Jiří Paroubek: Ústavní zákon o rozpočtové odpovědnosti je nadbytečný

obrazek
6.2.2013 16:15
Poslanecká sněmovna dnes v prvním čtení projednávala mj. ústavní zákon o rozpočtové odpovědnosti, který poslanci poslali do čtení druhého. Tento zákon přikazuje vládě, aby při překročení státního dluhu nad 50 procent HDP požádala poslance o vyslovení důvěry. Opozice s návrhem nesouhlasí a viní vládu z alibismu. Návrh by se totiž týkal až příštího kabinetu. "Tento ústavní zákon vidím jako nadbytečný, neboť současný právní rámec je pro všechny subjekty, veřejné korporace, dostatečný. A kromě toho přijít s příslušným návrhem zákona, který už se nebude de facto týkat této vlády, ale vlády úplně jiné, vidím jako zcela nekorektní," řekl ve svém sněmovním projevu předseda národních socialistů Jiří Paroubek.

Projev Jiřího Paroubka k vládnímu návrh ústavního zákona o rozpočtové odpovědnosti - 6. února 2013:

Vážený pane místopředsedo, vážená zbývající členko vlády, paní ministryně, dámy a pánové,

tato vláda sama sebe prohlásila vládou rozpočtové odpovědnosti. Zatím ale již více než dva a půl roku dělá všechno pro to, aby toto spojení, tedy Nečasova vláda a rozpočtová odpovědnost, bylo veřejností považováno za oxymóron - protimluv. V současné době se ostatně důvěra veřejnosti vůči vládě pohybuje maximálně do 12 %, v některých průzkumech je to dokonce 8 %. Česká pravice, tedy ODS, TOP 09 a Věci veřejné, byla ve sněmovních volbách v roce 2010 úspěšná mimo jiné také proto, že se skvěle marketingově ujala kromě dneska už komického tématu dinosaurů, tématu řecké dluhové pasti, která prý má už už sklapnout i u nás. Pochopitelně jak jinak podle nich měla past sklapnout v případě vlády levice. Argumenty české pravice se tehdy a dnes opírají o některé dezinterpretace, lži a polopravdy. Uvedu jen ty nejzávažnější, neboť se v argumentaci činitelů vlády a nebo vládních poslanců i dnes mohou objevit. Zatím to ale nevypadá, že by někdo z vládních poslanců usiloval o účast v diskusi.

První mýtus, že levostředová vláda v letech 2005 a 2006, shodou okolností tehdy pod mým vedením, tedy v době s hospodářským růstem 7 a 6 % prý hospodařila s vysokými schodky. A prý tak prožírala budoucnost našich dětí. Ministr financí dokonce hovořil v této souvislosti o mejdanu, který svými škrty již zarazil. Podívejme se však na fakta. Za ty dva roky, léta 2005 a 2006, byl opravdu souhrnně vytvořen schodek ve výši 153 mld. korun. Z toho 97 mld. v roce 2006. To vypadá uznám poněkud podezřele. Je potřeba to jen trošku rozebrat. Z této částky tvořily ovšem 92 mld. korun rozpočtové rezervy, které byly, kdybych použil vládní terminologii, prožírány na úkor budoucnosti našich dětí v letech 2007 až 2009, tedy Topolánkovou vládou a ministrem financí tehdejším až dnešním. Ani ho nebudu jmenovat, myslím, že toho má na svědomí už dost. A dalších 40 mld. činily rezervy nalité v letech 2005 a 2006 do Konsolidační agentury ke krytí ztrát z 90. let. Ztráty v 90. letech někdo zavinil. Myslím, že jsou to notoricky známé skutečnosti. Faktický schodek za dva roky 2005 a 2006 byl v souhrnu zhruba 20 mld., tedy v průměru 10 mld. ročně. Státní dluh v poměru k hrubému domácímu produktu se v letech 2005 až 2007 pohyboval kolem 28 %. Dnes je to 43 %, přes snahu vlády Mirka Topolánka a později Petra Nečase o stabilizaci a deklarovaném snížení daňové kvóty v posledních šesti letech.

