Katalánská samostatnost

vlajka katalánsko
10.11.2017 11:07
Je obtížné najít nějakou příčinu a důvod, proč se obyvatelé některého území snaží vytvořit nový stát, když v nějakém už žijí. Charta OSN z roku 1945 platná dodnes stanoví, že každý národ má právo na sebeurčení. To jinými slovy znamená, že má právo vytvořit si vlastní stát.

V onom prvním poválečném roce podepsalo Chartu 51 států, víc jich nebylo. Dnes je jich ke dvěma stovkám. A roste počet území, která se chtějí odtrhnout od již existujících států, jež jim poskytují větší či menší míru autonomie, a utvořit nový nezávislý státní útvar. Tím vlastně útočí na integritu stávajících států, a to Charta neměla v úmyslu podporovat. Chtěla pouze umožnit tehdejším koloniím, aby se osamostatnily.

Právo na sebeurčení má podle Charty každý národ, což je ovšem pojem dost vágní. S ním souvisí druhý vágní pojem národnost, dle některých příslušnost k národu. Existují státy založené na stejném etniku, a státy politické založené na stejném občanství. Španělsko je občanských státem a Katalánsko se z něj chce vyčlenit jako stát etnický. Katalánština je sice odlišný románský jazyk než kastilština (španělština), ale Kataláncem se může stát každý obyvatel Španělska z kteréhokoli ze sedmnácti autonomních společenství a dvou autonomních měst, který se do Katalánska přestěhuje. Ani nemusí ovládat jazyk, neboť v Katalánsku se hovoří dvěma oficiálními jazyky: katalánským a kastilským. Podle posledních statistik v Katalánsku doma (tedy běžně) hovoří 36% obyvatel, zatímco 46% mluví španělsky. Ostatně, i cizinec se může stát Kataláncem například Čech, jako se to stalo například Heleně Rákosníkové, která se před lety vdala za katalánského expremiéra Artura Mase. Toho dnes vyšetřuje policie, aby zjistila, odkud vzal peníze na zaplacení pokuty pěti milionů eur, jež stála španělský erár jím vyhlášená nelegální „konzultace“ o katalánské samostatnosti.

A ještě jedna historická perlička. V průběhu XIX. století odjelo mnoho Katalánců za prací na Kubu. Zavedli se tam poměrně dobře, jak o tom svědčí řada katalánských příjmení jako Partagas či Bacardi. Když potom na sklonku století povstali obyvatelé Kuby proti Španělům, postavili se katalánští imigranti proti své španělské vlasti.

J.V. Stalin ve svém spisku Marxismus a národnostní otázka (1913) tvrdí, že národ charakterizuje jazyk, vlastní hospodářství a území. Proč ne, zastánci etnických států s tím plně souhlasí. Katalánsky se mluví ve Valencii, historicky na Baleárech, v Aragónu na hranicích s Katalánskem, částečně v Murcii. Mimo Španělsko se pak katalánsky běžně domluvíte v Andoře, kde na rozdíl od Katalánska je jediným oficiálním jazykem, na francouzské straně východních Pyrenejí zvaném někdy také jako severní Katalánsko a od XIV. století v Algheru, italském městě na Sardinii. V žádném z těchto jazykově katalánských míst se však nikdo nezmínil, že by se chtěl přidat ke katalánskému boji za samostatnost a spoluvytvářet stát s hlavním městem Barcelonou. Pouze v samotném Katalánsku existuje skupina občanů usilující o vytvoření samostatného Velkého Katalánska, které by pojalo většinu výše zmíněných území. Naštěstí je to skupina malá, okrajová, jež nemá na současné dění žádný vliv. Bůhví, jak by ovšem zareagovala a co by se stalo, kdyby se Katalánsko osamostatnilo.

Etnické státy se řídí heslem, že jedním z hlavních znaků národa je společný jazyk a kdo mluví jinak, třeba německy nebo maďarsky, je přinejlepším příslušníkem menšiny. (Není tomu tak vždy. Například Peruánci jsou na svou vlast velmi hrdí. Vybojovali na Bolívii a Ekvádoru vítězné války s mnoha padlými hrdiny, a přesto většina Peruánců mluví kečua a nikoli španělsky.)

