Martin Feldek: Předčasné plýtvání špínou

obrazek
21.2.2012 16:25
Před časem jsem svoji mailovou korespondencí rozčílil - určitě jindy milou - novinářku Blesku, která mě následně trochu nepřesně odcitovala. Proto si přesnou citaci naší korespondence dovolím zveřejnit sám. Následně jsem obdržel několik nesmírně fundovaných dotazů z Obvodního ředitelství Policie pro Prahu 2. V případě těchto jsem se už rozhodl odpovědět věcně, sarkasmus stranou. Nepředpokládám, že do společnosti Ringier (vydavatel Blesku) přišel dotaz, o kolik se zvedl náklad deníku Blesk v den, kdy zveřejnili fotografie Paroubkových domečku na Ithace. Nepředpokládám, že za tímto dotazem následoval dotaz, na kolik společnost Ringier přišel investigativní výlet na Ithaku a jestli tržba z této zvednuté části nákladu tento výlet pokryla.

Já si dovolím na tomto místě zmíněné dotazy zveřejnit a - o něco zkráceněji než tak činím pro Policii ČR - zveřejnit i svoje odpovědi. Kopie dokladů, jakož i mé odpovědi v plném znění, jsou tentokrát k nahlédnutí v Columbusu, i bez předešlého zaslání fotografií tázající se osoby.

Knihu V botičkách od Diora jsme vydali přesvědčeni, že půjde o bestseller a vyplatili jsme paní Paroubkové nevratnou zálohu 1.040.000 Kč. Původní domluva byla sice dokonce na částku 1.440.000 Kč a celou tuto částku jsme Petře Paroubkové vyplatili v několika částech bankovním převodem, a to mnohem dříve než došlo ke koupi domečku na Ithace. Poté, co se však ukázalo, že jsme měli, co se týká nákladu, přeci jen velké oči, uzavřeli jsme s Petrou Paroubkovou dodatek ke smlouvě, na základě kterého se nevratná záloha o 400.000 Kč snížila, a následně další smlouvu na titul Na boso od Diora, který nám má odevzdat letos. Ve smlouvě je zároveň uvedeno, že pokud by titul neodevzdala, je povinna nám částku 400.000 Kč vrátit. V tiskárně Finidr v Českém Těšíně jsme knihu vytiskli v nákladu 10.000 kusů a tento náklad šel do exkluzivní distribuce firmě Pemic. Ta od nás odkoupila 5.000 kusů rovnou a 5.000 kusů vzala do komisního prodeje.

Devadesát procent knižní produkce v Čechách se prodává jenom v komisi, takže naivní, co se týká knihy Petry Paroubkové, jsme nebyli jenom my, ale i zkušený distributor. Pro ilustraci, v průběhu jednání s firmou Pemic mi volal Pavel Dobrovský, majitel firmy Beta. Té firmy, která vyplatila zálohu spisovatelce Ivetě Bartošové, a nabízel mi podmínky ještě lepší, než jsem právě dojednal s Pemicem. Po roce nám Pemic část kolem 4.000 kusů vrátil a tuto část jsme posléze prodali firmě, zabývající se podomním obchodem s knihami. Prodělali jsme předběžně 180.000 Kč. Pokud by se však doprodal i zbytek, který má ještě Pemic v komisi, snížila by se ztráta pod 100.000 Kč. Pro přehlednost, k dnešnímu dni bylo prodáno 9.185 kusů za cenu 1.060.219 Kč, přičemž celkové náklady na výrobu 10.300 kusů, včetně recenzních, činily 1.240.871 Kč.

Po dobu práce na knize jsem se však s Petrou natolik sblížil, že jsem to bral jako investici do další spolupráce. Petra se posléze stala mou společnicí a za období jejího působení jako nakladatelky už vyšly třeba knihy jako Dcery nepřátel státu, ve které Jana Roubíková-Švehlová popisuje příběhy dcer vězňů z padesátých let a které požehnal, kdysi také politický vězeň, a tou dobou jenom arcibiskup, dnes čerstvý kardinál, pan Dominik Duka. Před pár dny vyšlo Dvanáct křesel Ilfa a Petrova. Určitě i díky Petře tyto nakladatelské počiny nezapadnou prachem bez povšimnutí médií a postupně vydělají.

Ale k dalším dotazům Obvodního ředitelství Policie pro Prahu 2.

Český Watergate – část nákladu, tentokrát už jenom do komise, vzala firma Pemic. Část šla do distribuce přes Media Print Kapa. Honorář pana Paroubka byl 150.000 Kč a 1.000 kusů si odebrala i strana Národní socialisté – levice 21. Století. Kniha vyšla současně ve dvou typech vazby, ve vazbě Flexo se prozatím prodalo 1.590 kusů z nákladu 3.000 ks, ve vazbě V2 necelých 1.000 ks prostřednictvím Media Print Kapa. Vzhledem k velké remitendě z Media Print Kapa se pan Paroubek rozhodl k velkorysému kroku a vrátil nám polovinu z původně třísettisícového honoráře. Po započítání uvedeného stopadesátitisícového honoráře se jednotková cena knihy, včetně tisku, dostává na 38,20 Kč a u vazby V2 na 30,04 Kč. Na základě prodaných výtisků dosáhly tržby u Flexo vazby 87.422 Kč a u vazby V2 46.272 Kč. Kniha ve Flexo vazbě se v knihkupectvích ještě stále prodává, a ze zbývajících 1.400 kusů musíme získat přibližně 20.000 Kč, aby se pokryly výrobní náklady a mohl se začít tvořit zisk. Pro ilustraci, na prodaných 1.594 kusech se po odečtu výrobních nákladů na tyto kusy, vytvořil zisk 26.531 Kč. O něco horší je to v případě nákladů ve vazbě V2, která se momentálně prodává v síti prodejen Levné knihy. Tady, abychom se dostali do zisku, potřebujeme za dosud neprodaných 4.100 kusů utržit přibližně 90.000 Kč. Od začátku února už prodává remitendu z Media Print Kapa firma Levné knihy, které jsme dodali prvních 1.200 kusů za cenu á 35 Kč. Jakmile tento počet doprodá, odebere od nás další kusy. Naše doložitelná zkušenost s touto firmou je taková, že je schopna prodat remitendu i o tisíce kusů vyšší.

