Odešel novinář, který odmítl být otrok kvapíku dnů

obrazek
16.1.2013 14:02
Ivo Chlup * 30. 3. 1931, + 5. 1. 2013

V úterý krátce před polednem se rozloučil Jiří Paroubek v Baxově síni krematoria v Praze-Strašnicích s redaktorem Ivo Chlupem. Hovořil jako emeritní premiér, kterého provázel tento novinář po stupíncích jeho kariéry na radnici hlavního města Prahy, přes ministerstvo pro regionální rozvoj až po Strakovu akademii, ale který byl zároveň jeho přítelem. Tak to bylo ostatně u většiny z nás, kdo jsme s Ivošem (tak mu my, jeho přátelé, říkáme) spolupracovali. Proto se vzpírá mé novinářské svědomí, abych napsal obvyklou větu: „Tuto obřadní síň zcela zaplnili jeho přátelé i bývalí kolegové…“ I my, kdo jsme s ním v redakcích sdíleli krutou řeholi zaznamenávat děje kvapících dnů, jsme přišli jako především jako jeho přátelé.

Stejně tak sem přišli i jako Ivošovi přátelé i tři někdejší ministři - člen první i druhé Čalfovy vlády Ladislav Dvořák, který se stal ministrem pověřeným vedením Federálního cenového úřadu 3. prosince 1989, nebo prof. Karel Löbl, který se jako poslanec první České národní rady, založené zákonem o čs. federaci z 28. října 1968, stal ministrem výstavby a techniky v první české vládě), ale také několik poslanců (mezi mnoha kondolujícími jsem stačil zaznamenat Vítězslavu Kůzovou a Stanislava Křečka, když Alfrédu Frommerovi nedovolil z Olomouce přijet katar průdušek). Nevím, kolik zemřelých novinářů mělo tak reprezentativní účast na svém rozloučení. A přece internet, který je dnes považován za maximum dosažitelných informací, zaznamenává jen sporadicky účast Ivo Chlupa na veřejném dění.

Snad to má na svědomí i fakt, že na rozdíl od nás, kdo jsme pracně doháněli „ajťácké“ rutinéry mezi našimi nejmladšími kolegy, Ivoš zůstával u tradičního řemesla. Sám pečlivě nalepoval sloupcové obtahy… Pardon, nastříhané sloupce, jak je vytiskla tiskárna, připojená k počítači písařky nebo technického redaktora do stránek. Tato poněkud konzervativní pečlivost mu však umožnila uplatnit to, co ti, kdo nalévají sazbu do nějakého programu grafické úpravy tisku, nepotřebují dělat: přečíst článek slovo od slova. A taky věnovat pozornost stylu rukopisu a konvenční skladbě zpráv. Bez toho se například nedostane nejdůležitější fakt na samotný počátek, aby nebyl nejen „náhodně“ vyškrtnut při krácení, ale především si získal čtenáře, který na rozdíl od redaktora má právo, aby si vybíral, co hodlá přečíst. A tahle solidnost provázela Ivoše. On nedodával čtenáři, který si v ruchu dní, pročítal noviny, žádný kvapný šunt (tu předponu přidává k slovesu svár mezi časem na to, aby noviny skutečně četl, nebo je jen prohlédl). Aby čtenáři noviny – které nám přinášejí to nejdůležitější s přemíry informací o tom, co se zrovna stalo – byly k něčemu, potřebují právě to řemeslo, aby se vyráběly poctivě a důkladně. A nejen, že se to jen tak sfoukne.

Internet zaznamenal tři poslední články, které napsal novinář Ivo Chlup. Vyšly na těchto stránkách 20. ledna 2011, tedy bez pěti dnů před dvěma roky. Nejvíc čtenářů si přečetlo Záhady a objasnění. Je to recenze rozhovorů, které udělali dva novináři „z obou stran barikád“ o událostech 17. listopadu Dan Spáčil, který byl tehdy ve Světu v obrazech, a komunistický básník Karel Sýs. Zpovídali také osm lidí z obou stran barikády a svědectví záhadné osobnosti někdejšího aparátu státostrany, Rudolfa Hegenbarta, v ní je jediným veřejným svědectvím, které je ochoten vydat. Nelze se divit, že i recenze vzbudila takový zájem, protože jednostranné líčení minulosti již čtenáře téměř čtvrt století po událostech unavuje.

