Jiří Dolejš: Křesťané a socialismus

obrazek
20.9.2011 08:46
Dnešní česká pravice považuje pojem socialismu za mrtvý a hodný jen úsměšků. A rozhodně vzdálenou pravým křesťanským hodnotám. Přitom křesťanskému humanismu se příčí nelidské důsledky kapitalismu stejně jako socialistům. Utrpení utlačovaných chudých je pro něj do nebe volající hřích a tuto situaci je třeba podle něj změnit. A i dnes si někteří křesťané myslí, že cestou může být dokonce „pokřtění socialismu“.

Důkazem odporu našich pravicových politiků k takovému uvažování může být Miroslav Kalousek, politik, který strávil čtvrt století ve straně lidové (1984-2009). V říjnu 2008 v parlamentní diskusi k vyslovení nedůvěry vládě Mirka Topolánka na moji argumentaci vstřícnou diskusí křesťanů o socialismu (tehdy právě k tomu vyšlo monotematické číslo časopisu „Křesťanská revue“ 3/2008) odvětil : „Mezi křesťanskou sociální politikou a socialismem je takový rozdíl jako mezi aktem a pietním aktem. Tento rozdíl si občas plete i Křesťanská revue“.

Inu, myslel to asi upřímně, když své křesťanské sociální smýšlení nyní vyjadřuje v TOP09, politické straně, která se jako meč tvrdých reforem zařadila napravo od ODS. Otázkou je, co si o tom myslí samotní křesťané. Pro běžného křesťana je lidská solidarita zásadní hodnota. A i ti, kteří jsou na pozicích pouze sociálně křesťanských, nemohou být spokojeni, když svoboda je jen pro bohaté. V zmiňovaném čísle „Křesťanské revue“ najdeme pak úvahy o křesťanských marxistech či o socialismu jako starosti o druhé. Prostě někteří křesťané se dostávají k poznání, že ti chudí se musí aktivněji starat o spravedlnost tohoto světa. A naopak, socialisté se učí chápat křesťanské hledání v duchovních hlubinách. Vždyť jak připomíná např. Miloslav Ransdorf, koncept odcizení, se kterým Marx pracoval při analýze rozporů buržoasní společnosti, má hluboké křesťanské kořeny.

Já osobně nejsem věřící člověk a svá racionální východiska mám hluboce promyšlená. Ale chápu, že víra byla vždy nadějí hlavně pro bezmocné. Také pro členy socialistického hnutí proto může být víra duchovní útěchou, metaforou naděje dávající sílu k odporu vůči útlaku. A trvám na tom, že demokratické úsilí o dosažení sociálně spravedlivého světa musí zahrnovat úsilí lidí různé orientace. Do této plurality přístupů tedy patří i dialog socialistů s křesťany. Vždyť jak socialismus, tak křesťanství čerpají z představ o dobru. Oba směry hledají člověka vůbec, jedni jako průsečík sociálního bytí, druzí jako cíl i prostředek boží lásky. Milan Machovec ve své knize „Ježíš pro moderního člověka“ dokonce tvrdí, že Ježíšův odkaz může mít revoluční sociální náboj.

Součástí dnešní reality je fakt, že většina lidstva je věřící. ČR je nejateističtější stát na světě - k nevíře v jakéhokoliv Boha se přihlašuje 48% populace (křesťanů je 28%). Na celém světě je ale 2,1 miliardy křesťanů (1,5 miliardy muslimů, 1 miliarda hinduistů a 0,5 miliardy buddhistů), opravdoví ateisté představují jen cca 16% světové populace. Může nějaké masové hnutí ignorovat tato globální čísla ? Církvím se nejlépe daří ve třetím světě s ohledem na nuzotu a nízkou gramotnost populace. Sociální radikalismus části křesťanů tam ovšem neznamená že zaměňují sociální zápas s třídní nenávistí. Pouze chtějí aby se sociální rozměr Božího království stal pro členy společnosti praktickým životním rozvrhem. Potřebují angažovanou teologii, ne scholastiku.

