Izrael a Palestina v novém politickém prostředí

izrael palestina
7.10.2014 00:00
V posledním období došlo k zásadním politickým změnám na mezinárodní scéně. Mám na mysli pochopitelně rozpad bipolárního světa se svými ideologicky omezujícími prvky, které ztěžovaly vzájemnou důvěru a spolupráci. Nebyl to snadný proces a rušící tendence se projevují dosud. To je poznámka a přístup z celospolečenského a globálního pohledu. Jsem však přesvědčen, že návrat do doby studené či dokonce horké války není možný a to i s ohledem na různá nová nebezpečenství. S těmi se musí vypořádat mezinárodní společnost souladně. Jedná se o společnou odpovědnost velmocí jako takových i univerzálních mezinárodních organizací.

Po tomto malém úvodu myslím, že mohu udělat stručný, ale zásadní závěr. Velké a to i vojenské konflikty nebudou. Tím nevylučuji lokální střety jinde v krizových oblastech s národnostním, kmenovým případně náboženským podtextem, ale vztah Izraele s Palestinou, který byl tak hluboce poznamenán právě studenou válkou a globálním soupeřením se již nevyskytne.

Malá historická sonda

Píši malá, ale je velmi podstatná, protože si již nejsme ochotni uvědomit souvislosti, nakonec i proto, že se nám nějak ideologicky nehodí.

Bylo by se třeba vrátit až do období prvé světové války, kdy Velká Británie oživila židovskou otázku vzhledem ke své hospodářské situaci žádostí o finance od Světové sionistické organizace zastoupené bankéřem Lordem Walterem Rotschildem a po porážce Turecka v roce 1917 na oplátku slibuje tzv. Balfourovou deklarací vytvoření židovských oblastí „národní domoviny“, ne vlastního státu na území Palestiny. Přestože po válce se Palestina stala britským mandátním územím pod svrchovaností britské koruny, sliby splněny nebyly, ale přistěhovalectví Židů do Palestiny zvláště po nástupu Hitlera k moci sílilo. Přineslo to jisté problémy, které se vázaly k vlastnictví půdy. Přistěhovalci se na svoji obranu organizovali a ustanovili militantní organizace jako Stern, Irgun, Hagana a další.

Po válce pod dojmem holokaustu se znovu objevila myšlenka na ustavení tentokráte již židovského státu a došlo k jistému velmi křehkému kompromisu, kdy Valné shromáždění OSN (29.11.1947) přijalo rezoluci, podle ni mělo být území rozděleno na tři části – Izrael, Palestinu a statutární město Jeruzalém. Kompromis nebyl tak snadno přijatelný všemi stranami. Vycházelo se sice z pro židovské atmosféry po druhé světové válce, ale Anglie přicházela o své mandátní území a v podstatě navrhované změny nebyly v jejím zájmu. Aktivně a násilně bránila přístupu Židů do oblasti. Tyto „příběhy“ jsou literárně a filmově zpracovány. Na druhé straně izraelské vojenské organizace zahájily teroristickou, a velmi úspěšnou, válku proti britským jednotkám se stovkami britských obětí. S rozhodnutím OSN nesouhlasili Palestinci a arabské státy, takže vyhlášení samostatnosti Izraele nepřijali a zahájili proti novému státu aktivní boje s očekáváním, že rezoluce OSN nedojde naplnění.

Zde je třeba připomenout, což nám účelově uniká, že hlavním podporovatelem samostatnosti Izraele a to i při jednání v OSN byl Gromyko, neboť SSSR počítal s Izraelem jako s jistým průnikem socialistického faktoru na Střední východ. Proto došlo k urychlenému vyzbrojení Izraele sovětskou stranou. Podstatnou „internacionální“ roli hrála i tehdejší ČSR (již pod komunistickou vládou) dodávkami zbraní a výcvikem pilotů. Dnešní námitky, že Palestina mohla mít již svůj stát v této době je z výše uvedených důvodů snadno vysvětlitelná. Již tehdy se jednalo o ideologický prvek (průnik sovětského vlivu), kterému bylo nutno zabránit. Jak národním zájmem Palestinců udržet celé území, tak bývalou mandátní mocností Anglií a to dokonce proti rezoluci Valného shromáždění. Nepodařilo se. Izrael svoji samostatnost uhájil a vznikl nový problém, problém masivního vyhnání Palestinců z Izraele, který není řešen dodnes a na druhé straně vznikl stát se socialistickými prvky (kibucy a další podobné organizace a struktury).

Trochu delší popis, ale vzhledem k našemu současnému zjednodušování asi je potřebný. Postupný přesun sympatií Východního bloku na stranu Arabů, předně Egypta a Libye, byl již náznak bipolarizace světa, kdy SSSR hledal širší základnu pro svůj vliv. Izrael byl nucen hledat oporu překvapivě u Anglie a Francie. Tato spolupráce však vyústila v agresivní válku Izraele proti Egyptu. Bitva o Suez za zájmy svých protektorů v roce 1956.