Pro autora recenze to bylo také objevení záhad, které výrazně změnily jeho život. Na povrchu to vypadalo jednoduše: Socialistický směr, který vydávala Čs. strana socialistická pro své přemýšlivé členy, se přejmenoval na tradiční České slovo. V jeho redakci prožíval Ivo Chlup proměny doby. Svár o to, zda se naplní hesla skandovaná davy nebo se obrátí kormidlo lodě nazývané stát od socialismu, který stále vyznával. V těchto dnech vyšly paměti jednoho z výše jmenovaných ministrů. V ní hledá odpovědi, co dobrého udělala politická strana, jejímž členem byl v duchu rodinné tradice také Ivoš. Listuji-li citacemi ze Socialistického směru, je zřejmé i to, jaký socialismus měli její představitelé i redaktor tohoto časopisu na mysli. Prožil v ní i všechny přemety, kdy někteří lidé chtěli pro okamžitou kariéru obrátit její vývoj před okamžik, kdy předválečný místopředseda této strany (jednalo se tehdy o boj, zda půjde o stranu národně socialistickou či národně sociální) dr. Edvard Beneš v ní bojoval za svou oporu pro svůj cíl – pro demokracii socializující. A na všech křižovatkách vývoje po listopadu 89 volil Ivoš směr, jaký přisoudil president Beneš poválečnému Československu.

Politika, s kterým jej spojil, viděl v Jiřím Paroubkovi. Je tedy symbolické, že právě on se s Ivošem rozloučil. Když před dvaceti roky začal s Přemyslem Janýrem (dnes, kdy vstupuje na veřejnou scénu jeho starší syn, měli bychom psát seniorem) vydávat dvouměsíčník Trend, našli v Ivošovi zkušeného spolupracovníka. Také po smrti Přemysla Janýra se stal výkonným redaktorem tohoto časopisu. A byl jím až do konce roku 2010, kdy v souvislosti se vztahy mezi Jiřím Paroubkem a českou sociální demokracií časopis – tehdy už měsíčník – zanikl. V posledních letech jeho práci komplikoval úraz, jehož léčení si vyžádalo dlouhodobou hospitalizaci.

Tehdy se stal výkonným redaktorem Ivošův kamarád Stanislav Kliment. Dá se říci, že si Standu Ivoš vychoval. Kliment, kterého volební neúspěch ČSS v roce 1990 sesadil z funkce ústředního tajemníka, nastoupil tehdy k Ivošovi do redakce Českého slova, aby tam sbíral novinářské zkušenosti. Když pravičáci mezi funkcionáři ČSS v roce 1993 rozbili tehdejší Liberální unii (a jen v této spolupráci se po r. 1990 dostala ČSS do federálního i českého parlamentu), musili oba přesvědčení socialisté z redakce odejít a dr. Hirš (vystřídal v stranické funkci po volbách 1990 St. Klimenta) je oba vyhodil a nahradil odpadlíkem z ČSSD v té chvíli ještě poslancem Žandou. Oba bývalí redaktoři Českého slova dočasně spolupracovali s někdejším Chlupovým kolegou Ladislavem Froňkem. Ivoš byl šéfredaktorem Dobrého jitra, které patřilo mezi příbuzné tituly, a Stanislav Kliment hledal další novinářské zkušenosti přímo ve Froňkově bulváru Špígl.

„Jiří Paroubek mluvil o posledních dvaceti letech, my jsme tu ale spíše kvůli jeho prvním dvaceti letům,“ řekl po obřadu profesor matematiky dr. Procházka, který přijel z Brna. Spolu s Jiřím Lesnerem tu byli za spolužáky z tamního gymnasia. A tak nad fotografiemi jejich mužstva basketu vzpomínali. Ten štíhlý, snad nejvyšší hráč košíkové je Ivoš. Své centimetry dovedl pod brněnskými i jinými koši uplatnit. A nebyli jen tak nějakým týmem – bylo tehdy i mistry republiky. Dr. Procházka dodnes svolává schůzky abiturientů. Za ty roky víc než prořídly. Jedna z posledních se tak uskutečnila bezděčně v pizzerii naproti krematoriu.

