Jiří Paroubek: Francie a volba prezidenta

obrazek
11.1.2012 10:06
Francie se chystá na letošní prezidentské volby, ve kterých bude Nicolas Sarkozy obhajovat svůj mandát. Ve své knize „Ve službě republice“, která se týká zahraniční politiky, jsem zmínil například bývalou kandidátku francouzských socialistů na prezidentku Ségolēne Royalovou, ale stejně tak současného lídra socialistů Francois Hollanda coby někdejšího šéfa této strany, a to v kapitole o bývalém francouzském prezidentovi Chiracovi. Pokud by F. Hollande v boji o prezidentský úřad s Nicolasem Sarkozym uspěl, Francie by zřejmě zásadním způsobem změnila svůj směr, a to jak vnitropoliticky, tak navenek.

Úryvky z knihy „Ve službě republice“:

Jacques Chirac (bývalý prezident a bývalý dvojnásobný premiér Francouzské republiky)

Setkal jsem se s ním několikrát na formálních i neformálních jednáních. Těmi formálními jednáními mám na mysli setkání při zasedáních Evropské rady (červen, říjen a prosinec 2005 a březen 2006), dále na konferenci EU – Latinská Amerika ve Vídni (květen 2006) a při pracovním obědě v průběhu mé státní návštěvy v Paříži 17. října 2005.

Musím říci, že i když jsem věděl, že se J. Chirac blíží ke konci své impozantní politické kariéry, nemohl jsem jej neobdivovat. Přitom např. na jednání EU – Latinská Amerika, kde jsme se sešli na jednom z probíhajících paralelních zasedání jako šéfové vlád a států, kde seděl vedle mě, si chvíli při zasedání pospal. Ale ve správném okamžiku si vzal slovo a hovořil skvěle. Hlas, intonace, gestikulace a samozřejmě i obsah. Viděl jsem kdysi v televizi hovořit Charlese de Gaulla, Chirac mi jej připomínal. Byl to pro mě skvělý zážitek: vystoupení de Gaulla i Chiraca.

Prezident francouzské republiky je institucí, která podle Ústavy V. republiky připomíná spíše voleného monarchu. Je hlavou výkonné moci státu a zejména, když je také šéf vlády ze stejné politické strany, je pozice prezidenta Francouzské republiky v Evropě neporovnatelná s pozicí kteréhokoliv jiného státníka. To platilo především, když jedno prezidentské období trvalo sedm let. Pak čtrnáct let vlády Fr. Mitteranda bylo přímo epochou. A koneckonců i dvanáct let prezidentství J. Chiraca (jedno jeho volební období již bylo pouze pětileté), byť Jacques nebyl tak politicky obratný a machiavelistický jako jeho velký předchůdce.

V jistém bodě své vynikající kariéry se stal přesvědčeným Evropanem. V závěru politické kariéry již nic nepředstíral, dopřával si luxusu upřímnosti. Spolu jsme si vytvořili velmi korektní, až srdečný vztah. J. Chirac – za pomoci tradičně výtečné francouzské diplomacie – hledal v zemích střední a východní Evropy politiky s jasně proevropskou orientací. Prezident Chirac i v Čechách hledal politika, který může být protiváhou euroskeptického V. Klause. V . Klaus se zkrátka u J. Chiraca a také u G. Schrödera ( s ním si Chirac ohromně rozuměl, jak jsem toho byl sám svědkem) netěšil velké úctě. Vlastně jim silně vadil. Zkrátka Chirac i Schröder hledali pro svou evropskou politiku partnery v nových evropských zemích a jejich pozici se snažili – co jim síly stačily – mezinárodně – politicky podporovat.

Proto nebyl velký problém s francouzskou diplomacií dohodnout termín mé státní návštěvy v Paříži na 17. a 18. říjen 2005, byť krátce před odchodem z úřadu premiéra navštívil Paříž, tedy počátkem roku 2005, také S. Gross. Velice jsem přístup Francouzů oceňoval. Myslím, že jsem často dával najevo své frankofilství, svůj obdiv k francouzské kultuře, úctu k francouzským dějinám a také k francouzskému způsobu života. Po sametové revoluci jsem prakticky každoročně s rodinou soukromě navštěvoval Francii. Zejména Provensálsko, Paříž, ale také Alsasko, Normandii či Bretaň a další místa.

