Ondřej Kosina: Váleční zločinci, kteří nikdy nebudou potrestáni

obrazek
29.3.2013 11:29
V minulém týdnu jsme si připomněli dvě neslavná data, která se do dějin mezinárodních vztahů zapsala černým písmem. Před čtrnácti lety – 24. března 1999 – zaútočilo letectvo NATO na Svazovou republiku Jugoslávii a před deseti lety – 20. března 2003 – zahájila Bushova administrativa invazi do Iráku. Obě tyto války, vyvolané na základě lží, způsobily nejen nezměrné utrpení civilnímu obyvatelstvu, ale především byly zcela zbytečné.

Jugoslávie 1999

K útoku Severoatlantické aliance na Jugoslávii došlo krátce poté, co se stala Česká republika – bez referenda – její součástí. I vrcholní političtí představitelé ČR jako Václav Havel a Miloš Zeman tedy nesou svůj díl odpovědnosti za zvěrstva spácháná „západními mírotvorci“ na srbském lidu. Pojmem humanitární bombardování Havel obohatil politologickou terminologii a ukázal tak skutečný rozměr svého „humanismu“. Je s podivem, že na letošní demonstraci před srbským velvyslanectvím se dojímal V. Hönig ze Strany práv občanů – zemanovců, jejíž čestný předseda jako tehdejší premiér vyslovil s agresí proti Jugoslávii souhlas. Později Zemanův kabinet odsouhlasil i druhou etapu bombardování, která zasáhla zejména civilní infrastrukturu.

Impulsem k zahájení války proti Jugoslávii byl masakr čtyřiceti kosovských Albánců v Račaku, ze kterého byli – jak se později prokázalo, neprávem – obviněni Srbové. Následné ultimatum z Rambouillet, směřující k postupnému osamostatnění Kosova, prezident Milošević přirozeně odmítl. Ačkoliv se militanti Kosovské osvobozenecké armády (UÇK) dopouštěli zvěrstev a etnických čistek na srbském civilním obyvatelstvu, ze všeho zla obvinil Západ Srby. Lídr UÇK, narkobaron, islamista a obchodník s lidskými orgány Hashim Thaçi se stal oblíbencem tehdejší americké ministryně zahraničí Albrightové. Přitom samotný velvyslanec USA pro Balkán Robert Gelbard již v březnu 1998 klasifikoval UÇK jako „nepochybně teroristickou organizaci“. V důsledku intenzivního bombardování Jugoslávie od března do června 1999 bylo zabito 2500 lidí (z toho třetina dětí), 6000 zraněno a silně poničena infrastruktura a kulturní dědictví země. To vše jen za účelem osamostatnění Kosova, které se stalo ohniskem organizovaného zločinu a radikálního islámu na Balkáně. Na nezávislosti této provincie vydělala především Albrightová a další iniciátoři války, kteří si namastili kapsy privatizací kosovských podniků. Místo válečného tribunálu milionové zisky – tomu se říká právo a spravedlnost!

Irák 2003

Ještě daleko větší tragédií byla válka proti Iráku v režii Bushovy a Blairovy administrativy na základě vylhaných tvrzení o vlastnictví zbraní hromadného ničení režimem Saddáma Husajna a jeho napojení na al-Káidu. Vojenský útok začal navzdory odporu mezinárodního společenství, přestože CIA a MI6 několik měsíců věděly, že Irák žádnými takovými zbraněmi nedisponuje. Deklarovaným účelem války byla demokratizace Iráku (= kontrola ropných rezerv Američany) a zpřetrhání jeho (neexistujících) vazeb na al-Káidu. Výsledek? I po deseti letech nefunkční stát se zničenou infrastrukturou, vedený jednou z nejzkorumpovanějších vlád na světě, kde jsou vězněni a mučeni lidé bez řádného soudu. Stát rozvrácený sektářským násilím, chudobou a vysokou nezaměstnaností, který se stal útočištěm všemožných teroristů a islámských fundamentalistů. Za Husajnovy vlády nebylo podstatné, kdo je sunnita nebo ší’ita, protože ideologie strany Baas kladla důraz především na iráckou a arabskou identitu. Americko-britská invaze se stala impulsem k opětovnému rozdmýchání náboženské nenávisti za účelem rozvrácení Iráku jako nezávislé regionální mocnosti a odpůrce Izraele a USA.