Nedávno jsem slyšel úvahu o tom, co by se stalo, kdyby se benešovské Československo nezbavilo (neodsunulo, nevyhnalo) svých německy hovořících občanů. Po vzniku samostatného Českého státu by tvořili tak významnou menšinu, že by mohli usilovat o širokou autonomii a možná by projevili touhu osamostatnit se, nebo se přimknout k Německu.

Ale vraťme se ke Kataláncům. A pokračujme třeba srovnáním s Kurdy. Území Kurdistánu se nachází na teritoriu čtyř suverénních států: Sýrie, Turecka, Íránu a Iráku. Ani jedna z těchto zemí nechce přepustit část svého území, aby na něm Kurdové vytvořili samostatný stát, který podobně jako Katalánci nikdy neměli. Až na dvě územní výjimky hovoří 30 milionů Kurdů stejným jazykem a lingvistické odchylky jsou chápány jako nářečí, což se o vztahu katalánštiny a španělštiny říct nedá. Katalánština je svébytný románský jazyk.

Víra Katalánců je převážně katolická, Kurdové jednotné náboženství nemají. Jejich vztahy jsou spíše kmenové. Proto nepřekvapilo, jak rychle se vzdali území, jež dobyli na tzv. Islámském státu. Kmenoví vůdci se rozkmotřili a pešmergové - jejich bojovníci – téměř bez boje podstoupili jimi dobytá území s kurdskými obyvateli irácké vládě, jež je dříve vlastnila.

Součástí státu a snad i národa jsou bezesporu státní symboly. Nevím, zda mají Kurdové svou jednotnou vlajku, hymnu a další atributy vztahující se k budoucí samostatnosti, Katalánci je mají. Jejich vlajka je dokonce podstatně starší než španělská, nikdy však nebyla státním symbolem, ve středověku patřila hrabatům z Barcelony, kteří však samostatný stát nevytvořili. Sestává ze čtyř červených pruhů na žlutém podkladě. Po první světové válce do ní nacionalisté zamontovali modrý trojúhelník a do něj bílou hvězdu, a to podle vzoru Kuby osamostatněné na španělském království. Za vlády generála Franca byly obě vlajky považovány za výraz odboje a její držitelé byli trestáni vězením. Tahle vlajka, jíž Katalánci říkají estellada (ohvězděná), je ta, co se nejčastěji vidí na demonstracích za samostatné Katalánsko. Občas se však na protestních mítincích mihne i jiná, s červeným trojúhelníkem a hvězdou v něm. Zatímco vlajku s modrým trojúhelníkem nosí vlajkonoši spíše pravicoví, tu s červeným levicoví. Existují i další barvy trojúhelníku, ale všechno to jsou lidové výtvory. Neutrální a oficiální katalánská vlajka je pouze žlutočervená. Katalánsko má také svou hymnu a vlastní svátek. Tyto symboly zmiňuje katalánský statut z roku 2006, ale to z Katalánců ještě nedělá národ. Jinde (ani potom) se o národu nehovoří. Národ je španělský a Katalánsko je oficiálně autonomní společenství, jak si to sami Katalánci po smrti generála Franca odhlasovali do španělské ústavy. Mnohý Španěl o sobě říká, že je Katalánce, Bask, Galicijec či Andalusan. Je to stejné, jako když český občan o sobě řekne, že je Moravan, nebo Němec, že je Sas či Bavor. Neznamená to však, že není Čech, Němec či Španěl.

