Jiří Paroubek: Volby v Německu – krok do nejisté budoucnosti?

obrazek
25.9.2013 11:46
Volby do německého Spolkového sněmu (Bundestagu) skončily podle očekávání. Obdivné výkřiky na adresu volebního výsledku Anděly Merkelové proto nejsou tak úplně na místě. Dosažený výsledek voleb je totiž jednou z variant, které vykreslovalo více předvolebních odhadů. Snad jen tak citelný volební výbuch Zelených se nepředpokládal.

Už před volbami se také v podstatě vědělo, že výsledky voleb vývoj v Německu a v Evropě krátkodobě a patrně ani střednědobě podstatněji neovlivní. A to bez ohledu na občasné dramatické výroky o „nejdůležitějších volbách v poválečné historii Německa“ či o celé Evropě, která „se zatajeným dechem čeká na německé volby“. Drtivá většina Němců totiž volila Merkelovou především proto, aby ve své dosavadní politice, včetně té zahraniční, pokračovala. Prostě rozdíly v politice klerikálních stran a dnešní SPD jsou relativně velmi malé. Případná velká koalice bude velmi koherentním seskupením.

Zdá se totiž, že mnohem závažnějším poselstvím těchto voleb je něco jiného. A to je fakt, že německá politická elita všech politických barev v předvolební kampani prokázala absenci základních představ o dlouhodobém směrování země. Žádná koncepce, žádná vize. Stejné je to ostatně před českými sněmovními volbami. Také německá veřejnost si tuto okolnost začíná uvědomovat, zatím jen v embryonálním stavu, nemá v této věci jasno. Také proto, že politické strany, ani média tohle téma prostě neotevírají. Společenská poptávka po nových elitách či dokonce změně systému z tohoto důvodu zatím není zřetelná a už vůbec ne masivní. Ekonomika funguje, německá společnost nemá – jak se zdá – žádné významnější problémy. Ale určitý pocit nejistoty ve veřejnosti tu přeci jen je. Její obavy z budoucnosti jsou patrné, první praktické projevy nedůvěry vůči zavedeným politickým stranám jsou již viditelné. Třeba vznik vůbec prvního německého uskupení, které zpochybňuje nedotknutelnou svatyni německé poválečné politiky – evropskou integraci. Přitom Alternativa pro Německo se jen o málo nedostala do Bundestagu – a to vznikla jen před několika měsíci. Rovněž skutečnost, že ve volbách zvítězila především Angela Merkelová, jejíž osobní popularita výrazně přesahuje oblíbenost její CDU, je pro tuto tradiční stranu otazníkem do budoucna. A německé dějiny pro nás všechny, nejen pro Němce, staví i dnes otázku, zda je vůbec dobře, že Německo má opět silného lídra (obávám se napsat v tomto případě vůdce, pro nepřípadné konotace).

Německo s trojnásobnou kancléřkou Merkelovou jako země s rostoucími problémy, to se dnes zatím zdá být ocenění nepřípadné. Je to ale jedna z možných variant dalšího vývoje. Po jejím prvním volebním vítězství v září 2005 šla k ledu Agenda 2010, reformní program jejího sociálně-demokratického předchůdce v úřadě kancléře Gerharda Schrödera. Angela Merkelová místo toho důsledně celých osm let vystupovala opravdu jako „Mutti“ většiny Němců. Tedy, byť sama z někdejší NDR, hlavně jako „mamina“ všech západních Němců. Potřebu reforem viděla jen v jiných zemích, sama doma nic takového moc nedělala, alespoň ne v sociální oblasti. V jiných oblastech však reagovala na vývoj ve společnosti až překvapivě flexibilně (energetika).

Jistě, Německo se relativně velmi dobře vyrovnalo s finanční a poté ekonomickou krizí. Není ale tajemstvím, že v zemi se silně prohlubují sociální rozdíly. Německo také rychle stárne a zdaleka nemá ekonomickou jistotu, že novým důchodcům bude moci zajistit takovou životní úroveň jako těm minulým a nynějším. Hledání východiska v prohlubování imigrace je rozporuplné. Německo nezvládá svou téměř třímilionovou tureckou komunitu, významnou složku svého pracovního trhu. Sílí xenofobie. Merkelová sama před časem odpískala (kupodivu bez větší pozornosti Evropy) koncepci multikulturalismu (!). Stále častěji se poukazuje na stárnoucí, někteří již přímo říkají zanedbanou dopravní infrastrukturu. Odtud zřejmě i ekonomický nacionalismus v Bavorsku – námět na zpoplatnění německých dálnic pro cizince. Jak vidno, ani skoro sedmdesát let po porážce nacismu není bavorské CSU, když jde o zachování či posílení moci, populismus cizí. A měřeno jejími volebními výsledky, tak se jí to vyplácí.

Především ale – krajně nejasné jsou možné důsledky nezvládnutého sjednocení Německa. Bývalá NDR vyžaduje ke své existenci stále nové a nové finance. Nestala se moderní, špičkovou high-tech a prosperující součástí jediného Německa, jak se blouznilo před lety. „Wessies“ a „Ossies“ prý stále připomínají spíše dva národy stejné řeči, než národ jeden. Určitě menší jsou rozdíly mezi západními Němci a Rakušany.