V Brně také začal Ivo Chlup po maturitě v roce 1950 a vojně svou novinářskou dráhu. Jako řada novinářů z brněnské redakce Svobodného slova přišel posílit pražskou centrálu v Melantrichu. Po Karlu Dobešovi pak stanul v čele Socialistického směru. Současnosti někdejšího sídla Melantrichu věnoval další z trojice svých posledních článku na stránkách Vaší věci: glosář Z týdne na týden, kde si 636 čtenářů přečetlo glosu o současném stavu paláce Hvězda, kde v sousedství s palácem Lucerna Melantrich sídlil. Svůj poslední článek končí povzdechem legendárního ředitele Melantrichu Jaroslava Šaldy: „Bude-li se historie Melantrichu někdy psát, kde ten velký Melantrich bude?“

„Ale to už je jiná kapitola, ke které se budou vracet i novodobé kulturní generace,“ povzdechl si Ivoš. Budou se k ní vracet další generace, nebude-li jim to připomínat Ivošova generace?

Na závěr obřadu nezazněl po operních a operetních melodiích, které měl Ivoš tak rád, kvapík, který je charakteristický pro povolání novináře, ale solidní Straussův valčík, který přítomným připomínal dobu, kdy Ivoš mohl chodit ještě na reprezentační plesy. I tam se všude setkával s tím, kdo se za nás s ním rozloučil.

 

Smuteční řeč Jiřího Paroubka na pohřbu Ivo Chlupa – 15. ledna 2013 – Praha-Strašnice:

Vážená paní Chlupová, vážená rodino pana Ivo Chlupa,

vážení smuteční hosté. Sešli jsme se dnes, abychom uctili památku dobrého manžela, otce, dědečka a našeho přítele Ivo Chlupa.

Když odejde z tohoto světa mladý člověk, máme většinou pocit něčeho nepatřičného, často tragického. Odejde-li muž ve věku 82 let, po životě plném zajímavé a smysluplné práce, muž, který věnoval všechny síly své rodině, nezbývá nám než ocenit jeho skvělou životní pouť. A připomenout si v této souvislosti poslední slova klasika, císaře Augusta po zcela naplněném životě: „Plaudite amici“ – „Tleskejte přátelé“.

Ivoš, jak jsme mu důvěrně říkali, měl rád život. Zajímal se také jako vlastenec o vše, co souviselo s životem republiky. Nikdy nebyl filosofem, nebyl mužem neproduktivních úvah. Byl mužem pera, a když bylo potřeba i praktických činů.

Byl pracovitý a soustavný jako málokdo. Dostal jsem se do jeho blízkosti jako mladík. A díky němu jsem rychle pochopil, že k úspěchu, k prosazení správných myšlenek nestačí jen talent, inteligence a vzdělání, ale je potřeba také velké píle a houževnatosti. Ivo hledal i v nelehkých podmínkách národně frontovní Čs. strany socialistické 70. a 80. let cesty k uplatnění zajímavých nápadů.

Patřilo k nim poznávání staré Prahy, pragenzií, kulturní akce a mohl bych pokračovat. To vše mi později pomohlo. K nám – tehdy mladým – měl skvělý vztah, otvíral nám všude dveře. Nevím, zda jsme mu prokázali dostatečně svůj vděk. Zadostiučiněním pro Ivoše mohlo být, že zj. v posledních dvaceti letech mohl sledovat skvělé pracovní kariéry řady z nás. A tak ještě za svého života viděl, že něco konkrétního i on udělal prostřednictvím řady z nás pro republiku. Za starého režimu to prostě nebylo možné.

Jsem Ti, Ivoši, velice vděčný také za Tvou pomoc při vydávání měsíčníku, socialistické politické revue Trend, kterou jsme spolu dělali od roku 1993 dlouhých sedmnáct let. Pět let ještě společně se zvěčnělým dr. Janýrem a od roku 1999 až do konce roku 2010 již my dva. Zejména v průběhu mého vládního angažmá a poté v době mého působení v čele parlamentní opozice jsem spoléhal rád na Tebe.

Ivo udržel úroveň, směr časopisu, zajímavé autory. Nemuseli jsme si nic vysvětlovat, naše názory se shodovaly. Ivoš vždy spolehlivý a ve zcela amatérských podmínkách s redakcí časopisu v tašce, podával plně profesionální výkony. Bylo to hodné obdivu. Vždy jsem obdivoval také skvělou Ivošovu češtinu postavenou na bytelných moravských základech.

Milý Ivoši, měli jsme Tě rádi. Tvoje rodina, Tvoji přátelé, národně socialistická strana, my všichni. Budeš nám všem moc chybět.

Světlo věčné, ať Ti svítí na dlouhou cestu.

Děkujeme Ti za všechno a buď sbohem!

jindrich-beranek
někdejší redaktor časopisu Trend, novinář na volné noze

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.