Podstatnou a dodnes svými důsledky nevyřešenou zůstává Šestidenní válka v létě 1967, vyvolaná sice Izraelem, ale charakterizovaná zcela oprávněně jako obranná, neboť přípravy a výzvy k likvidačnímu útoku Egyptem a Sýrií byly zcela evidentní jak masovým vyzbrojením, tak vykázáním dozorců OSN z oblasti. Válečné operace byly zastaveny po dohodě Američanů se sověty, ale SSSR využil politické situace a svolal Mimořádné zasedání Valného shromáždění OSN dokonce představitelů hlav států k odsouzení Izraelsko - americké účasti na konfliktu (ostatní státy a to i západoevropské s ohledem na energetickou závislost se stavěli nezúčastněně). Krajně napjatá situace se vyřešila překvapivým jednáním na summitu v Glassboro mezi Johnsonem a Kosyginem (Spirit of Glassboro). Z iniciativy a aktivního přispění čs. zpravodajské služby. Rezoluce OSN č. 242 dokonce ani neoznačila Izrael jako agresora a vyzvala pouze k návratu okupovaných území, což v podstatě beze zbytku dosud nebylo splněno.

Posledním vojenským střetem je tzv. Jomkippurská válka v roce 1973. V této souvislosti při naléhání Izraele, který měl z počátku bojů katastrofické ztráty, na okamžité vyzbrojení jeho armády USA, byl použit argument, že v krajním případě by musili použít atomovou výzbroj. Bylo to poprvé, kdy jaderná zbraň byla ze strany Izraele použita jako hrozba a navíc USA se svými dodávkami zbraní rozhodným způsobem zapojily do konfliktu. Přímo na obranu Izraele však vystoupily USA až v roce 1991, kdy během akce OSN proti Iráku se Izrael stal terčem raketových útoků. USA přesunuly své jednotky a střely Patriot přímo do Izraele a zapojily se tak do jeho obranné činnosti.

Politické zařazení Izraele po rozpadu bipolárního světa

Po rozpadu bipolárního světa došlo k podstatným změnám a tím i ke změně důvodů případného napětí a přímých střetů mezi Izraelem a arabskými státy. Oblast přestala již hrát roli při soupeření USA a Ruska. Vliv USA zůstal tradičním, jen politický aspekt dostal jiný charakter, protože vztahy velmocí se nacházely již v období počínající spolupráce. Spory mezi Palestinou a Izraelem, které nejsou zcela vyřešeny (území, uprchlíci) ztrácí svoji globální závažnost a zvláště pro USA působí jako faktor limitující jejich jiné a zásadní partnerské vztahy k řešení prioritních problémů, které již nejsou v oblasti izraelsko - palestinských sporů.

Stručně uvedeno. Izrael byl předně napojen na SSSR, poté na Anglii a Francii, dále na USA a nyní poprvé ve své novodobé historii je konečně samostatný, ale i sám. Velký konflikt v souvislosti s Izraelem však již nehrozí.

Za těchto, již příznivých podmínek, pro ukončení nepřátelství, došlo k tajnému jednání v roce 1993 v Oslo, kdy byla dohodnuta autonomie Palestinců s množností budoucí státnosti. Následná reakce zvláště v Izraeli nebyla jednoznačně příznivá. V roce 1994 Barucha Goldstein jako projev nesouhlasu s přijatými dohodami provedl teroristickou akci a při modlitbě v mešitě zabil 29 modlících se muslimů, což vyvolalo palestinskou vlnu teroristických útoků. Jako projev nesouhlasu s dohodou byl také izraelským extrémistou zastřelen i Jicchack Rabin, který za Izrael smlouvy podepsal. Tyto akce svědčí o tom, že nejenom existuje známá nejednotnost na straně Palestinců (Gaza), ale i izraelská společnost je krajně polarizována.

Intensita vnějšího tlaku na Izrael opadla a jiný prostor i závažnost tak dostávají vnitropolitické problémy samotného Izraele. Pravicová (současná) vláda se snažila čelit těmto problémům opět aktivizací a dokonce bojovými akcemi proti Iránu, dle jejich představ dokonce společným náletem s USA na atomová zařízení. Neuspěla. Američané odmítli. Tak se snažila „zachránit“ svět tím, že provede akci sama. A opět se setkala se zásadním odmítnutím USA, které například dle Z. Brzezinského by musily útočící letadla sestřelit.