Pracovní oběd v Elysejském paláci, sídle francouzských prezidentů považuji zpětně za jeden z nejzajímavějších dnů svého života.

Oběd byl skvělý kulinářský zážitek. Jako předkrm jemně ochucené mušle Saint – Jacques, dalším chodem byly navinulé křepelky s lahodnými šlehanými karotkami, dále překvapení v artyčoku a jako dezert výběr francouzských sýrů a tropické ovoce v lehkém dortíku. A samozřejmě skvěle vybraná francouzská vína a šampaňské, které jsem neznal.

Při dvouhodinovém jednání jsme probrali zejména evropské záležitosti a samozřejmě také bilaterální, česko-francouzské vztahy. Konkrétně přípravu finanční perspektivy EU a volný pohyb pracovních sil. Pokud jde o Francouze, věděl jsem, že jejich hlavním zájmem při těchto jednáních je získání dotací z EU do zemědělství. A věděl jsem současně, že Francouzi nikdy nedopustí, díky svému obrovskému vlivu v EU, nějakou podstatnější změnu zemědělské politiky EU. I proto jsem J. Chiracovi řekl, že chápu jejich zemědělskou politiku, neboť pro Francii by jiný směr této politiky znamenal těžký zásah do její kultury, jejíž součástí je např. vinařství či výroba sýrů.

Oba jsme pochopitelně kladli velký důraz na potřebu dohodnout novou finanční perspektivu EU, nový rozpočet EU na období let 2007 – 2013, na prosincové Evropské radě. Informoval jsem J. Chiraca také o svých dojmech ze setkání s T. Blairem, s jeho tehdejším ministrem zahraniční Jackem Strawem i Gordonem Brownem na výroční konferenci Labour Party v Brightonu v září 2005. Jednání v Paříži se uskutečnilo zhruba deset dnů před neformálním jednáním Evropské rady v Hampton Court. Sdělil jsem mu své přesvědčení, že Britové dohodnout rozpočet EU chtějí, že jsem měl ze setkání velmi pozitivní dojem, ale že v Hampton Court to nebude.

Chirac byl velmi srozumitelný, pokud jde o otázku volného pohybu pracovních sil, když uvedl, že hlavním problémem pro Francii je Polsko. Jednak je to největší země z nových členských zemí (v té době jsme byli členy EU zhruba 1,5 roku), jednak právě s Polskem má Francie velmi tradiční a mimořádné vztahy. Jak řekl Chirac, ve Francii žijí zhruba dva miliony Poláků a potomků polských přistěhovalců. Pokud by se tehdy umožnil volný pohyb pracovních sil, znamenalo by to podle Chiraca příliv statisíců Poláků na francouzský trh práce. A jeho destabilizaci, se značnými politickými dopady. Řekl jsem Chiracovi, že Češi nějak zvlášť flexibilní, pokud jde o cestování za prací po světě, nejsou. Pro Francouze tedy byli problémem Poláci, dopadlo to však i na ČR, Maďarsko, Slovensko. Chirac hovořil v této souvislosti také o své osobní zkušenosti, když bojoval v padesátých letech v alžírské válce, měl ve své jednotce také řadu Poláků. A ještě dnes, když cestuje po Francii, tak se mu stává, že na něj někdo volá z davu francouzštinou s cizím přízvukem “Mon Lieutnant, mon Lieutnant“. A často jsou to Poláci, kteří pod jeho velením bojovali v Alžírsku. Zmínil také, že před nedávnem jako vrchní velitel ozbrojených sil republiky jmenoval nového velitele vojenského letectva, což je generál polského původu.

Navrhl jsem Chiracovi, že si umím představit postupné uvolnění francouzského pracovního trhu alespoň pro určité kategorie českých občanů, např. pro studenty a experty. Chirac pozorně vyslechl mé argumenty a dal zřetelně najevo, že důvody naší snahy jsou mu jasné. Řekl: „nevím, jak z toho“ a přislíbil můj návrh zvážit.

Chirac už tehdy zdůrazňoval, jak tíživým problémem je pro Francii ilegální imigrace, zejména z Afriky. Stojí za zmínku, že nezájem USA, resp. tehdejší Bushovy administrativy, o toto téma označil za „dramatický“. Chirac, jak jsem zjistil, má velmi působivý slovník. Vím, že J. Chirac byl informováni o detailu, jakým bylo, že má bývalá manželka Zuzana, která mě na státní návštěvě doprovázela, hovoří výtečně francouzsky (Zuzana ve chvíli oběda v Elysejích měla v programu návštěvu jedné z pařížských nemocnic). Ministryně školství Buzková měla v té době jednání s ministrem školství a některých částí mého programu se také zúčastnila.

