Jiří Paroubek k rozpočtu: O žádnou fiskální stabilitu nejde

obrazek
27.12.2012 10:49
Prezident Václav Klaus dnes podepsal zákon o státním rozpočtu na příští rok. Ten byl v poslanecké sněmovně schválen minulý týden, a to spolu s vládním daňovým balíčkem, kterému by se podle předsedy národních socialistů mělo říkat spíše balíček drahotní. Tento balíček totiž zvýšil některé daně včetně DPH, což povede ke zdražování. Prezident přitom ještě nedávno zvýšení daní kritizoval a nelíbilo se mu ani to, že mu vláda zákon o rozpočtu poslala jen několik dní před koncem kalendářního roku. Přečtěte si, co ke státnímu rozpočtu ve sněmovně řekl Jiří Paroubek.

Projev Jiřího Paroubka k vládnímu návrhu státního rozpočtu na rok 2013 ze dne 19. prosince 2012:

Vážený pane předsedající, vážená vládo, dámy a pánové,

v souvislosti se státním rozpočtem pravidelně slýchám od vládních činitelů úvahy o fiskální stabilizaci, ale musíme vždy pečlivě rozšiřovat barvité květy básnictví a suchou haluz skutečnosti, tedy Dichtung und Wahrheit, jak by řekl Johann Wolfgang Goethe. Stačí, když se vrátíme k minulým rozpočtům ministra financí Miroslava Kalouska a sledujeme, jak Wahrheit, šedá realita fiskální situace, na konci rozpočtového období ulétla od toho Dichtung, optimistického ministrova básnictví, které tomuto smutnému výsledky předcházelo.

Při pohledu na takto rozpotácená čísla je stabilizace to poslední, co člověka napadne. České státní rozpočty v posledních letech vrávorají, jako kdyby byly pod vlivem alkoholu. A něco podobného lze očekávat i nyní. Státní rozpočet na rok 2013 počítá s růstem hrubého domácího produktu, přestože ekonomika míří stále rychleji dolů. Před pár desítkami minut jsem o tom tady hovořil, nebudu ta čísla opakovat. Ať už to bylo myšleno jakkoliv, dopadne to jako vždycky. V průměru jednou za půl roku tady opakuji v nejrůznějších souvislostech, pokud jde o záměry vládní politiky návrhy zákonů, slova někdejšího ruského premiéra Černomyrdina: Chtěli jsme to nejlepší, dopadlo to jako vždycky.

Rozhodně stojí za pozornost, jak je letošní situace v české ekonomice dramatická. Představa, ze které se státní rozpočet na rok 2012 odvíjel, je úplně mimo. Státní rozpočet na rok 2012 počítal s růstem nominálního hrubého domácího produktu o zhruba 200 miliard korun, ale hrubý domácí produkt nejenže nevyroste vůbec, ale bude ve skutečnosti nižší, než byl v roce 2011. Bude dokonce nižší než v roce 2008. Už ve třetím čtvrtletí letošního roku byl český hrubý domácí produkt o 9 miliard korun nižší než ve stejném období roku 2011 a na konci roku 2012 bude nižší než na konci roku 2011, to znamená, že bude znovu nižší než v roce 2008. Jakkoliv je to smutné, nebude to pro realistického pozorovatele překvapení, protože jde o situaci, která se opakuje v té či oné podobě už pátý rok po sobě. Pokud hledáme v Evropě nějaké srovnání, zjišťujeme, že v našich zeměpisných šířkách jde o naprosto unikátní propadák, který je srovnatelný pouze s Řeckem a dalšími nebožáky z evropského jihu.

Snaha odvést nás z cesty do Řecka, se kterým šla v trochu jiné podobě ODS do voleb už v roce 2006 a zejména spolu s TOP 09 a Věcmi veřejnými v roce 2010, je zjevně vedena podle špatného kompasu. Plošné škrty zahnaly českou ekonomiku do nejdelší recese v historii samostatné České republiky. Soustředění celé hospodářské politiky na jediný ukazatel, na snižování rozpočtových schodků za každou cenu, a to cestou výdajových škrtů, aniž by se vláda zabývala obnovením hospodářského růstu, se neosvědčilo.

Vláda odmítá vidět další souvislosti, jako když si na hraně propasti zavážeme oči, aby nebezpečí pominulo. Vesla vlády obracejí loď českého státu směrem od Řecka, ale loď jaksi zařadila zpětný chod. Když to porovnáme s vynikající kondicí, kterou měla česká ekonomika před nástupem pravice v září 2006, kdy se Česká republika mohla chlubit jedním z nejrychlejšího hospodářského růstu v Evropě, směřovala k vyrovnaným rozpočtům a vykazovala jedno z nejnižších státních zadlužení v Evropské unii, je mně z toho hodně smutno.