USA vedly proti Iráku v letech 1991 – 2003 nejdelší leteckou kampaň od konce studené války – např. jen v září 2002 bylo na Irák svrženo 54,6 tun bomb. Tvrdé sankce a permanentní letecké útoky zdecimovaly relativně prosperující zemi s kvalitním zdravotnictvím, školstvím a početnou střední třídou, dopadly pouze na civilní obyvatelstvo a režimem nijak neotřásly. Saddám Husajn naopak vzdorem vůči USA získal další stoupence. Bushovo a Blairovo dobrodružství – s podporou „největšího humanisty světa“ Havla – dílo zkázy dokonalo. Samotná válka si vyžádala 150 000 obětí, ale k tomu je třeba přičíst smrt více než milionu lidí v důsledku drastických ekonomických sankcí, zavedených Clintonovou vládou, a oběti násilí rozpoutaného po svržení režimu. Celkem tak podle některých odhadů přišlo o život až 1,4 milionu osob. Okupanti se v Iráku dopustili mnohých válečných zločinů. Použití munice z ochuzeného uranu a bílého fosforu způsobilo obrovský nárůst rakoviny a počtu dětí, které se narodí znetvořené nebo s vrozenými vadami. Americká vojenská okupace země skončila v prosinci 2011, její následky však nadále přetrvávají.

Je na místě se ptát, zda budou někdy politici zodpovědní za tyto války pohnáni před soud a podle mezinárodního práva potrestáni. Tribunál pro válečné zločiny v malajském Kuala Lumpur po dvouletém vyšetřování dospěl v listopadu 2011 k jednomyslnému verdiktu: George Bush ml. a Tony Blair byli uznáni vinnými ze spáchání zločinů proti míru, zločinů proti lidskosti a ze spáchání genocidy v Iráku. Oba byli odsouzeni v nepřítomnosti, protože se před soudem odmítli hájit. Ačkoliv je jasné, že za své zločiny oni ani mnozí další nikdy pykat nebudou, lze verdikt malajského soudu vnímat jako symbolickou satisfakci obětem a pozůstalým této nesmyslné války.

kosina
Nezávislý publicista píšící o mezinárodních vztazích a světové politice. Vystudoval historii, politologii a iberoamerikanistiku v doktorském programu na Filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

josefmikov

emil vlajki 

The New Totalitarian Society
 emil vlajki

"DEMONIZATION OF SERBS -WESTERN IMPERIALISM AND MEDIA WAR CRIMINALS".

schlimbach

Pane Kosino, osobně věřím, že spravedlnost si všechna krvelačná hovada najde. Pokud ne ta světská, té "vrchní" stejně neujdou, bez ohledu na to, jak často vzývali Boha a drželi ruku na srdci Problém je, že nikdy toho Boha nejmenovali - s Ježíšem Kristem ale společnéhop mít mnoho nebude.

antoninsebek

Co se týče Iráku 2003, zde nemám tolik informací, abych se mohl vyjádřit. Ale je tady moje první "kdyby" v tomto komentáři. Kdyby bylo dotaženo do konce první válečné vystoupení USA (poté, co byl napaden Kuvajt), nemuselo dojít k následnému a pokaženému opakování. Tehdy to byla vlastně ozbrojená akce  proti Saddámovi a měla podporu většiny Arabů, což je nezbytné. Armáda Iráku by se nepochybně vzdala. Mohl být nastolen přijatelnější a kontrolovatelnější diktátor. A měla být ponechána role jejich armádě, s nějakou obměnou vrchního velení.  Ale to jsou ta kdyby. Jisté je to, že na co Amíci sáhnou, tak je to hodně špatně.

Druhé "kdyby" mám k bývalé Jugoslávii. Ale tady jsem měl několikrát (jako tisíce našich turistů) hovořit o tom s místními obyvateli. Oni nezastírají svůj podíl na konfliktu.  Soužití na Balkánu bylo složité po celá staletí. SFRJ však celá desetiletí držela pohromadě přes všechny ataky zvenčí, včetně Džugašviliho. KDYBY měl Josip Broz Tito nějakého syna a pokračovalo by více mísení jednotlivých národností...  Ano, také by to byl svým způsobem diktátor. Ale podle mne by stačilo maximálně 20 let a staré účty by byly přece jen odkládány.

Úloha USA i NATO byla trapná především v tom, že přišla s křížkem po funuse. I malé dítě muselo předem vědět, že v Jugoslávii postupně nebezpečně roste vnitřní napětí. V té době měl nastal mezinárodní tlak na všechny tamní znepřátelené tábory. To se však bohužel nestalo. Útrapy si jednotlivá etnika budou pamatovat další desetiletí. Časově se do toho zapletl náš Humanitární Bombarďák. Co byste chtěli od epigona Eugena Ionesca?