Levice v údolí netušících?

obrazek
14.10.2011 10:31
Ed Miliband, nový předseda labouristů, se na nedávném sjezdu v Liverpoolu omluvil voličům: že v době, kdy měli vládu, opomenuli zregulovat banky. Pro jedny to zní jako zdvořilostní věta, pro jiné jako nepodařený vtip, možná je i omluva za Tonyho Blaira. Správná by byla zásadní sebekritika, protože finanční krize zaskočila všechny, britskou levici nevyjímaje.

Před krizí ovšem nevarovala ani armáda ekonomů (univerzity a výzkumné ústavy jsou hojně k dispozici), nevarovala ani SPD a nic netušilo ani levicové křídlo SPD, které jenom zopakovalo větu, že SPD nebyla založena na teorii perfektně fungujícího trhu. V análech SPD je v této souvislosti zajímavá úvaha o období „stagnace a pochybností sedmdesátých a osmdesátých let“, jak se nazývá období po poválečné éře tzv. zlatého věku. V pohledu SPD jde o období, kdy „sociálně demokratický model“ (Keynes, poptávková politika, sociální stát) přestává v podmínkách neoliberalismu fungovat, ale na druhé straně zbývá ještě dostatek prostoru, kde může i nadále pokračovat. Hillary Clintonová tuto dobu vidí poněkud jinak a otevřeně mluví o „klinické smrti“ dosavadní levicové politiky a o nutnosti modernizace progresivních stran. Není těžké dnes řící, kdo má pravdu, když se právě v tomto období začíná roztáčet globalizace finančních trhů a tím i dnešní finanční krize a nejlepší universitní absolventi začínají odcházet do finančního průmyslu. I Michael Naumann, spolkový ministr pro vědu a vzdělání ve vládě G. Schrödera, vidí dnes toto období dnes úplně jinak: „ Ve velmistrovských teoriích Frankfurtské školy sloužil marxismus nanejvýš jako doplněk v kritické debatě o legitimitě systému, která čerpala své vybledlé světlo z kritiky osvícenství, techniky a jejích zničujících dopadů na životní prostředí. Na „levé“ straně kritiků trhu scházely proto v marxistickém slovníku odpovídající kategorie: že se kapitál „otáčí kolem globusu“ bylo známo. Ale jak to činí, nevěděl nikdo tak přesně jako výrobci oněch „strukturovaných finančních produktů“ z Wall Streetu, z kterých se měly stát opravdu časované bomby.“

SPD proto nemodernizovala ve směru analýzy globálního finančního trhu, respektive tuto analýzu nahradila marxistickým slovníkem a více méně zůstala při starém modelu. Stala se pak levicovou emancipační stranou, která nadále uplatňuje „levicové“ nároky jako rovnost šancí, mzdová spravedlnost, důchodové a zdravotní pojištění reálnou politikou, ale ztratí kompetenci v oblasti hospodářské politiky (která paradigmaticky měla levicové nároky prosazovat). V opozici pak zůstala 16 let (labouristé 19). Teprve potom následovala modernizace Třetí cestou (Nový střed) G. Schrödera, se kterou vyhrála volby tím, že obnovila programový pilíř hospodářské politiky. Teprve v tomto kontextu je možné též posuzovat úspěchy a chyby a celé Třetí cesty. SPD tedy nahradila „klinicky mrtvou“ politiku Třetí cestou a převzala prvky neoliberální politiky. Stejná modernizace v tomto období též uspěla ve Francii, Řecku, Španělsku, Švédsku, Norsku atd. Kritika finančních trhů v této situaci na programu nebyla a SPD do finanční krize vstoupila naprosto nepřipravená. I po pádu vlády G.Schrödera sešup pokračoval. Celkově přišla SPD za období 1998-2008 o ca 10 miliónů voličů (50%) a členská základna o 250 000 členů. Na jiném místě tohoto příběhu budiž pak psáno, že zásadní deregulace finančních trhů proběhla za vlády Billa Clintona a Gerharda Schrödera (odstranění přepážek mezi komerční a investiční funkcí banky, připuštění obchodu hedgeových fondů a rozšíření obchodu se spekulativními deriváty).

Krizi v nejmenším netušila pochopitelně ani konzervativní pravice a u významných představitelů měla za následek celoživotní šok. Britský konservativní publicista a tchatcherista Charles Moor napsal v Daily Telegraphu, že z desetiletí bezuzdé ekonomiky finančních trhů se vyklubal nejúspěšnějí resocializační program levicové kritiky společenských poměrů. A dále: „Ukazuje se - což levice vždy tvrdila - že systém, který nastoupil, aby umožnil mnoha lidem dostat se dál, zpervertoval na systém, který umožňuje zbohatnout jenom některým.“ A dále: „Síla levicové analýzy spočívá v pochopení, že mocní používají liberálně-konservativní řeči jen jako kamufláže k získání vlastního prospěchu.“ Aby nedošlo k omylu dodává, že nemluví o labouristech, ale o levicových a občanských idejích.

Frank Schirrmacher, vydavatel německého konzervativního Frankfurter Allgemeine Zeitung, se k této deziluzi připojuje: „Nebylo tomu přeci tak, že neoliberalismus se přivalil na společnost formou výplachu mozků. Dobře se přeci dokázal obsloužit v depositáři občanského myšlení: svoboda, autonomie, sebeurčení při současném respektování individuálních hodnot, šance něčím se stát, když někdo něčím chce být, za současného krocení státu a jeho všemoci.“

Utkání neviditelné ruky globálních finančních trhů pokračuje. Sázky hedgeových fondů na swapy a pád kursu státních dluhopisů jdou dál - proti státům Evropské unie i proti USA. Podle reklamní brožury Lee Robinsona, zakladatele londýnské investiční skupiny Trafalgar Asset Managers, jde nyní o to „vytěžit prospěch z globálního přesunu jmění od dlužitelských k věřitelským národům.“ Helmut Schmidt pro tyto lidí používá označení „inteligentní jednoocí idioti“, protože zřejmě nevidí na jedno oko, které se dívá ve směru obecného prospěchu.

Ale existují i dobré zprávy, nejen pro předsedu labouristů, ale pro celou levici, a jednou z nich je založení „Centra pro studium nefungujících kapitálových trhů“ na londýnské universitě London School of Economics. Centrum založil a financuje Paul Wooley, původně zaměstnanec slovutné Barings Bank, kterou pak položila spekulace tradera v singapurské odbočce.

eman-pluhar
Čech žijící v Německu, člen SPD, na počátku 90. let působil v Praze v rámci Nadace F. Eberta
Klíčová slova: ekonomika, zahraniční politika

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.