Petr Dimun: Česká republika - země pokrytecké elity (I.)

obrazek
17.4.2012 09:32
„Vidím cestu ve vzpouře orgánů činných v trestním řízení a jakési revoluci státních zástupců a policistů proti zločinecké iluzi o doživotní imunitě,“ říká David Ondráčka, ředitel české pobočky Transparency International.

Česká republika není ostrůvkem stability, jak nám v realitě hroutících se světových akciových trhů před čtyřmi roky tvrdil ten stejný ministr financí, kterého by jinak za tato slova národ s fungující elitou v nejbližších volbách s ostudou kopl do zadnice. Česká republika je zemí, kde se údajně fungující trh nejlépe ilustruje tím, že v sousedním Německu s x násobnými platy a důchody je v podstatě všechno x krát levnější.

Kořeny dnešní krize hledejme ve volbách 2010. Pravicové strany a jim nakloněné elity (včetně těch uměleckých) zvolily před volbami 2010 ten nejtěžší kalibr kampaně, který je už za hranicí standardní politické kultury, kdy mobilizovaly na bázi strachu z nástupu konce demokracie své voliče, přičemž se neštítily k tomu použít i osobní útoky. Nebezpečná hra s mobilizací své voličské skupiny na bázi strachu z nástupu vlády ČSSD, která byla kampaní pravicových stran a drtivou většinou médií a společenských autorit delegitimizována a postavena na roveň komunistům, přičemž vůči voličům levice byla použita taktika zastrašování (napadání mítinků ČSSD, různé klipy a la Přemluv bábu, pověstná Kalouskova složenka, to vše vytvářelo ve voličích levice, především ze střední třídy pocit, že volbou ČSSD činí něco špatného, něco, co není slušné), se po dvou letech musela obrátit proti svým tvůrcům. Vystřízlivění z tohoto volebního podvodu muselo zákonitě přijít.

Tak například: před volbami byli proti ČSSD zmobilizováni kampaní pravice a médii nejen relativně bohatí lidé, ale i drobní živnostníci, kteří podlehli dojmu, že jim Paroubek jako premiér zvedne daně tak, že nebudou schopni podnikat. Pravice naopak slibovala, že daně zvedat nebude, že bude šetřit na výdajích státu a na těch, kdo nepracují a zneužívají sociální sítě. „Udržíme úroveň daní na dnešní úrovni“, hlásala ODS. Už tehdy však muselo být všem, včetně ekonomických novinářů zřejmé, že platí-li pravicový katastrofický popis stavu české ekonomiky, daně bude muset zvedat i pravicová vláda. Jinak řečeno, že je to předvolební lež. Přesto se proti této demagogii nikdo nebyl schopen, či spíše nechtěl postavit. Vytratil-li se pak objekt onoho iracionálního strachu z politické scény, a to když Jiří Paroubek rezignoval, vyprchaly záhy i emoce a přišlo vystřízlivění. To, co se dá u pravicových voličů popsat jako povolební kocovina, to u zastrašovaných voličů levice nahradil nefalšovaný vztek. Proto se dnes levicoví voliči tak radikalizují, vznikají různé iniciativy typu Holešovské výzvy, kritizující nejen vládu, ale především systém samotný. A to proto, že mu uvěřili a dnes se cítí oprávněně podvedeni. To je dalším důsledkem selhání českých elit v roce 2010, kdy zvedly falešnou vlnu obav o demokracii, aby přivedly k moci marketingové a účelové projekty typu VV či jejich soft verzi v podobě TOP09 a dnes se pokrytecky tváří, jako by s tím neměly nic společného.

Pokud si však svoji odpovědnost za dnešní krizi české elity a média nepřiznají, spějeme bohužel k dalšímu jejímu prohlubování a k příchodu, slovy starého Smrťáka ze hry Posel z Liptákova, „sekáče, co už se nezakecá“. Bohužel, taková sebereflexe je zatím v nedohlednu a česká elita se tak v odmítání vlastní odpovědnosti přibližuje nebezpečně té poválečné. Ta ze svého myšlení vyškrtla druhou republiku a její morální úpadek, odsunula Němce stejně tak, jako z příčin února 48 vypustila období 1945-48 včetně své odpovědnosti, kdy se za potlesku mediálního davu omezila stranická soutěž, což byl jen předstupeň komunistického puče.