Někdy se říká že stát spojuje jednotná měna. Jádro Evropské unie stmeluje euro. Ze zkušenosti víme, že měna nemusí být vlastní. V Ekvádoru si ulehčili situaci, když před lety z větší části nahradili měnu sucre severoamerickým dolarem. Katalánci mají euro a nejspíš by při něm chtěli zůstat, i kdyby se osamostatnili. Kurdové jsou na tom hůř. Platí měnami zemí, v nichž žijí, a ty jsou různé. (Ani České republice by nevadilo změnit korunovou měnu na euro. Mimochodem, česká koruna je jedním z nejvýraznějších pozůstatků po Habsburcích v zemi, jež se už sto let pyšní, že je republikou.)

Katalánští separatisté říkají a mnozí to po nich opakují, že jako nejbohatší španělské společenství dávají do centrální kasy nejvíc peněz a nedostávají je zpátky. To je prý důvod k osamostatnění. Není tomu doslova tak. Podle Španělského statistického institutu (Instituto nacional de estadística – INE) činil nominální hrubý domácí produkt Katalánska v roce 2014 199 miliard eur, což byl nejvyšší HDP ze všech španělských autonomních komunit. Následován byl těsně Madridem se 197 miliardami eur. A pokud jde o HDP na hlavu bylo Katalánsko v roce 2015 se 26 996.- eury na čtvrtém místě za Společenstvími Madridu, Baskicka a Navary, přičemž španělský průměr byl 22 152.- eur. Lidé, kteří hovoří o samostatnosti Katalánska si neuvědomují, že ve vlastním státě by zůstali osamocení. Podle INE nákupy Španělů mimo Katalánsko vytvářejí zisk 27 miliard eur katalánským podnikatelským společnostem. A tyto prodeje vytvářejí téměř milion pracovních míst v Katalánsku. To znamená, že každé čtvrté pracovní místo v Katalánsku (konkrétně 27%) existuje díky ostatním autonomním společenstvím. Přes půl miliónu těchto míst se nachází v obchodě a v průmyslu.

Většina Španělů si tyto skutečnosti uvědomuje. Dokladem toho může být vzrůstající bojkot katalánských výrobků, který snad má ukázat, jak Španělům záleží na jednotném státě. O provázanosti hospodářství jednotlivých společenství svědčí například skutečnost, že bojkot katalánského vína poškozuje pěstitele korkovníků a výrobce korkových zátek na jihu země.

Katalánští separatističtí politici o těchto hospodářských nástrahách jistě taky vědí, ale riskují že se vše časem vrátí do normálu nebo se prostě chtějí na vlně nacionalismu dostat k moci. Jakže to říkal César? Lepší být první v Galii než druhý v Římě. Na centrální vládě v Madridu lze získat ještě větší práva, než má dnes Katalánsko, příkladem může být Baskicko, ale určitě se jich nedosáhne odtržením. V tomto smyslu chybovala a chybuje centrální vláda v Madridu, že nenabídla Barceloně jednání, které Bilbau umožnilo, aby většinu získaných daní v Baskicku použilo na vlastní rozkvět a do Madridu posílá jen domluvenou částku. (Katalánsko odevzdává všechny daně a dostává zpět určitou část.) Podle mého názoru právě tato politika lidovců povede po zklidnění situace k pádu premiéra Manuela Rajoye, kterého vystřídají socialisté. Ti se sice v postoji k jednotě státu postavili na stranu lidovců, ale zároveň zdůrazňují, že by s Katalánci jednali smířlivěji. Vlastně jediná strana, která dnes podporuje (alespoň částečně) katalánskou samostatnost, je Podemos, jež se ještě nedávno chlubila svými styky s nedemokratickou vládou ve Venezuele.

Katalánci nejsou tak jednotní, jak se je snaží představovat jejich separatističtí vůdci. Už léta se ví, že ti, co si nepřejí samostatné Katalánsko jsou zastrašováni, hlavně na úrovni malých obcí, jichž je přes 900. V poslední době jsou odpůrci sebeurčení více slyšet.