Vyvstaly ale pro Izrael další problémy. V OSN se začala projednávat na základě vlastního šetření sekretariátu OSN situace v Izraeli z hlediska uplatňování apartheidu a samotní Američané se již nestali jednoznačnými podporovateli Izraele v různých otázkách, kde dříve jejich podpora byla nepochybná. Jednání Izraele bylo USA odmítnuto a dokonce vyhrožováno uvalením sankcí. Kerry, ministr zahraničí USA si dokonce vysloužil označení, že je antisemita. Bylo by možno ještě si vzpomenout na zprávu CIA pro prezidenta pod názvem „ Izrael will fall in 20 years“ (do dvaceti let Izrael končí).

Zmíněné skutečnosti však nemusejí znamenat nic jiného, než obecné uklidnění situace v oblasti a zahájení řešení situace jiným než konfrontačním způsobem, neboť vlastní založení Izraele a dosavadní podpora jeho existence z kterékoliv strany, jak jsem popsal výše, byla výslednicí velmocenských zájmů, které nyní mají již zcela jiný charakter a navíc vystoupily jiné priority (ISIL). To

jsou zájmy nejen jiné váhy, ale i nutného respektu k hledání operativní spolupráce k řešení, které i přesto bude pravděpodobně dlouhodobé.

Česká stopa v historii i současnosti

Respekt k osudu a historii Židů v době druhé světové války, ale i jistá ideová sounáležitost s tímto novým malým národem obklopeným nepřáteli vytvořil zcela přirozeně silné a převažující proizraelské prostředí. Již bylo vzpomenuto nezištné a operativní vojenské pomoci v době samotného existenčního ohrožení Izraele krátce po jeho vzniku. Je možno uvést i aktivní účast čs. diplomacie v době krátce po Šestidenní válce, když bylo v roce 1967 úspěšně využito již jistého vztahového prostoru ČR pro urovnání napětí v tomto krizovém období. To byly pozitivní přístupy, které je třeba ocenit. Po okupaci v roce 1968 bylo však s aktivisty tohoto jednání hrubě naloženo a v současnosti je z nepochopitelného zájmu vše zachováváno v utajení.

V posledním období, kdy Izrael ztrácel postupně podporu vhledem k stálému neplnění resoluce OSN č. 242 i různých dalších akcí, které se stávají předmětem jednání OSN (apartheid, obsazování palestinské půdy a dokonce masivních vojenských akcí proti Gaze označovaných za „státní terorizmus“), kdy je předmětem kritiky i samotných USA, ČR je stále bezpodmínečným podporovatelem politiky Izraele, jako jedna z ojedinělých zemí. Je třeba zvážit, zda tento přístup není jen zástupným projevem dřívějšího nekritického vztahu k přístupu USA a jeho nutného následování. Tak jako postupně USA i my bychom měli přistoupit k přehodnocení a tím podpořit vytváření prostoru pro urovnání celé situace a to i v zájmu samotného Izraele. Prozatím a to dokonce v podmínkách změny vlády, a tím zákonitě i jistého zaměření. Tomu politika nového ministra Zaorálka neodpovídá.

Svědčí o tom i nedávné vystoupení na konferenci o terorizmu na vysoké škole CEVRO, kde vystupovali jen „odborníci“ z Izraele, šéfa české zpravodajské služby, který měl být oponentem (jak je na akademické půdě zvykem),+ a uvést na pravou míru či alespoň připomenout aktivity Izraele v oblasti terorizmu. Bohužel nestalo se tak, a bylo podáno jen svědectví o neprofesionalitě či dokonce servilnosti tohoto našeho nejvyššího zpravodajského představitele. Jenom pro doplnění, ukončil nyní svoji činnost v rozvědce a byl jmenován velvyslancem ČR ausgerechnet do Izraele.

Bohužel se jedná o rezignaci na možnosti, které právě vzhledem k dřívějšímu postavení ČR ve vztahu k Izraeli by mohla mít. Existence klidu a pozitivního vývoje pro řešení již dlouhotrvajícího sporu to nutně vyžaduje. Řešením mohou být v prostředí postbipolárního světa i různé alternativní možnosti, ale vždy za podmínek spolupráce v oblasti a to i proto, že dnes již můžeme vyloučit přímý střet či rozsáhlejší bojové operace mezi Izraelem a Palestinci, které charakterizovaly oblast Blízkého a středního východu v minulosti. Svět se podstatně změnil což bohužel v našem malém českém prostředí vinou stále neobjektivního přístupu zahraniční politiky a její podpory dnes již celkem absurdního mediálního prostředí se nedaří.

Prostor i pro naši zahraniční službu zde zůstává. Musí být ale podmíněn objektivním přístupem, který dosud není, erudicí a rozhodně změnou dosavadní koncepce, která vychází z neobjektivních podmínek měnícího se světa. Nejsem si jist, zda personální kvalifikace současného kádru MZV tomu odpovídá.


Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.