Pojďme si to dnes ilustrovat na několika příkladech. Ve svém článku pro Hospodářské noviny „Mediokracie a Týc coby disident?“ reaguje Adam Drda na článek Václava Klause pro MF Dnes, v němž prezident jako jednu z příčin dnešní krize označil tzv. mediokracii. Drda správně poukazuje na to, že problémem není systém naší demokracie jako takový, ale co selhává „je společnost a v první řadě politická (stranická) sféra“. Pak však proti Klausovi přechází do obrany svého stavu, tedy novinářů, čímž jeho článek ztrácí na své dosavadní objektivitě. Proč?

Novináři rádi používají otázku. Jak může logicky myslící člověk kritizovat společnost a politickou sféru a zároveň z ní vyjímat její podstatnou část, tedy média? „Zaprvé tu žádná ‚mediokracie‘ neexistuje a nikdy neexistovala, ale díky Bohu ještě existuje svobodný tisk; zadruhé je Klausova logika komická – za maléry podle ní nemohou ti, kdo je působí, ale ti, kdo o nich píší…“

Je-li někdo komický po takto účelově provedené lobotomii společenské odpovědnosti jednotlivých jejích součástí, pak je to Drda sám. Předně, i sami novináři a jejich nadřízení dnes intenzivně řeší roli médií v nové, tzv. online době, kdy ztrácejí dominanci nejen tištěná média, ale podřizují se diktátu okamžité zprávy bez souvislostí i dosud všemocné televize. Postupná bulvarizace médií dostoupila vrcholu: do zpráv se používají bez skrupulí hodnotící, osobní komentáře autora, expresivní pojmy nahrazují objektivní popis reality a dominantním titulkem je dnes citoslovce s vykřičníkem či otazníkem, nejlépe umocněný emocí nějaké fotografie, která je nabita emocí. Skoro každý „otvírák“ MF Dnes, hlavního českého deníku, je stejně tak autentický, seriózní, jako live přenos TV Nova či ČT v jejich hlavních zprávách z recepce jejich redakce. Nepozastavit se nad tím, zda i tento trend české žurnalistiky nenahrál straně „holek z kalendáře“, to je od Drdy intelektuálně nepoctivé.

Stejně tak není možné, aby Drda, který se v novinářské obci pohybuje už velmi dlouho, nepostřehl stupňující se napětí v redakcích, kdy se – pod tlakem propadajícího se nákladu a ekonomické krize a tím i ztenčujícího se příjmu z inzerce – zvyšuje frekvence příběhů samotných novinářů, jak jsou některá témata upozaďována a jiná naopak, popřípadě jak jsou někteří politici „mediálně chráněni“ jen proto, že jsou „sympatičtí“. Anebo jak jsou někteří šéfredaktoři či moderátoři neformálními poradci oněch „sympatických“ politiků. Kritizujeme-li politiku za její prorůstání byznysem, nemůžeme – a zvláště po kauze Janoušek-Bém – pominout i další jev dnešní doby, totiž prorůstání politiky a byznysu do médií.

Drda pak zásadně ve své analýze selhává ještě jednou, totiž když předhazuje Václavu Klausovi jeho „oblíbence“ Pavla Béma, „kterého Nečasova ODS klidně umístila na kandidátku, ačkoli bylo jasné, za co je odpovědný“. „Skutečně si Klaus myslí, že se většina lidí nenaštve při pohledu na Pavla Béma?“, ptá se Drda. Inu, já se naštvu vždy, když vidím, jak média bez uzardění a špetky sebereflexe tepou člověka, který ještě před pár lety požíval jejich nekritické přízně, která hraničila až s podlézavostí. A o to víc, když ti stejní novináři, kteří mu skákali, dámy prominou, šipku do zadnice jen proto, aby s ním mohli udělat rozhovor, se dnes pohoršují, jak je to vůbec možné, že někdo jako Bém se vůbec dostal do politiky. Připomíná mi to scénu z filmu „Pupendo“, když Vilma Cibulková v roli kurátorky zapírá zapřeného profesora Fáberu, s nímž ještě před nedávnem přemlouvala disidentského sochaře Máru, aby vysochal pro komunisty sovětského generála Rybalka. „Fábera? Profesor Fábera? Kdo to je?“, říká s údivem, po čemž následuje další nezapomenutelná věta jejího filmového manžela Duška o limitním počtu „prdelí, do kterých může vlézt“.

A stejně si zapíráním a křivením se pomohli jen k Balatonu po sezoně.