Je přitom jasné, že „Mutti“ není a nikdy nebude politikem formátu Konráda Adenauera či Willyho Brandta a Helmuta Schmidta anebo Helmuta Kohla. To, co vyvolává obavy, je především skutečnost, že nikdo takový v Německu ani není na obzoru. Okolnost, že se s tímto problémem potýká celá Evropa, tíhu tohoto německého handicapu nikterak nesnižuje. Německo je v Evropě jenom jedno.

V zahraniční politice A. Merkelová kvůli zachování spokojenosti Němců silně antagonizovala prakticky celou jižní Evropu – od Řecka, Kypru, přes Itálii, Španělsko až k Portugalsku. Také západní Balkán se zdá být pod německou kontrolou. Obavy z „německé Evropy“ na kontinentě viditelně sílí.

Především je ale patrné, že Německo za osm let vlády Merkelové neučinilo žádný pokrok při zásadním zaplňování některých bílých míst ve své zahraniční politice. Mám na mysli hlavně marginální místo této rozhodující evropské země při řešení krizových situací ve světě. G. Schröder jako první německý kancléř po 2. světové válce vystoupil z řady – byl jedním z iniciátorů bombardování Jugoslávie/Srbska na jaře a v létě 1999. Společně s Clintonem a Blairem („válka levičáků“). Navázal tak na aktivní podíl Kohlova ministra zahraničí H.-G. Genschera na rozpadu Jugoslávie počátkem devadesátých let. Jeho nesouhlas s nezávislostí Kosova už byl jen pozdním prozřením. Bombardování Jugoslávie bylo zřejmě největší chybou jeho politické kariéry v zahraničně-politické oblasti.

Ještě do Afghánistánu (říjen 2001) šel Schröder s Bushem – byl tu souhlas Rady bezpečnosti OSN a otřes vyvolaný 11. zářím. I tady ovšem je – podobně jako v Kosovu – konečný rezultát opačný od původních záměrů. Západ dnes přemýšlí – po nezbytném pokusu o „vietnamizaci“ konfliktu, jak z Afghánistánu elegantně zmizet.

Od jara 2003, kdy Schröder stejně jako Chirac a Putin odmítl Bushův útok na Irák, však stojí Německo stranou. V Libyi i v Sýrii. Německá absence při podobných vojenských intervencích je podle mého soudu sama o sobě rozumná. Ale není postačující. Německo má v Evropě svou odpovědnost a nemůže před ní strkat hlavu do písku. Nepodílet se na vojenských intervencích je pro Německo málo. Čeká se od něj, že samo bude aktivně nabízet varianty a metody řešení politického. A pokud to jde, podpořit – třeba v Sýrii - ruské iniciativy. Krotit horké hlavy v Elysejském paláci a v Downing street 10. Pak se bude lépe jednat i s Bílým domem, určitě dokud tam bude sedět spíše pacifisticky laděný Barack Obama. Zdá se však, že současné Německo A. Merkelové navazuje na rozumnou politiku kancléře O. Bismarcka z let 1871 – 1890. Tedy od sjednocení Německé říše po vítězné válce s Francií do kancléřova propuštění z úřadu. Také Bismarck při vědomí obrovské síly Německa nechtěl znepokojovat zbytek kontinentu nafukováním svalů. (A pokud byl v čele Německa, podařilo se mu touto politikou umírněnosti a pružnosti zabraňovat vytvoření mocné protiněmecké koalice.)

Německo ještě dlouho ponese stigma dědictví nacismu, byť dnešní generace německých politiků s ním nemá osobně vůbec nic společného. Jistě, dědictví holocaustu je strašlivé. Ale nemůže dalších sedmdesát let vyřazovat Německo z aktivní úlohy např. při řešení palestinské otázky. Tedy z úlohy, která vyžaduje i tlak na Izrael a jeho kritiku, včetně odsouzení izraelského násilí na Palestincích a Arabech, jako zcela neperspektivní a dlouhodobě těžko udržitelné politiky.

Není moc jasné, zda si tohle všechno „Mutti“ uvědomuje. Ale je zcela jasné, že žádné srozumitelné odpovědi jsme se v tomto smyslu od ní za celých osm let nedočkali. Filosofie dnešní politické elity Německa vychází jednoznačně z orientace na ekonomickou prosperitu německého státu. A všechno ostatní je přitom pro ni druhotné. A nijak zvlášť ji to neznepokojuje.

jiri-paroubek
Předseda vlády ČR v letech 2005-2006. V období 2004-2005 ministrem pro místní rozvoj. Po oba roky kdy byl premiérem dosahoval stát hospodářský růst (HDP) cca 7 % a schodek státního rozpočtu byl plně pod kontrolou, zejména vytvářením vysokých rozpočtových rezerv. Předseda ČSSD v letech 2005-2010, kdy tato strana dosáhla nejlepších volebních výsledků ve své historii a stala se nejsilnější českou politickou stranou. V letech 2006-2013 členem Poslanecké sněmovny. V letech 1990-2005 členem pražského zastupitelstva. v období 1998-2004 náměstkem primátora pro finance. Předseda Společnosti W. Brandta a B. Kreiskeho od roku 1993 až dosud. Vydavatel časopisu Trend v letech 1993-2010. Předseda redakční rady serveru Vaše věc od roku 2010 dosud. Předseda strany LEV 21 - národních socialistů v letech 2011-2014.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.