Pozoruhodné je i porovnání složené daňové kvóty, která byla v roce 2006 o 0,7 % nižší, než má být daňová kvóta v roce 2013. A přitom tenkrát zadluženost v poměru k hrubému domácímu produktu klesala, zatímco nyní dosti dramaticky roste. Roku 2006 byla daňová kvóta 34,9 % z HDP, zatímco poměr zadlužení veřejného sektoru klesl oproti roku 2005 o jednu desetinu procentního bodu na 28,3 %. V těch letech 2004 až 2007 se udržovalo to číslo zadlužení v této relaci kolem 28 %. Příští rok má být souhrnná daňová kvóta 35,6 % z HDP, ale zadlužení míří ke 45 % hrubého domácího produktu. Nezadržitelně.

Smyslem Topolánkovy daňové reformy, na kterou Nečasova vláda navazuje, mělo být snížení daňové kvóty a snížení celkového zadlužení. Výsledek je do očí bijící. Ani jedno se nepovedlo. Nechci tím vůbec říci, že jsem pro další snižování daňové kvóty, určitě ne v současné struktuře, kdy je hlavním zdrojem rozpočtových schodků. Přitom ta neproduktivní část daňové struktury se zvyšuje. Stačí se podívat na vývoj daně z přidané hodnoty, kde zvýšení základní sazby o 4 procentní body v roce 2012 nepřináší prakticky žádný daňový výnos.

Nechci ta čísla kolem DPH opakovat, ale pokud jde o vliv DPH, tak najdeme v suchém konstatování zprávy, která doprovází projednávaný vládní návrh státního rozpočtu, tato slova - cituji: "V roce 2013 se odhaduje autonomní zvýšení inkasa daně z přidané hodnoty o cca 0,3 % ve srovnání s očekávanou skutečností roku 2012." Jinak řečeno, zvýšení dolní sazby o polovinu a také zvýšení horní sazby znamená jenom příslušné zvýšení cen, které má dále odčerpat finanční prostředky od středních a nízkopříjmových vrstev občanů.

Obvykle se ve Sněmovně handrkujeme, zda máme od daňových změn očekávat fiskální efekt nebo prorůstový efekt. To je ale trochu záludná i zavádějící otázka zároveň. Jedná se totiž v současnosti o téměř dokonalou kombinaci obojího. Jen bohužel s opačným znaménkem. Fiskální efekt prakticky žádný, ale zato brzda růstu jako vymalovaná. Velmi přátelská kritika takové vládní politiky by zněla, že je poněkud zmatená a chaotická. Nepřátelská kritika, která by měla úmysl škodit, by se tu opravdu měla čeho chytit. Vláda se může bránit jen tím, co ministr Kalousek obvykle nabízí, když je v úzkých a nemluví zrovna o výhodnosti 30letého spoření do druhého důchodového pilíře, a sice když říká, že nikdo neví, co bude. Slovo nikdo asi jen odhaduje, ale za tím, že neví, za tím si jistě stojí.

Rozpor mezi zmíněným Dichtung und Wahrheit tedy trvá, navrhovaným číslům se nedá věřit. Letos nás představa o hospodářském růstu 2012 hodila o 200 miliard korun hrubého domácího produktu jinam. Na konci roku 2009 to bylo dokonce 400 miliard vedle. Byl to rok recese, leccos se dá pochopit. Nyní nám pan ministr předkládá predikci meziročního růstu hrubého domácího produktu o 62 miliard korun, zatímco ekonomika podle všeho zrychluje pokles, před pár desítkami minut jsem o tom hovořil, o 1,2 %, 1,3 % v druhém, třetím čtvrtletí. Ne dramaticky, ale přece. Z toho je zřejmé, že to ani v roce 2013 tahle čísla prostě neustojí.

Také o žádnou fiskální stabilitu tu nejde. Letošní rozdíl mezi básnictvím pana ministra financí a šedivou realitou života činí v přepočtu na rozpočtové příjmy zhruba stovku miliard korun. Tedy stovku miliard korun nad rámec plánovaného rozpočtového schodku. To se muselo znovu někde naškrtit. Tak k tomu vláda přihodila další porci dluhu, se kterou zákon o státním rozpočtu na rok 2012 původně nepočítal. Je jím finanční vyrovnání s církvemi ve výši 59 miliard korun. Nebudu hovořit o započtení inflace, tam to může být až 96 miliard, ale nominálně to bude ta částka 59 miliard korun, která znamená nejen formální, ale skutečné zvýšení státního dluhu o tuto částku. Jedná se přece o slib státu, že splatí zmíněnou částku i s úroky během 30 let. To nelze realizovat jinak nežli zvýšením zadlužení. Žádnou rezervu na to nemáme. A hospodářský růst a z toho plynoucí růst daňových příjmů se nedostavily. Ostatně státní dluhopisy v tomto objemu už byly v minulých dnech prodány.