Bez nekritické přízně médií by Bém nezískal v Praze absolutní většinu, a to v době, kdy už v politice pár let působil, jeho vazby na Janouška a další byly známé a každý přemýšlející a kvalitní novinář by již tehdy musel přijít na trhliny v jeho oficiálně prezentované bezchybné politické pověsti. Pokud by opravdu u nás fungovala svobodná média, o nichž Drda nepochybuje, a nikoliv mediokracie, pak by někdo jako Pavel Bém nemohl získat v Praze, baště pravicové elity, nadpoloviční většinu. Skutečnost, že se tak stalo, je pro drtivou většinu médií dnes o to ponižující a proto se předhánějí v tom, kdo si do Béma s Janouškem více kopne. To je snad ještě plastičtějším obrazem o morálním stavu dnešní české žurnalistiky. Kdo zažil mentalitu davu, musí mu z tohoto jednání mrazit. I proto považuji Drdovu obhajobu českých médií za nepravdivou, účelovou a subjektivní. Navíc, Bémův příběh o nekritickém mediálním davu, na němž se politik pochybných osobnostních kvalit svezl k moci, kterou nikdy neměl mít, není první a jak ukázal příběh Radka Johna a VV, bohužel ani poslední.

Pokud kdy platilo rčení o potrefených husách, pak je to v tomto případě, kdy se ozvala proti Klausově kritice médií i MF Dnes, a to prostřednictvím článku zástupce šéfredaktora Jiřího Kubíka („Z Hradu promlouvá advokát potrefených hus“, MF Dnes 4.4. 2012). Kubík, podobně jako Drda, také nepřipouští v žádném případě jakýkoliv podíl médií na dnešní společenské situaci.

Už dlouho přemýšlím nad rolí MF Dnes v české politice, jejím neoddiskutovatelném vlivu na ostatní česká média a kvalitou její žurnalistiky. Nebojím se to říkat, psát o tom, i když vždy přichází ze strany MF Dnes „spravedlivá“ odplata.

Připadá mi v první řadě směšné, když MF Dnes - která mnohokrát stavěla na kauzách Janka Kroupy, novináře, který mnoho let působil pod Radkem Johnem v pořadu Na vlastní oči – dnes Radka Johna haní způsobem, kdy o něm píše posměšné redakční články či pod fotografiemi jeho a Víta Bárty dává popisky „formální šéf VV“ a „faktický šéf VV“. Pokud Kroupa nevěděl o Johnových vazbách na Janouška, pokud za ta léta nepostřehl pochybnosti o tom, že se v pořadu Na vlastní oči kupčilo s reportážemi, pokud nevystoupil proti tomu, že John figuroval v kauze předražené lesnické kuchařky za peníze státních Lesů ČR, pak selhal nejen jako novinář, ale také jako občan a má už jen proto jít maximálně olizovat známky pro redakční poštu a ne páchat další reportáže, které ničí nevinné lidi.

Zásadní otázka zní, proč MF Dnes neodhalila podstatu Věcí veřejných již před volbami v roce 2010, když již tehdy byly alarmující informace na stole a místo toho se věnovala kauzám spojených s ČSSD, jejichž rozměr a dopad na českou politiku byly diskutabilní či minimální. Jak to, že v tomto případě necítí „investigativci“ z MF Dnes hlubokou výčitku a svůj díl odpovědnosti? Zvláště mají-li mezi sebou insidera v podobě Janka Kroupy, kterému doslova pod nosem John lumpačil v řádu desítek státních milionů? Již v roce 2009 byly v českých médiích signály o Věcech veřejných coby prodloužené ruce Bártovy ABL do politiky. A v březnu 2010, tedy tři měsíce před volbami, měl Mirek Topolánek před Americkou obchodní komorou zásadní projev v hotelu Hilton, v němž Věci veřejné označil za „mafiánský projekt lidí, i z okruhu ODS, kteří ovládají situaci v Praze“. Kde byla MF Dnes?

Inu, kde… Lovila chudáka traktoristu Vlčka, předsedu sněmovny za ČSSD, jehož prohřeškem byl milion v pytlíku, který vrátil svému věřiteli, a také konstruovala umělou kauzu Pandury. Umělou v tom, že odpovědnost vyvozovala pouze vůči Jiřímu Paroubkovi a z jeho spolupracovníků bezostyšně a bezskrupulózně dělala vyděrače jen proto, že se snažili zjistit pravdu.