Ukázkou takového myšlení se např. stala v Latinské Americe teologie osvobození (viz biskupská konference v kolumbijském Medellínu v roce 1968). Zejm. nižší klérus na chudém venkově v rámci této teologie klade důraz na komunitní pospolitost a rovnostářství. Garantem nejzákladnějších sociálních změn je specifická směs mobilizace lidového hnutí s křesťanstvím a typicky jihoamerickým autoritářstvím. Hugo Chavez po svém druhém zvolení prohlásil „Ať žije království Ježíše Krista, ať žije socialismus“. V reálu nastolují zastánci teologie osvobození otázky typu odporu vůči útlaku nadnárodních korporací a redistribuce základních sociálních jistot.

V podmínkách našeho kulturního okruhu už v minulosti také existoval průnik socialistického a křesťanského myšlenkového proudu. Ateistický a křesťanský humanismus ale stanul současně i proti sobě. Už Fjodor Michailovič Dostojevskij byl v mládí osloven francouzským utopickým socialismem. Socialismus však neviděl v programovém materialismu Marxově, nýbrž v pravoslavné víře v Krista zachovávané idealizovaným ruským lidem. Kdysi k tomu dokonce napsal: „Socialisty, který je zároveň křesťanem, je třeba se obávat více než socialisty, který se hlásí k ateismu" (Bratři Karamazovi, 1878).

Určitá aktivizace křesťanského socialismu v katolických zemích nastala koncem 19. století po vydání encykliky papeže Lva XIII. Rerum novarum (1891). Příkop mezi idealisty a materialisty zase vyhloubila léta dogmatického marxismu. Církev zdiskreditovaná službou majetku a světské moci a hlásající pokoru vůči zotročení, se v očích sekulárních socialistů, dědiců bojovně osvícenecké tradice, těžko mohla vykoupit pouhou charitou. Ale i křesťané přinášeli oběti v cestě za svobodou, někteří představitelé různých církví byli schopni navázat na emancipační kořeny křesťanství.

V dnešní poučenější vyspělé Evropě může s náboženskou transcedencí klidně transcedence světská kooperovat při hledání lepšího světa, v boji s nespravedlností. Vždyť co jiného jsou různé racionální projekty spravedlivějšího světa, než formou určité transcedence, tedy přesahu z toho světa k jinému, lepšímu. Historický determinismus socialistů a biblická eschatologie křesťanů mají cosi příbuzného. Náboženská transcedence akcentuje subjektivní katarzi hlav a srdcí, vychází z pojetí člověka jako duchovní bytosti. Světská transcedence usiluje o objektivní změnu v rámci velkých sociálních skupin. Obě k tomu mohou spojit hlubokou lidskou touhu s konkrétní sociální zkušeností.

Jsem proto přesvědčen, že je nejen možné, ale i nesmírně důležité tolerantní soužití idealismu věřících se světem praktického rozumu. Nešťastné dědictví minulého pronásledování věřících jako ideologických nepřátel je třeba překonat. I věřící člověk si musí klást mnohé otázky o životě pozemském a hledat na ně praktické, nemetafyzické odpovědi. Mezi křesťany i socialisty se dnes např. objevují sílící důrazy na nutnost participace a samosprávy jako cesty k překonání odcizení. Pochopení věřících pro určitou praktickou vizi socialismu tak může být docela přirozené. A schopnost spolupráce víry a rozumu může být nadějí pro spravedlnost.

jiri-dolejs
Ekonom a politik. V letech 1994-2002 členem zastupitelstva hl. m. Prahy, od roku 2002 poslanec Parlamentu ČR.
Klíčová slova: vláda Petra Nečase

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

skodovka_1

Velmi dobře napsáno ! Děkuji.

klokan

     Tento vynikající článek považuji za podnětný pro všechny občany, jimž není lhostejná vlastní budoucnost. Věřící, objektivní idealista, subjektivní idealista, dualista, materialista, včetně vědeckého marxisty, by se měli všichni dohodnout na základním zájmu. Zamezit další regresi v naší společnosti, o nížs neutuchající pílí, usiluje naše reakční vláda.

Krajtl

Chtělo by to nějakého nového Krista který by vyhnal kupčíky z chrámu - vyhnal finančníky z míst kde plodí jen skázu a zmar.

novotny

Fanaticky věřících u nás nebude více jak 10 %, spousta lidí je pokřtěna a stejně v Boha nevěří. To samé i ve světě - nevřil bych těmto statistikám. Také by mě zajímala metoda, jakou se tato procenta dají zjistit.