Jaroslav Král: Národní socialisté a Evropa

obrazek
6.4.2012 21:43
V sobotu 31. 3. 2012 si představitelé a příznivci politické strany Národní socialisté - levice 21. století připomněli 115. výročí založení národně socialistické strany. Portál Vaše věc Vám již přinesl projevy předsedy NS-LEV 21 Jiřího Paroubka a biskupa Církve československé husitské Jana Hradila k tomuto významnému výročí. Předseda Legislativní rady NS-LEV 21 Jaroslav Král se ve svém projevu zaměřil na historický postoj národních socialistů vůči Evropě.

Sestry a bratři, vážení hosté,

často se říká, že naše země leží v srdci Evropy nebo na křižovatce evropských dějin. Již od středověku bylo české království integrální součástí západní Evropy. Český král se stal jedním z kurfiřtů, kteří volili císaře Římské říše a v případě Karla IV. tímto císařem byl dokonce sám zvolen. Český stát v té době zaznamenal dosud nevídaný rozmach hospodářství a obchodu, kultury a vzdělanosti. Již od těchto časů je zřejmé a je pro nás poučením, že jsme-li součástí větších celků, které nám přinášejí mír a bezpečnost, může náš národ lépe prospívat a všestranně se rozvíjet. Právě v té době zakořeňuje v české společnosti hlubší vědomí evropské sounáležitosti a společně sdíleného osudu. Vždyť česká husitská reformace měla ambici reformovat celou církev a právě proto musela čelit několika křížovým výpravám. Přesto neustala ve vysílání spanilých jízd, které roznášely světlo reformačních idejí po okolních zemích. Mírová poselstva Jiřího z Poděbrad, vyslaná ke všem dvorům s návrhem na vytvoření mírového spolku evropských křesťanských panovníků, předstihla hloubkou a dosahem svého ideového poselství o několik století pozdější Společnost národů, resp. Organizaci spojených národů.

Také Rakousko mohlo být vhodnou platformou pro bezpečný a všestranný rozvoj českého národa, jakýmsi menším předobrazem Evropské unie, kdyby ovšem rakouská vládnoucí elita hrubě nepodcenila postupně stále sílící rozpor mezi hospodářským, politickým a kulturním vzestupem českého národa a pocitem frustrace z jeho podřízeného a nerovnoprávného postavení. Místo řešení tohoto rozporu jej tato vládnoucí elita dále prohloubila a umocnila rakousko-uherským dualismem a zadělala si tak na rozpad tohoto duálního státu, který nepřežil 1. světovou válku. Právě v kontextu tohoto rozporu a národní frustrace došlo právě před 115 lety ke zformování strany národních dělníků, která organicky spojila boj za sociální emancipaci s bojem za emancipaci národní v duchu hesla „Rovnost národů a rovnost v národě!“. Hlubšími příčinami vzniku naší strany se podrobněji zabývá Deklarace ideových a programových zásad, přijatá na sjezdu naší strany 26. listopadu 2012, proto se jimi zde nyní nebudu zabývat. Položme si však otázku, jaký vztah měli národní socialisté k Evropě, jejímu uspořádání a své úloze v evropské politice? Do jaké míry je či není vlastenecký přístup a prosazování národních zájmů v souladu s posilováním evropské identity a integrace? První myšlenky v tomto směru zformuloval duchovní otec naší strany Václav Jaroslav Klofáč v letech 1897-1898, a to takto: (budu parafrázovat): „Naší snahou je všestranné povznesení českého národa, především pak povznesení sociální. Avšak národ se skládá z rodin a ty pak zase z jednotlivců. Základem kvality našeho života je rodina.“ Přesvědčený socialista podle Klofáče pracuje od rodiny vlastní k rodině národní a dále pak k rodině evropské a všelidské. Překonává rozpory a usiluje o vyšší formy spolupráce, o jakýsi vyšší společenský blok. Pan prof. Kvaček ve svém vystoupení přede mnou uvedl, že Václav Jaroslav Klofáč považoval národ za sociální pospolitost. Myslím, že se tím říká vlastně totéž, pouze trochu jinými slovy.

Přelomovým mezníkem ve vývoji Evropy se stala 1. světová válka, která doslova otřásla základy dosavadního evropského uspořádání. Padly četné monarchie, vypukla sociální revoluce v Rusku, rozpadlo se Rakousko-Uhersko a jedním z jeho nástupnických států se stala Československá republika.