Stále aktuálnější je tak otázka, jak se některé informace ke Kroupovi, respektive do MF Dnes, dostávaly, otázka propojení tehdejšího šéfa ÚOOZ Kubiceho na lidi okolo Romana Janouška. Komu prospívaly ataky na ČSSD v roce 2006 a posléze před volbami v roce 2010 nejvíce? V roce 2006 jistě ODS. Zvláště před komunálními a senátními volbami, včetně voleb pražských, v nichž získal Bém více jak 50% většinu, sehrál právě Kroupa s informacemi od Kubiceho lidí v kauze Jourová naprosto zásadní roli, která měla po tzv. Kubiceho zprávě drtivý dopad na volební výsledek ČSSD v podzimních volbách. Najmě v Praze, kde působila mobilizačně na pravicové voliče. Když server Vasevec.cz odhalil zásadní rozpor mezi slovy Janka Kroupy o tom, jak v kauze Budišov a Jourová nespolupracoval s Kubiceho ÚOOZ, pričemž ze samotných dokumentů ÚOOZ vyplývá naprostý opak, obrátil se server Vasevec.cz na šéfredaktora MF Dnes Roberta Čásenského s žádostí o vysvětlení. Ačkoliv je tomu již několik měsíců, dosud na tak zásadní zjištění, které usvědčuje redaktora MF Dnes nejen ze lhaní, ale především z porušení všech pravidel novinářské práce, nereagoval. Jak jinak nazvat toto jednání, než jako pokrytecké, když v případě nereagování politiků MF Dnes takové jednání veřejně kritizuje?

Zásadní selhání MF Dnes, respektive opět Janka Kroupy, ale i jeho spolupracovníka Tomáše Syrovátky, či dnes kancléře ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila, v té době ještě novináře MF Dnes, Ondřeje Šťastného, je i v kauze Pandury. Respektive v její první fázi, která probíhala na stránkách MF Dnes (od níž to převzala všechna ostatní média a stala se z toho ukázková negativní kampaň) na jaře 2010, tedy těsně před parlamentními volbami. Volbami, na jejichž konci bylo 11% pro kandidáty Věcí veřejných, jejichž kampaň byla postavena na roadshow jejich maskota Radka Johna, tepajícího korupci a odkazujícího se na svého „kámoše“ z pořadu Na vlastní oči Kroupy, „co teď přišel na hrozné podvody Paroubka v Pandurech“.

O co přesně jde? V únoru 2010 zveřejnila na základě (údajně) investigativní práce Janka Kroupy MF Dnes přepisy tajně pořízených nahrávek jeho schůzek s bývalými manažery rakouské firmy Steyr Herwigem Jedlaucnikem a Wolfgangem Habitzlem, z nichž mělo vyplývat korupční jednání českých politiků při nákupu obrněných transportérů Pandur od firmy Steyr. Celá kauza vypukla 18. února 2010. Vzpomínám si na to přesně, a to i bez obsáhlého, více jak stostránkového monitoringu všech českých médií, který mám při psaní o této kauze po ruce. Toho dne večer mi totiž volal zástupce šéfredaktora MF Dnes Jiří Kubík. Ten samý Kubík, který obhajuje dnes čistotu českých médií a jejich neodpovědnost za dnešní marasmus, v němž se nachází česká společnost. Volal, neboť nedostal odpovědi na otázky MF Dnes ohledně zmíněných nahrávek, které mířily vůči ČSSD a Jiřímu Paroubkovi. Ten ovšem rozhodl, že do doby, než budeme mít v kauze jasno, tedy dokud nebudeme mít k dispozici ony nahrávky doslova, nebude na otázky MF Dnes nikdo z ČSSD reagovat. To jsem se snažil jako zaměstnanec Lidového domu Kubíkovi slušně vysvětlit, načež jsem se místo pochopení setkal s takovým výronem arogance, smíšené s povýšenectvím a pýchy, že jsem po chvíli hovor ukončil jako bezpředmětný. Následně vyšel druhý den v MF Dnes článek „Osm otázek pro šéfa ČSSD“, pod nímž jsou podepsáni Tomáš Syrovátka a Jiří Kubík. Článek je postavený na tom, jak se Jiří Paroubek vyhýbá otázkám MF Dnes a jak se před redaktory doslova schovává, když má jednání „v pětihvězdičkovém hotelu Kempinski“. Ponechme stranou fakt, že do tohoto hotelu jej pozvali hostitelé, konkrétně manažeři z jedné velké německé banky, která má svůj podíl i ve vydavatelství, vlastnící MF Dnes a že se dost podivovali nad praktikami českých novinářů. Klíčový je obsah a podstata oněch nezodpovězených otázek MF Dnes. Otázka č. 2: „Už jste si vzpomněl na setkání a jednání s panem Herwigem Jedlaucnikem a Wolfgangem Habitzlem, bývalými manažery firmy Steyr?“ Otázka č. 3: „Herwig Jedlaucnik při setkání s naším reportérem na přímou otázku, zda jednali s Vámi osobně, odpověděl: ‚Ano‘.“