Navštívil jsem rovněž v rámci cesty do Paříže sídlo francouzského Národního shromáždění, Bourbonský palác, kde jsem se setkal s jeho předsedou Jean – Louisem Debré. Debré je podobně jako byl už jeho otec, Michel, gaullista. Michel Debré byl jedním z hlavních autorů Ústavy V. republiky, v letech 1959 – 1962 – tedy na počátku V. republiky - byl de Gaullovým předsedou vlády. Po odchodu z funkce předsedy vlády se po jisté době opět vrátil do významných ministerských funkcí. Byl jednou z nejviditelnějších osobností gaullistického režimu, režimu V. republiky za prezidentů de Gaulla a Pompidoua (postupně byl ministrem hospodářství, zahraničí a obrany).

Jeho syn Jean – Louis je rovněž velice zajímavou osobností. Hovořili jsme spolu hlavně o česko – francouzských hospodářských vztazích. V čele Národního shromáždění byl po pět let, v období let 2002 – 2007. Poté se stal prezidentem Ústavní rady republiky, tedy zastával opět velmi vysokou funkci ve struktuře ústavních institucí Francie. Rodina Debré je tedy velmi silně spjata s režimem V. republiky a gaullistickou stranou. V politické elitě státu Jean – Louis Debré již nikdy nedosáhne většího úspěchu než jeho vynikající otec, ale jeho kariéra je i tak mimořádná. Je velmi zajímavou a nevšední osobností, autorem celé řady knih.

V rámci výtečně připravené státní návštěvy se uskutečnila má schůzka s vybranými podnikateli (Veolia, Saint Goban, Societe General, Alcatel, Alstom, Thales International, Air Liquide, Latecoere, Steria a další).

Velmi na mě zapůsobila debata, kterou zorganizoval Francouzský institut mezinárodních vztahů, kde jsem v úvodním slově hovořil o hlavních rysech české zahraniční politiky. Celý večer výtečně moderoval patrně nejznámější francouzský politolog a expert na mezinárodní vztahy Thierry de Montbrial. Vedle novinářů se večera zúčastnili poslanci a senátoři, další politici, analytici (J. Rupnik), poradce prezidenta Chiraca (tentýž, který se později stal francouzským velvyslancem v ČR).

Na české ambasádě jsem se sešel s vedoucími představiteli Socialistické strany Francie. S tehdejším šéfem této strany Francoisem Hollandem. Rozhovoru se zúčastnil bývalý francouzský ministr pro evropské záležitosti Pierre Moscovici. V té době byl, myslím, zahraničním tajemníkem Socialistické strany.

Trochu jsme popustili v našem jednání uzdu fantazii a já jsem našim francouzským socialistickým přátelům nabídl možnost, aby přijelo do Prahy celé jejich předsednictvo a abychom debatovali, ve kterých oblastech můžeme spolupracovat. Tedy, my, čeští sociální demokraté a francouzští socialisté. Je škoda, že s touto stranou, jednou z nejzkušenějších stran Socialistické internacionály, jsme dosud nikdy žádnou velkou spolupráci neměli. Bohužel, ani během pěti let, které uplynuly od našeho jednání se žádná větší spolupráce obou stran nepodařila. S jedinou výjimkou, kdy v říjnu 2007 navštívila Lidový dům Ségolēne Royalová, neúspěšná kandidátka francouzských socialistů na úřad prezidenta.

Má návštěva byla velmi dobře mediálně krytá v našem i francouzském tisku (Le Monde, Liberation). Z našich osobních rozhovorů s J. Chiracem uvedu dvě drobné epizody. Jacques nehovoří rád anglicky. Když jsme společně odcházeli z pracovního oběda po chodbách Elysejského paláce, hovořili jsme o volbách v Německu, o našem společném příteli G. Schröderovi. J. Chirac se vyjádřil tak, že Schröderovi chyběl k volebnímu vítězství ještě jeden týden volební kampaně. Dal jsem mu za pravdu.

Druhou věcí, kterou chci zmínit, je jeho návrh, že by soukromě na jaře 2006 – tedy ještě před volbami v červnu – navštívil Prahu. Samozřejmě, že by to byla vynikající politická podpora. Je škoda, že se nám nepodařilo tuto návštěvu uskutečnit.