T. G. Masaryk ve svém díle „Světová revoluce“ hodnotí další osud a vývoj Evropy takto: „Poučení z války, doufáme, utvrdí mír přes všecky spory; vady mírového uspořádání Evropy dají se od případu k případu řešit mírně. Přes všecky obtíže lze říci, že se již rýsuje ve svých začátcích volná federalizace Evropy na místě absolutistického ovládání Evropy jednou velmocí nebo spolčením velmocí, navzájem se potírajících. V takové nové Evropě může samostatnost i nejmenším národním individualitám být zabezpečena. V té příčině Svaz Národů a jeho fungování již dnes je poučné analogon možné jednotné Evropy.“ I když Masaryk poněkud předběhl svou dobu, směřování jeho myšlenek je zřejmé. Jejich naplňováním pověřil první československý prezident především ministra zahraničních věcí Edvarda Beneše. Ten z titulu své ministerské funkce sice musel vystupovat důsledně nadstranicky, avšak jeho vliv a autorita v národně socialistické straně, jejímž byl místopředsedou, byli mimo vší pochybnost značné. Zjednodušeně se dá říci, že strana nějakou samostatnou zahraniční politiku neprováděla a jednoznačně přitom podporovala politickou linii Hradu.

V této souvislosti je namístě, abych se kriticky zmínil o jedné značné slabosti národně socialistické strany. Ta totiž byla „národní“ natolik, že neměla žádné pravidelné mezinárodní styky a spolupráci s obdobnými stranami v zahraničí. Začátkem zásadní změny se mohl stát VIII. sjezd strany o Velikonocích roku 1918. Strana se na něm spojila s dalšími politickými skupinami, přijala nový název „Česká strana socialistická“ a také nový, radikální stranický program, předpokládající mj. i brzké sloučení se sociální demokracií. Tomu nahrávala i tato zcela nová pasáž programu, v němž strana revidovala svůj dosavadní odmítavý postoj k internacionalismu: „Strana českých socialistů cítí vřele mezinárodní solidaritu utlačených tříd bez ohledu na národní příslušnost a reklamuje pro sebe právo na členství v socialistické internacionále. Trvá však na tom, aby oprávněnost jejího zápasu o národní osvobození byla uznána od socialistů ostatních národů.“ A právě v tom byl kámen úrazu. Socialistická internacionála, do značné míry ovládaná Němci a Rakušany, neměla pro české národní tužby pochopení. Přesto strana vyslala v únoru 1919 na jednání Socialistické internacionály v Bernu jako svého vyslance dr. Emila Frankeho a po dobu čtyř let o vstup usilovala. Tato snaha skončila na kongresu internacionály v Hamburku v květnu 1923. Ferdinand Peroutka ve svém díle „Budování státu“ o československých socialistech uvádí, že „Jejich delegáti odcestovali do Hamburku a přišli na první sjezdový den ozdobeni rudými karafiáty. Ale to byl jejich jediný den v tomto prostředí. Sjezd odmítl přijmout tuto stranu a nabídl delegátům, aby se jednání účastnili jako hosté. Nato delegace chvatně sňala rudé karafiáty, které byly na kabátech drženy více špendlíkem než prohloubeným přesvědčením, a odcestovala zpět.“ Zhrzená a uražená strana se vrátila ke své předchozí rétorice a Socialistickou internacionálu označila za „německý podnik“. Na tom není nic nepochopitelného. Chybou ale podle mého názoru bylo, že strana nenavázala alespoň mimo internacionálu dlouhodobou či trvalejší alespoň dvoustrannou spolupráci s obdobnými stranami v zahraničí. Přitom nakloněná k tomu byla během 2. světové války Labour Party, která si nár. soc. strany vážila jako strany prezidenta Beneše během jeho působení v Londýně. Po roce 1945 došlo díky Petru Zenklovi také k prvním kontaktům s francouzskou Radikální stranou, ale ani z tohoto pokusu nakonec nic nebylo. Zajímavá je v tomto směru také jedna z úvah Milady Horákové jako předsedkyně zahraniční komise strany, která nevyloučila možnost, že by nár. soc. strana mohla v budoucnu dokonce zaniknout, a to právě proto, že se neuměla zařadit do žádného mezinárodního politického proudu.

