balfour řekl v roce 1919: „Jediné, co mě na Kavkaze zajímá, je, kdo kontroluje cestu, po které proudí ropa. Domorodci se mohou vzájemně třeba roztrhat na kusy.“

Blížící se výročí založení ČSR v 1918 bude analogickou výzvou pro novou českou vládu, podobně jako 21. Srpen 1968. Pravda samozřejmě nebude vítězit. Snad ale bude možné připomenout, že založení ČR bylo výsledkem využití Masarykem možností vyhovět požadavkům Západu na pokračování bojů proti Sovětům. Po 300 letech bylo tak přiznáno českým zemím právo na samostatnou existenci, aby ji mohlo brzo ztratit. Revoluce „napomohla vzniku množství ambiciózních plánů a lze se jen dohadovat, jaké kroky by přijaly evropské velmoci po rozdělení Ruské říše, pokud by nebyly zaměstnány válkou s Německem. Je to podivný historický paradox, ale válka, která byla hlavní příčinou toho, že se v Rusku objevili a zvítězili bolševici, zachránila zemi před rozpadem.“ (ruský velvyslanec v Japonsku, D. I. Abrikosov)… 21. Srpen 1968 byl výsledkem dohody velmocí USA a SSSR. Záměna německého tanku Leopard 2 na Marder byla výsledkem práce na americkém válečném filmu Most u Remagenu (1969, režisér John Guillermin) na Šumavě. Tam by se Leoprad nikdy nemohl hýbat. I blížící se výročí Konference v Postupimi - zdánlivě neutrální den 17. července 1945, nabízí své poučení. Výbuch atomové bomby den před konferencí, který Truman odsouhlasil již 4. července, o kterém věděl Churchill předem, přinesl Stalinovi ztrátu hlavního trumfu své diplomatické taktiky, díky kterému měl převahu v Teheránu a na Jaltě. Chci věřit, že trpělivost prezidenta Putin je konečná: pro sabotéry doma a provokatéry venku.

Souhlasu netřeba. 


Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

Dona

Ďakujem za osvieženie pamäti a stručný exkurz do histórie.

VVP má v rukách osudy mnohých národov za skutočne nevraživých okolností. Situácia je beznádejná. Ani trpezlivosť nezmenila túto situáciu. Dúfam len, že trpezlivosť a čas nehraje proti Rusku. Priestor na manévrovanie už  nemá veľký. Pre Rusko to začne a skončí hamletovským : " BYŤ  ČI  NEBYŤ ? " 

Aká otázka stojí pred Európanmi ? Nie náhodou tá istá?