 

Marie - Ségolēne Royalová (bývalá kandidátka francouzských socialistů na prezidenta republiky)

Se Ségolēne Royalovou jsem se sešel jen jednou, v říjnu 2007 v Lidovém domě v Praze, při její krátké návštěvě v České republice.

Ségolēne je velmi krásná a charismatická žena. Její jednoznačné vítězství ve stranických primárních volbách před prezidentskými volbami v roce 2007 nad všemi těžkými váhami Francouzské socialistické strany bylo překvapivé hlavně pro nás, kdo pozorujeme francouzský politický život zvnějšku. I ve Francii se jako příliv s odlivem v moři střídají nálady veřejnosti, které dávají někdy přednost zkušenosti, jindy pro změnu nové tváři. S. Royalová tou novou tváří v roce 2006 ve vysoké politice Francie byla.

Její dlouholetý životní partner F. Holland, tehdy šéf francouzských socialistů, jistě není prototypem brilantního a moderního politika. Je spíše typickým stranickým funkcionářem. Ségolēne není fádní ani trochu.

V politice je často rozhodující první dojem a zkratka. Jedno i druhé francouzští voliči od Ségolēne Royalové dostávali v míře vrchovaté. V prezidentské volební kampani však Royalová narazila několikrát na meze možností svých a možná ještě spíše meze možností svého týmu.

V Lidovém domě jsme při našem setkání hovořili o možnostech užší spolupráce obou našich stran, francouzských socialistů a českých sociálních demokratů. Jako vždy rozlet především mých myšlenek nebyl doprovázen v měsících následujících po našem setkání ani náznakem z francouzské strany něčeho reálného v rozvoji vztahů udělat. Skutečná pozice prezidentské kandidátky v hierarchii strany není pochopitelně nijak skvělá. Kromě toho se Francouzi tradičně zajímají více o Němce, tedy o SPD, ale soc. dem. strany v centrální Evropě je tolik nezajímají. K evropskému formátu francouzského politika však patří, být s představiteli těchto stran v kontaktu. A k tomu občasná vzájemná setkávání stačí.

Mě pochopitelně v našem rozhovoru zajímaly aktuality z dění ve Francii, pozice socialistů v politickém životě atd..

Já jsem charakterizoval politickou situaci v naší zemi. Royalová byla – ostatně jako každý francouzský politik a vždy – výtečně předem informována francouzským velvyslancem v ČR. Francouzská diplomatická služba pracovala obvykle skvěle.

Vyprovodil jsem Ségolēne Royalovou až k jejímu konvoji aut dole v Hybernské ulici. Nádhernou kytici růží, kterou jsem jí dal, si určitě takhle krásná a nevšední žena zasloužila. Pokusím se o malou předpověď. Prezidentkou Francie se S. Royalová už asi nestane, ale v té příští vládě socialistů ji nejspíše uvidíme v nějaké významné funkci.

jiri-paroubek
Předseda vlády ČR v letech 2005-2006. V období 2004-2005 ministrem pro místní rozvoj. Po oba roky kdy byl premiérem dosahoval stát hospodářský růst (HDP) cca 7 % a schodek státního rozpočtu byl plně pod kontrolou, zejména vytvářením vysokých rozpočtových rezerv. Předseda ČSSD v letech 2005-2010, kdy tato strana dosáhla nejlepších volebních výsledků ve své historii a stala se nejsilnější českou politickou stranou. V letech 2006-2013 členem Poslanecké sněmovny. V letech 1990-2005 členem pražského zastupitelstva. v období 1998-2004 náměstkem primátora pro finance. Předseda Společnosti W. Brandta a B. Kreiskeho od roku 1993 až dosud. Vydavatel časopisu Trend v letech 1993-2010. Předseda redakční rady serveru Vaše věc od roku 2010 dosud. Předseda strany LEV 21 - národních socialistů v letech 2011-2014.
Klíčová slova: Francie, zahraniční politika

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

heriot

Myslím, že volby ve Francii dost významně ovlivní globální situaci. Pokud Francouzi dostanou rozum a vykopnou  tu proamerickou figurku Sarkoziho, je nadějě, že se politka EU otočí k lepšímu a že i Francie se vrátí k hodnotám, které ji dala do vínku francouzská revoluce.