Sestry a bratři, vážení hosté,

položme si nyní hypotetickou otázku, co by pravděpodobně dělali T. G. Masaryk a Edvard Beneš, kdyby žili v těchto dnech. Je to samozřejmě historická licence, možná velice odvážná licence, ale pokusme se přesto odpovědět oním, co by, kdyby … Pokusme se alespoň na chvíli vžít do myslí a životů těchto mužů, kteří stáli u zrodu našeho novodobého státu a formovali jeho podobu. Tak tedy … T. G. Masaryk je dnes přes svůj vysoký věk stále velice činorodým prezidentem, udržujícím své dlouholeté zvyky. Pravidelně debatuje se svými pátečníky, avšak do konkrétní politiky příliš nezasahuje. Nejen novináři, ale i politologové mají problém si vzpomenout, kdy naposledy vetoval nějaký návrh zákona, přijatý parlamentem. Velmi rozsáhlá je naproti tomu jeho publicistická činnost. Vysokého nákladu dosáhla zejména jeho kniha „Zelená, nikoli modrá planeta“ o nutnosti vyváženého a odpovědného rozvoje hospodářského, sociálního a environmentálního. Globální oteplování v ní považuje shodně s většinou vědeckých kapacit za novodobou hrozbu. Před měsícem pan prezident podepisoval v knihkupectví u Fišera v Kaprově ulici svou novou knihu esejů a úvah s názvem „Od Maastrichtu přes Lisabon až k fiskální unii“ s podtitulem „Národy Evropy na cestě ke Spojeným státům evropským“. Zkoumá v ní hlubší základy evropské civilizace, jejíž společné humanitní a mravní hodnoty považuje za nadřazené chápání evropské integrace jako integrace především nebo dokonce pouze hospodářské. Na včerejší tiskové konferenci na Hradě pak pan prezident oznámil svůj úmysl ustavit v nejbližší době celonárodní výbor pro přípravu 600. výročí oslav odkazu Mistra Jana Husa v roce 2015. Druhý z těchto otců - zakladatelů, Edvard Beneš, již dnes není naším ministrem zahraničí. Můžeme říci, pokud jde o význam zastávané funkce, že dokonce povýšil. V minulých letech se stal faktickým ministrem zahraničních věcí celé EU, když v této funkci nahradil svého předchůdce Javiera Solanu. Evropská rada přitom přihlédla zejména k jeho předchozím rozsáhlým zkušenostem z práce ve prospěch Společnosti národů a Malé dohody a k jeho schopnostem vyjednávat, hledat a nalézat kompromis a všeobecný konsenzus. Valéry Giscard d´Estaign jako předseda Konventu, který vypracoval návrh evropské ústavy, jej dokonce označil za jednoho z největších evropských politiků.

Sestry a bratři, vážení hosté,

nyní opět vážně. Národní socialisté byli vždy stranou národní a vlasteneckou, avšak nikdy stranou nacionální. Vždy se cítili být součástí širší evropské a světové rodiny. Svědčí o tom také kniha Petra Zenkla „T. G. Masaryk a idea federalizace Evropy a světa“, z níž si nyní dovolím uvést tři citáty. Petr Zenkl jako předseda exilové strany a jako první a dlouholetý předseda Rady svobodného Československa tuto knihu napsal v emigraci v USA před svou smrtí v roce 1975. Autor v ní uvádí: „Federalizace Evropy, resp. vytvoření Evropské unie, v kterou se nyní Evropa pomalu ale jistě přetvořuje, je v duchu naší národní tradice, v duchu našich dějin, v duchu výsledků politického myšlení našich obroditelů, a to především T. G. Masaryka.“ V pravdě prorocky pak vyznívají tato Zenklova slova: „Přístup Československa k Evropské unii nemůže se stát dříve než po jeho plném osvobození z moskevského jha. Jen svobodné Československo může právně a demokratickým způsobem převzít všecky závazky a povinnosti, které souvisí s jeho členstvím.“ A ještě poslední prorocký citát, který však považuji za nejzávažnější: „Byl by omyl, kdyby se někdo domníval, že po vytvoření Evropské unie skončí historie evropských národů a skončí jejich tisíciletý boj o prvenství, ne-li o bytí a nebytí. Byť tento boj, politický a hospodářský, nabude v Evropské unii formy slušné a nebude se dít prostým vojenským násilím, přece na poli hospodářském a kulturním odvěký zápas po uplatnění a po místu na slunci bude pokračovat.“

Ano, sestry a bratři, jako strana Národní socialisté – levice 21. století navazujeme na pokrokové tradice našich předchůdců. Jsme stranou národní a vlasteneckou a přitom jednoznačně proevropskou, neboť sdílíme a nepochybně budeme i v budoucnu sdílet společný osud s dalšími evropskými národy. Nevidíme v tom žádný rozpor, ba naopak. Soudíme, že národní zájmy tak, jak předvídal Petr Zenkl, můžeme daleko lépe prosazovat uvnitř struktur Evropské unie, než na ni pokřikovat zvenčí. O národní zájmy je třeba bojovat všude, kde je to možné. Na summitech Evropské rady, po diplomatické linii, v kuloárech i na rautech a recepcích. Nejvíce ale v odborných orgánech, v nejrůznějších komisích, subkomisích a pracovních skupinách, všude tam, kde se důležité dokumenty a předpisy začínají tvořit. Chceme-li uspět, musíme být prostě u toho! K tomu potřebujeme vyhledávat a vychovávat vysoce kvalifikované odborníky nejen se znalostí dvou až třech jazyků, ale i se znalostí strategie a taktiky vyjednávání a se schopností získávat spojence na důležitá hlasování. Zjednodušeně řečeno, prosadit se můžeme především kvalitou. Jak napsal Jan Neruda v Písních kosmických, „Bude-li každý z nás z křemene, je celý národ z kvádrů.“


Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

rku

Spanilé jízdy byly jízdy rabovací. Jan Čapek ze Sán by mohl vyprávět jak je hnali z Uher. A znovu-E. Beneš nebyl žádný otec zakladatel. A co napsat něco o Klofáč versus Stříbrný. A  Masaryk často bojoval proti většinovým bludům, takže by spíše bojoval proti oteplovačům.