A nakonec, Stručné dějiny národních socialistů – pan Paroubek i pan Duchoslav se vzdali nároku na honorář a titul téměř celý odebrala strana Národních socialistů. Pár kusů má ještě v distribuci firma Pemic.

Honoráře, a jde zde především pravděpodobně o honorář Petřin, jsme stanovili na základě běžného vzorce používaného při nákupu autorských práv: procenta z maloobchodní ceny knihy krát její náklad s tím, že takzvaná nevratná záloha bude představovat minimálně padesát procent ze zmíněné částky předpokládaného nákladu. Výše nevratné zálohy, výše nákladu, výše maloobchodní ceny i výše procent z této maloobchodní ceny, obvykle stoupá spolu s počtem nakladatelů, kteří mají o ten samý titul zájem.

Kdysi jsme vydali Dianu, její pravdivý příběh Andrew Mortona a závratně jsme vydělali. Ten samý Morton pak napsal Monicu (Lewinskou) a nejenom my, ale všichni zahraniční nakladatelé, co titul koupili, nehorázně prodělali. Monicu jsme po pěti korunách odvezli několika nákladními auty do Levných knih. Nikdo se nás neptal, kolik náš prodělek ve finále činil. Když však z našeho skladu začaly velmi pod cenou mizet knihy k neexistujícímu odběrateli a my jsme propustili skladníka a následně podali trestní oznámení, objevila se u nás v zápětí velmi hloubková daňová kontrola. Dopadla pro nás dobře a její výsledky jsou u nás také k nahlédnutí. Se skladníkem v současnosti ještě stále probíhá trestní soud. Před časem jedna distribuční firma, která nedlužila jenom nám, ale třeba i nakladatelství Svojtka, náhle změnila majitele; ten nový majitel nechal přes noc odvézt všechny knihy, které měl v komisi, na neznámé místo a vzápětí se přestal zdržovat na své adrese. Po letech policii ze zákona došla trpělivost a zdvořile nám napsala, že i když je důvodné podezření, že byl spáchán trestní čin právě tím novým majitelem, jelikož se ho, za dobu nutnou k promlčení, dohnat k podání vysvětlení nepovedlo, kauza se odkládá.

Drazí čtenáři, pokud se vám tento text povedlo dočíst až na toto místo, dlužím vám vysvětlení, proč jsem vás jím obtěžoval. Bylo to v touze vzbudit ve vás bdělost nad tím, jestli nás naše média a posléze naše policie, měří stejným metrem. Respektive jestli měří stejným metrem všechny naše kauzy. Jistě můžete namítat, že se v tomto případě nejedná o kauzu mou, ale kauzu pana Paroubka, že na kauzu politika musí být přeci jenom metr jiný. Tím jiným metrem pak ať se měří všem politikům. Na podzim budou krajské volby, ve kterých pan Paroubek kandiduje.

Pokud je mediální propírání spisovatelských počinů jeho a jeho paní předvolebním bojem, zdá se mi, že je to ze strany protivníků předčasné plýtvání špíny. Když se stane pan Paroubek na podzim hejtmanem v Ústeckém kraji, bude to určitě trochu tím, že čtenáře přestane bavit donekonečna propočítávat desetitisícové výdělky nebo prodělky našeho nakladatelství a sem tam zaregistrují volně zašantročenou miliardu z veřejných zdrojů. A mezi tím zbude v novinách pár bílých míst, které by pro potěchu nadčasového čtenáře mohlo vyplnit pár řádek z Dvanácti křesel Ilfa a Petrova. Třeba proslov Ostapa Bendera k Vasjuckým šachistům tonoucím v řece z přídě člunu, na kterém jim uniká.

„Je vám snad jasné, vasjucká individua, že bych vás mohl jednoho po druhém utopit jako koťata, ale já vám daruju život. Žijte, občané! Jenom, pro Ježíše Krista, nehrajte šachy! Vůbec neumíte hrát! Jste břídilové … Jedeme dál, Hypolite Matějoviči. Buďte sbohem, jednoocí amatéři. Obávám se, že Vasjuky se světovým střediskem nestanou. Nemyslím, že by šachoví mistři přijeli k takovým hlupákům, jako jste vy, i kdybych je o to poprosil. Sbohem, milovníci silných šachových dojmů! Ať žije Klub čtyř koni!“

P.S.: Čtenářům portálu Vaše věc se omlouvám za opakování informací mého předešlého textu. Stalo se tak proto, abych zjednodušil práci těm, kdo by chtěli využít tento nový text k případným citacím a nemuseli dohledávat souvislosti v textu předcházejícím.

martin-feldek
Nakladatel, spolumajitel nakladatelství Columbus
Klíčová slova: média

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

rku

Pane Feldeku, píšete:

"Já si dovolím na tomto místě zmíněné dotazy zveřejnit" - a já je ( ty dotazy) v textu marně hledám a při tom přemýšlím kolik má asi LEV 21 členů když odebere 1000 výtisků.