Ale co když to není chyba? Pan ministr financí a premiér Petr Nečas nás rádi proškolují o fiskální konsolidaci a přitom se překvapivě nezajímají o výběr daní. Státní rozpočet se konsolidovat musí, ale placení daní je v pojetí této vlády jaksi dobrovolné. Vlastně by byl hlupák každý, kdo by naznačil ochotu přispět svým dílem, když vláda věnuje největší energii tomu, aby se daňová povinnost nedala kontrolovat. Dělá to dokonce i v situaci, kdy nejde jen o peníze, ale doslova o život. Myslím, že tady o tom hovořil pan poslanec Doktor. Ani čtyřicítka mrtvých v metanolové aféře nepřiměla vládu k tomu, aby vyšla vstříc podnikatelským asociacím a všem těm, kdo by si přáli férovější tržní soutěž, a nadále tvrdošíjně odmítá registrační pokladny. Z nějakého důvodu ji vůbec nezajímá zkušenost ze zemí, kde jsou takové pokladny běžné a užitečné. Nejlépe to dělají například na Tchajwanu. Přitom povinnost, aby každý uzavřený obchod zanechal kontrolovatelnou trvalou stopu, může být účinnou zbraní proti české nemoci - masovému pašování a podvodům. Tvrzení, že by registrační pokladna stála několik desítek tisíc korun, bylo možná pravdivé před šesti lety, dnes je mimo realitu. Pokud do reality ovšem nepočítáme projekty například bývalého ministra práce Jaromíra Drábka, pro kterého nebyl problém rozpracovat náklady na cokoliv na stamiliony, či dokonce na miliardy. Ale stačí zvážit fakt, že jednoduchý výpočetní výkon, jaký taková registrační kasa může potřebovat, nabízí už prakticky každý mobilní telefon. Kalkulačka, kterou tam máme, je zdarma, bez ní je dnes telefon už neprodejný. Nejjednodušší funkční počítač se cenově blíží stokorunám. Lepší paměť, zálohování, zakódování, moc toho navíc nepotřebujeme. Snad jenom dobrou vůli, která se penězi zaplatit nedá. A dobrá vůle tady bohužel chybí.

Stačí porovnat, dámy a pánové, výnos daní z příjmů fyzických osob. Ještě to číslo tady dneska nepadlo. V letech 2006 až 2008 platily osoby samostatně výdělečně činné ročně až kolem 18 miliard korun celostátního výběru. Letos, jak jsem se díval na výběr za 11 měsíců tohoto roku, zatím zaplatily půl miliardy korun. Dobře, tak možná, že ta miliarda nebo dvě se vyberou. Ale vlastně je to jedno, co se naplánuje na příští rok. Je to typická daň pro legraci. Zdá se, že neplatící osoby samostatně výdělečně činné a bohatě dotovaná a majetkem vyfutrovaná katolická církev byly vytipovány jako poslední ostrůvky vládního elektorátu. A tak už se všechno hrne jenom tam, ostatní budou stejně ve volbách hlasovat pro někoho jiného.

Mimochodem, daňové nedoplatky, to číslo tady také nepadlo, my víme, jaké jsou daňové nedoplatky v Řecku, ale moc nehovoříme o těch vlastních. U finančních úřadů ve všech typech daní činí k 31. listopadu tohoto roku ohromných 118 miliard korun. Co všechno by se za ty peníze dalo pořídit! Nechci ani příliš o tom fantazírovat.

Daně z příjmu právnických osob se vybralo v loňském roce o 15 % méně než roku 2005. Letos to nebude lepší a ani výhled nepředpokládá zásadnější změnu. Pokud se však podíváme do výročních zpráv největších společností a bank, prožívaly v minulých dvou letech, kdy vláda mluví o recesi, rekordní roky. Byly jako v ráji. To je situace, která přímo volá po férovém řešení, progresivní sazbě u společností s velkou tržní silou. Ne u těch malých, menších a středních firem.

Hlavním daňovým soumarem, dalo by se říci užitečným troubou vlády, jsou zaměstnanci. Přestože reálné příjmy letos poklesly, hospodářské vyhlídky jsou neradostné, státní rozpočet počítá s tím, že zase něco přidají. To je úvaha, která je poněkud obtížně srozumitelná. Mnohem lépe se chápe fakt, že když se snižují platy ve veřejné sféře, nastavuje se laťka, která postihne i ty ostatní zaměstnance. Takže stojíme před nelehkým úkolem vybrat více daní z mezd, jejichž reálná hodnota klesá, a v době rostoucí faktické nezaměstnanosti bez ohledu na oficiální čísla, která se nezaměstnaného nejsnáze zbaví tím, že jej vyšoupnou z evidence úřadu práce. Takhle se odhaduje, že může být mimo evidenci tři až čtyři procenta dlouhodoběji nezaměstnaných.

