Libye: od deseti k pěti

obrazek
16.7.2012 16:08
Demokratizace Libye, která měla nastat po svržení Muammara Kaddáfího, se příliš nedaří. V zemi i necelých devět měsíců po násilné změně režimu převládá bezpráví. Milice nadále operují libovolně po celém území a slabá ústřední vláda nad nimi nedisponuje žádnou kontrolou. Lidskoprávní organizace zdokumentovaly sérii případů, kdy členové ozbrojených gangů, hrající si na revolucionáře, vpadli do domů, odkud vytáhli jejich obyvatele, bili je a mučili.

Podle OSN je různými milicemi vězněno a týráno na 7000 lidí. Mezi nimi jsou i černí Afričané, obviňovaní z podpory bývalého režimu. Jedná se o rasistické násilí Arabů vůči černochům, které evidentně „humanistický“ Západ neznepokojuje. Od mučednické smrti plukovníka Kaddáfího v zemi zahynul bezpočet lidí v místních bojůvkách a v teroristických útocích. To je skvělý výsledek „demokratizace“ v režii NATO, zahraničních rozvědek a domácích banditů! Libyi navíc trvale provází rozbroje mezi západem (Tripolsko) a na ropu bohatým východem (Kyrenaika), což může vyústit i v rozpad země.

Volby do Všeobecného národního kongresu, jehož úkolem bude vypracování nové ústavy, se uskutečnily 7. července a podle předběžných výsledků ve většině měst kromě Misuráty zvítězila Aliance národních sil (NFA), považovaná za liberální, avšak nikoliv sekulární formaci. Lídr NFA Mahmúd Džibríl prohlásil, že jeho strana je umírněně islamistické hnutí, uznávající důležitost náboženství v politickém životě země a preferující šaríu jako základ právního řádu. Média Džibrílovo vítězství velebí, protože tento muž není nevyzpytatelným islamistou, ale převlékačem kabátů, který několik let žil v USA. Z bývalého ministra plánování a chráněnce Sajfa Isláma Kaddáfího se stal prozápadním politikem. Podporuje privatizaci (rozuměj výprodej národního majetku cizincům), na což se západní „osvoboditelé“ velmi těší. V zahraničně-politické sféře hodlá spolupracovat především se zeměmi podílejícími se na svržení režimu džamáhíríje (NATO a EU). Washington proto Džibríla zhodnotil jako „seriózního a perspektivního partnera“.

O hlasy voličů se ucházela i další uskupení – např. odnož Muslimského bratrstva pod názvem Strana spravedlnosti a obnovy nebo Strana Národní fronty, dříve známá pod názvem Národní fronta pro záchranu Libye (NFSL). Vznikla v roce 1981 a jednalo se o Washingtonem placenou milici složenou z libyjských emigrantů a kmenů nepřátelských vůči Kaddáfímu. Bojovníci NFSL byli sponzorováni nejen USA, ale i Velkou Británií, Izraelem a Saúdskou Arábií. Jejich vojenský výcvik probíhal na základnách v zemích subsaharské Afriky, zejména v Čadu. Podle instrukcí CIA se NFSL v květnu 1984 neúspěšně pokusila zavraždit Kaddáfího a převzít moc. Americké snahy o změnu režimu kulminovaly v roce 1986, kdy prezident Reagan nařídil bombardování Libye.

Ještě brutálněji si počínala Libyjská islámská bojující skupina (LIFG), ve volbách kandidující jako Strana vlasti. Byla založena v roce 1995 skupinou mudžahedínů-veteránů, kteří bojovali proti sovětské okupaci Afghánistánu v osmdesátých letech. Ti se v únoru 1996 pokusili zavraždit plukovníka Kaddáfího a mnozí se připojili k al-Káidě, aby vedli džihád nejen proti Libyjské džamáhíriji, ale i proti zájmům Západu po celém světě. Zabili mnoho libyjských vojáků a policistů. Ostré boje libyjských bezpečnostních složek s islámskými fundamentalisty z LIFG propukly v září 1995 v Benghází. Britská tajná služba MI6 byla obviněna ze sponzoringu LIFG, figurující na seznamu teroristických organizací OSN a USA. LIFG ale získávala peníze i od Usámy bin Ládina. Brity, Francouzi a Američany byla podporována během loňské války proti Libyi, přičemž Hillary Clintonová připustila rizika takového počínání vzhledem ke skutečnosti, že „libyjská opozice je pravděpodobně více antiamerická než Kaddáfí“. Strana vlasti se definuje jako konzervativní islamistická formace a chce založit novou libyjskou ústavu na právu šaría. Jedním z jejích hlavních představitelů je známý terorista Abdelhakim Belhádž, mimo jiné zapletený do teroristických útoků v Madridu v roce 2004 a toho času se angažující na straně protivládních banditů v Sýrii.

Vítězství tzv. liberálů v Libyi je oslavováno jako protipól úspěchů islamistů v Egyptě a Tunisku. Takový výsledek však byl předvídatelný. Západ bude chtít zpátky miliardy dolarů, které investoval do dlouhé války, jejímž prostřednictvím bylo dosaženo změny režimu. To se uskuteční formou ropných koncesí a rekonstrukcemi zničené infrastruktury západními firmami. V ekonomické sféře Libyi čeká to, čím země střední a východní Evropy prošly v devadesátých letech. Přijde na řadu ztráta sociálních jistot a privatizace, resp. rozebrání společného majetku a jeho následný převod do rukou hrstky vyvolených. Za několik let se Libye stane plnohodnotným členem blahobytné západní civilizace – bude moci vydávat dluhopisy a na řadu přijdou optimalizace, reformy, úsporné balíčky, škrty… Není ovšem příliš pravděpodobné, že poražené strany uznají Džibrílovo vítězství a zemi tak čeká pokračování dlouhotrvajícího chaosu v režii pseudorevolučních milicí, které se nenechají dobrovolně odzbrojit. Útoky na volební místnosti a demolice hlasovacích uren o tom vypovídají mnohé.


Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.