Druhý mýtus, který se u pravice a i některých dalších politiků i prezidentských kandidátů z řad levice objevuje, je ten, že česká levice použila před volbami v roce 2010 některých údajně rozmařilých volebních slibů. S tím stojí za to polemizovat, aspoň s tím rozdílem několika let, který od té doby uplynul. Jaký je vlastně rozdíl mezi třináctým důchodem, tento institut má argumentačně doložit rozmařilost levice a valorizací důchodů. V roce 2010 nebyla Fischerovou vládou valorizace důchodů uskutečněna, proto vznikla myšlenka nahrazení valorizace důchodů třináctým důchodem právě v roce 2010, tedy jednorázovou platbou, jednorázovým zatížením státního rozpočtu v roce 2010 a jejím nepřenesením do výdajové základny pro výpočet důchodů pro rok 2011. Pro stát, pro státní rozpočet je právě proto výhodnější konstrukce třináctého důchodu, nežli jejich valorizace. Pro důchodce to zas tak výhodné není kromě tedy jednorázové platby.

Podobné je to se šrotovným. My jsme u nás šrotovné neuplatnili, ale v některých okolních státech, v Německu a tuším také na Slovensku šrotovné uplatněno bylo a samozřejmě, že naše automobilky na tom vydělaly. My jsme byli, někdo to považuje za chytrost, někdo to může považovat, a já se přiznám, že to považuji spíše za jakési černé pasažérství. Vláda pravice od roku 2007 alespoň verbálně a se stále stejným ministrem financí stabilizuje veřejné finance a verbálně snižuje i daně, verbálně, tedy slovně snižuje i daně. A výsledek tohoto snažení? Strukturální schodek, a já jsem tady ta čísla uváděl už několikrát, jsou notoricky známa, proto je nebudu opakovat, v tomto roce bude stále vyšší, nežli byl strukturální schodek v roce 2007, kdy dobíhala legislativa prosazená levostředovými vládami a existoval také mobilizační a reálný státní rozpočet na rok 2007 sestavený ještě vládou pod mým vedením. A rovněž složená daňová kvóta bude letos o 0,7 % vyšší než v roce 2006. Cíle v ekonomice se pravici tedy nepodařilo vůbec naplnit. Pokud ji o to vůbec kdy šlo. Je to samozřejmě také díky tomu, že hrubý domácí produkt za vlád pravice rostl žalostně. Pokud si to číslo dobře pamatuji, je to v průměru 0,8 % ročně. Vládě pravice se v ekonomické zejména fiskální oblasti tedy slušně řečeno prostě nedaří. Ale něco deklarativního udělat chce a musí, aniž by za to musela zaplatit. Jí se to už přece týkat nebude. Každému musí být jasné, že celý ústavní, to slovo podtrhuji, zákon o rozpočtové odpovědnosti je past, která sklapne brzy po nástupu nové vlády. Proč vlastně? Ta v uvozovkách ostrá mez, za níž následující určité sankce, je podle zákona 45 % podílu zadlužení na hrubém domácím produktu, tedy vážné sankce, abych byl úplně přesný.

V současné době, abych byl přesný - k 31. prosinci minulého roku, dosáhl státní dluh výše 1 bil. 663 mld. korun, což je 43 % hrubého domácího produktu. V roce 2014 na jeho začátku, ale spíše už na konci roku 2013, bude hranice 45 % s jistotou překonána. Pak nastane režim podle tohoto zákona.

Administrativně prováděné škrty povedou k nežádoucímu dopadu do poptávky obyvatel i poptávky státu a také k vážným politickým důsledkům tak, jak to koneckonců známe v posledních dvou letech. Ale to už se bude týkat nové vlády, takže může dojít velmi rychle k destrukci pozice následující vlády jaksi ze zákona, dokonce ústavního.

Pro úplnost ještě připomenu - tato čísla byla uvedena v trošku jiném pojetí, ale v zásadě ano - že pravicové vlády dokázaly navýšit za šest let státní dluh nominálně přes 700 mld. korun a se zapojením celkových rozpočtových rezerv v souhrnné výši více než 156 mld. korun, které jim byly zanechány počátkem září 2006 a které vláda Mirka Topolánka zcela bezskrupulózně zkonzumovala. Je to více než 850 mld. korun. A teď chtějí mistrovat druhé.

Kromě toho návrh ústavního zákona je, zdá se, příliš podrobný. Zejména článek 7 až 12 svou povahou a používanou terminologií náleží nikoliv do ústavního zákona, ale do zákona o rozpočtových pravidlech.