Je tu jediná síla, která by mohla všechny tyto nevýhody přemoci, a tou je inflace. Jestliže se do mezd prolne i inflace, snad se vybere o něco víc. A inflace je asi to jediné, co si lze slibovat od zvyšování DPH. Inflace ale znamená také například znehodnocování vkladů občanů. To ovšem zrovna pozitivní pro lidi není. Vyšší DPH zvýší inflaci a oligopoly a kartely různých služeb pak řádí jako utržené ze řetězu. Jak pak může hrubý domácí produkt růst? Komické je vydávat pomalejší snižování rozpočtových schodků za prorůstová opatření.

Snižování schodku vázne hlavně na tom, že vedle hospodářského poklesu dolehnou na rozpočet také platby za penzijní reformu a finanční náhrady církvím. Při milionu zúčastněných, pokud jde o penzijní reformu, v tom druhém pilíři to bude znamenat sedm až osm miliard v roce 2013 a totéž v následujícím roce, pokud tady bude milion pojištěnců. A celkem mandatorní výdaje v roce 2014 ve výši zhruba 15 miliard korun.

Největší ránu rozpočtům pak dá výpadek evropských fondů.

Vláda se konečně odhodlala k přijetí opatření, alespoň podle některých médií, k oživení hospodářského růstu. Zatím se můžeme jenom dohadovat, co to bude. Nechci zpochybňovat, co je zatím ve zcela virtuální poloze. Možná že členové vlády to znají, já znění těchto opatření neznám. Zbývá si jen přát, aby to byla opatření účinná, a to nejen k urychlení růstu a snižování nezaměstnanosti, což jsou do značné míry spojité nádoby, ale také ke snižování deficitu státu.

Před rokem jsem upozorňoval, že dojde k hospodářskému poklesu. Vláda spolu se svými pomocníky médii věci bagatelizovala. Ještě za první čtvrtletí některá média, ti analytici a ekonomičtí beletristé, fantazírovali o tom, že Český statistický úřad ten pokles špatně spočítal. Pak už o tomto poklesu přestali psát vůbec.

Vláda ztratila ve vnitřních šarvátkách a permanentních vládních krizích a samozřejmě v důsledku uplatňovaných neoliberálních dogmat, která jaksi nefungují, jakoukoliv schopnost pozitivně ovlivňovat vývoj ekonomiky. Upřímně, i když vláda zformuluje dobře několik desítek prorůstových opatření, někde jsem se dočetl, že jich je 71, výsledky to začne přinášet nejdříve za rok a půl až za dva roky. Jinak řečeno, této vládě už to velké politické body nepřinese. Necháme se tedy překvapit, s čím vláda přijde. Bez rozumné vize, co chce vláda dělat v oblasti hospodářské politiky, nemá smysl pro takto nebezpečně pojatý rozpočet hlasovat.

Děkuji za pozornost.


Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

pavlovsky

 

Pan Paroubek určitě disponuje relevantními čísly o toku daní do státní pokladny (od OSVČ, od právnických osob, DPH a vůbec věech prvků množiny nazýávané příjem státního rozpočtu). Je až s podivem, jak ti co mu mají naslouchat, či řídit se radami zdatného ekonoma jej ignorují. Předvedu troch laický, možná naivní pohled na příjmy státního rozpočtu (nejsem ekonom), tak mi určitá zjednodušení promiňte.

Všichni jsme daňoví poplatníci (včetně dětí a důchodců), všichni platíme DPH na potraviny, energie, benzin, ...je celkem jasné, že vyšší daňový výnos v průběhu roku můžeme získat zvýšením daní o 1000Kč na poplatníka...je nás 10 milionů...takže získáme 10 miliard. Stejný daňový výnos lze získat, že   100000 vysokopříjmových zdaní částkou 100000Kč. Přesná čísla jsou pochopitelně známa tvůrcům daňové politiky.

Výběrčí daní (p.Kalousek) má jasno....vysokopříjmoví se schovají v daňových rájích...takže nevybere kýžených 10 miliard. Smutné však je když takto získané daně se použijí na důchodovou reformu, církevní restituce, za potlesku svých kamarádů a souhlasu majetných. Ještě se zmíním, že ta díra v rozpočtu byla způsobena jednotnou daní,  zastropováním daní výsokopříjmových skupin a zastropováním zdravotního pojištění. A že nejde o fiskální stabilitu je všem, ale opravdu všem jasné, jde o udržení pozic poslanců, neb v příštích volbách je už nikdo nezvolí. A naprosto jasné bylo taky naříkání pana prezidenta, že ho vláda tlačí do kouta a že neví, zda rozpočet podepíše. Domnívám se, že o jeho podpisu nikdo nepochyboval, ani on sám.