Pokud jde o jednotu, člověk by řekl, že separatisté se nepoučili od českého knížete Svatopluka a jeho třech prutech. Vztahuje se i na jejich vnitřní a celošpanělskou jednotu. Možná tu pověst ani neznají, ale můžou snad znát letitou pravdu, že v jednotě je síla. Ta síla není jenom politická. Když se v Rakousku sjednocovaly míry, váhy a také měna, byla to pro kupčíky a šmelináře úplná pohroma. Ale lidem a rozvoji hospodářství to prospělo a časem přispělo k mohutnému rozmachu. Dovolím si tvrdit, že se to týká i jednotné měny euro.

Existovaly státy, které vznikly, ale nebyly životaschopné. Nikdo je neuznal nebo jen málokdo. Dnes je jasné, že si nikdo nepřeje vznik samostatného Katalánska. Ani Španělsko, ani Česká republika, ani Evropská unie, ani OSN, která podle své Charty sice podporuje nárok na sebeurčení ale dnes nikoli na úkor už existujících států.

Na adrese Creative Commons můžeme nalézt státy, jež dnes existují jako členské státy OSN, které neuznává jiný členský stát OSN (např. Arménie), nečlenské státy OSN uznávané jeden nebo několik členských států OSN (např. Severní Kypr), nečlenské státy uznané jen nečlenskými státy OSN (např. Náhorní Karabach) a jeden nečlenský stát neuznaný už více jak čtvrt století žádným státem (Somaliland). Do které kategorie by asi spadlo samostatné Katalánsko? Časem by ho asi pár států z politických či hospodářských důvodů uznalo. A během tohoto psaní se to už vlastně stalo. Uznal ho Náhorní Karabach. Možná právě na to spoléhají separatističtí vůdci Katalánska, ale to není žádná výhra. Evropské státy se bojí špatného příkladu, který by dávalo samostatné Katalánsko.

Spor mezi celistvostí Španělska a samostatným Katalánskem lze při troše dobré vůle redukovat na otázku etnického a občanského státu. Příznivci etnického státu musí přitakat katalánské samostatnosti, ti druzí by měli stát za Ústavou, která drobení Španělska umožňuje jen ve výjimečném případě, totiž po změně základního zákona, který by to umožnil. Zatímco ve federálním Československu byla vůle obou stran vytvořit etnické státy, ve Španělsku tomu tak není.

Lidé se ptají, jak to ve Španělsku dopadne. Záleží na tom, kdo ve volbách 21. prosince zvítězí. Pokud Katalánci, kteří chtějí zůstat ve Španělsku, otevře se cesta k jednáním o větší samostatnost, jež by měla být pode baskického vzoru. Když nabydou vrch separatisté a nevyhlásí samostatnost, bude scénář podobný. Ať budou vztahy mezi Madridem a Barcelonou jakkoli volné, vždy zůstane skupina Katalánců, která se nesmíří s tím, že jejich země nevytvořila vlastní stát. Řekl bych, že však v takovém případě nebudou mít velký vliv. Bude to situace podobná jako v Baskicku. Poslední možnost je, že separatisté zvítězí přesvědčivě a opět vyhlásí samostatnost. Co bude pak, nevím. A nevědí to ani Španělé sami nebo o tom aspoň nemluví.

Separatisté odstavení od moci a obvinění ze vzpoury a navádění k ní jakož i ze zpronevěry státních financí se mohou voleb 21. 12. účastnit, jestliže nebudou do té doby pravomocně odsouzeni. To se nejspíš nestane, protože i španělská justice je pomalá.

Připouštíme si, že svět se zmenšuje, že jsme si všichni blíž, že se chceme řídit zákony solidarity, a přitom je řada těch, kteří by se chtěli osamostatnit, nebýt solidární a jakoby vrátit se do středověku plného drobných státečků. Logiku to nemá. Ani budoucnost.

Karel Wichs


Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

Jiří Volný st.

Katalánsko nemá ani svůj fotbalový tým na rozdíl například od Skotska. Právě Skotsko nejvíce podporuje snahy Katalánců po samostatném státě, který krátce existoval i v dvacátem století. Referendum a z něho odvozenou samostatnost respektuji i já a se mnou možná většina občanů ČR.