Podívejme se také na instituci Národní rozpočtové rady, se kterou návrh zákona pracuje. Ta má do značné míry nahradit anebo oktrojovat činnost vlády a sněmovny. Je to jakási kuratela ze zákona nad volenými zástupci lidu, včetně vlády. Za určitých okolností může Národní rozpočtová rada v kombinaci s ustanoveními navrhovaného ústavního zákona zablokovat čerpání státního rozpočtu. Národní rozpočtová rada je v návrhu ústavního zákona definována jako nezávislá instituce. A to vidím jako jistý problém. To je podle mého názoru zcela proti duchu parlamentarismu tak, jak se vyvíjel například v Anglii již od Magny charty ve středověku a ve Francii nejpozději od Velké francouzské revoluce. Parlamenty vznikly proto, aby omezovaly finanční absolutismus panovníka. Nebude peněz bez parlamentního zastoupení. To byla zásada třetího stavu ve Francii. A v Anglii měli zástupci řekněme nearistokratických vrstev nebo zástupci mimo dvůr podobnou zásadu. Návrh tohoto ústavního zákona jde tedy mimo tradice evropské parlamentní demokracie.

A jak je to vlastně v evropských státech? Věřím, že i někteří mí kolegové si vyzvedli v Parlamentním institutu brožurku pod názvem Odpovědné rozpočtování ve vybraných zemích, kterou tento institut zpracoval. Myslím, že je to velice názorný materiál, byť z dubna 2010, který shrnuje zkušenosti v jednotlivých zemích, a to nejen v evropských zemích, ale také mimoevropských. Myslím, že s ohledem na určitou podobnost systémů i fiskálních bychom měli hledat poučení právě v těch evropských zemích.

Podívejme se například na Švýcarsko. Ve Švýcarsku kantony a většina municipalit aplikuje takzvaný harmonizovaný účetní systém. Tento model odděluje účtu administrativ provozní účet a investiční účet, přičemž roční provozní účet musí být vyrovnaný. Přebytky nebo deficity mají být eliminovány úpravou daní. Dále platí pravidlo, že alespoň 60 % ročních investičních nákladů by mělo být samofinancováno. Některé kantony také zavedly závaznou legislativu, která omezuje úroveň deficitu a ukládá bezprostřední korektivní opatření. V kantonu St. Gallen například zákon z roku 1929 o kantonálních financích stanoví, že rozpočet musí být navržen, to cituji: v souladu s principem vyrovnaných příjmů a výdajů. V praxi je tato podmínka považována za splněnou, pokud rozpočtový deficit nepřesáhne 3 % daňových výnosů. Tedy i v těch švýcarských veřejných financích platí kromě důrazu na stabilitu, na vyrovnanost, i určitá flexibilita. Švýcarsko dosahovalo od roku 2006 do roku 2008 mírných přebytků rozpočtu, které se v roce 2009 zmírnily na mírný deficit. A ten deficit, veřejný dluh, se dařilo držet na úrovni 43,5 % hrubého domácího produktu. Tedy tam, kam my jsme došli za velmi krátkou dobu.

Německo - a to je myslím dobré vodítko i pro nás - přijalo už v roce 2009 zákon, který stanoví, že spolek, tedy spolková republika, má od roku 2011 plánovat své rozpočty jako vyrovnané od roku 2016. Pro země pak platí lhůta do roku 2020. Pro spolek je toto ustanovení splněno, pokud přijaté půjčky spolku tvoří maximálně 0,35 % hrubého domácího produktu. Pokud se objem půjček vychýlí od stanoveného ukazatele, odchylky musí být zakotveny na takzvaném kontrolním účtu. Negativní saldo nesmí přesáhnout 1,5 % hrubého domácího produktu. Výjimkou je pouze období silné recese.

Dámy a pánové, pro mě alespoň ten materiál, který vydal Parlamentní institut, byl velice poučný z toho hlediska, jak se odlišuje od toho materiálu, který předkládá vláda. Jak se koncepčně odlišuje od toho materiálu, který předkládá vláda. A musím to bohužel konstatovat, i když velmi nerad. Tento ústavní zákon tak, jak já to vidím v závěru, mám-li shrnout věci, vidím jako nadbytečný, neboť současný právní rámec je pro všechny subjekty, veřejné korporace, dostatečný.

Z ekonomické nedostatečnosti stát nevyvede takzvaná nezávislá instituce, jakou bude například Národní rozpočtová rada. Nemyslím, že by ústavní zákon zakládal relevantní odpovědnost nebo - chcete-li - rozpočtovou odpovědnost vlády a parlamentu ve vztahu k příslušným povinnostem. A kromě toho přijít s příslušným návrhem zákona, který už se nebude de facto týkat této vlády, ale vlády úplně jiné, vidím jako zcela nekorektní. To jsou důvody, proč poslanci strany LEV 21 tento ústavní zákon nepodpoří.

Děkuji za pozornost.


Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.