Podařilo se mi získat policejní analýzu autentických nahrávek, které v kauze Pandury pořídil Janek Kroupa a na jejichž základě MF Dnes obvinila v únoru 2010, tři měsíce před volbami, Jiřího Paroubka z toho, že jednal s manažery firmy Steyer o úplatcích za nákup transportérů Pandur.

Policie je porovnala s tím, co vydávala MF Dnes za autentické přepisy rozhovorů a s obsahem článků, které pak na jejich základě zveřejnila. Policie došla na základě této analýzy k jednoznačnému závěru: „Z doslovného překladu skrytě pořízené nahrávky je zřejmé, že řada podstatných pasáží byla ve zveřejněné reportáži (myšleno reportáži MF Dnes, pozn. autora) vypuštěna, případně byly provedeny úpravy, které zásadním způsobem změnily skutečný smysl některých tvrzení W. Habitzla a H. Jedlaucnika. (…) Z této komparace je rovněž zřejmé, že byly ze strany MF Dnes provedeny zcela zásadní zásahy a úpravy, kdy výsledným (zveřejněným) ‚produktem‘ je obsahově zavádějící, či místy dokonce nepravdivá, reportáž‘.“

Vrátíme-li se k onomu článku s otázkami, kvůli kterým mi volal pan zástupce šéfredaktora Kubík, a které zůstaly nezodpovězeny, následkem čehož byl druhý den zveřejněn onen zmíněný článek, pak i tyto otázky na Jiřího Paroubka pracují s údajnými citacemi výroků manažerů a jsou zásadním způsobem pozměněny a dezinterpretovány.

Konkrétně otázka č. 3 byla MF Dnes postavena takto: „Herwig Jedlaucnik při setkání s naším reportérem na přímou otázku, zda jednali s Vámi osobně, odpověděl: ‚Ano‘.“

Přepis autentické nahrávky, který provedli policisté protikorupční policie, však zní následovně:

Kroupa: „Vy jste mluvil s lidmi okolo Paroubka, nebo přímo s Paroubkem?“

Jedlaucnik: „Ano.“

Kroupa: „Je to člověk se kterým mluvit? Nebo jste mluvil s jeho lidmi jako … Znáte pana Janstu, nebo Tvrdíka?“

Jedlaucnik: „Ano“.

Kroupa: „Je on částí stínové dohody?“

Jedlaucnik: „Budeme o tom mluvit příště. Trochu více, abychom udělali další krok.“

Kroupa: „My zašleme nějaké informace těmto lidem. Uděláme to pravděpodobně příští týden nebo následující týden. To abychom zkontrolovali jejich reakce. Abychom viděli, co budou dělat. Proto se ptám“.

Jedlaucnik: „Možná jedno jméno. Kühnl.“

Kroupa: „OK. To je třetí. Abychom si rozuměli. Kdo to zřejmě podepsal. On tady žil.“

Tolik doslovný, policejní přepis Kroupou pořízené nahrávky. A teď se pojďme podívat, co MF Dnes vydávala za autentický přepis rozhovoru:

Kroupa: „Mluvili jste s lidmi okolo Paroubka nebo s ním osobně?“

Jedlaucnik: „Ano, mluvili.“

Kroupa: „S Paroubkem?“

Jedlaucnik: „Ano“.

Kroupa: „Je to člověk, se kterým mluvit, nebo s jeho lidmi?“

Jedlaucnik: „Problematický chlap.“ (poznámka policistů: V originální nahrávce vůbec není řečeno.)

Kroupa: „Znáte Janstu? Či Tvrdíka?“

Jedlaucnik: „Tvrdíka. Ano, jistě.“

Kroupa: „Je součástí toho odvráceného obchodu?“

Jedlaucnik: „Promluvíme si příště. Pak uděláme další krok.“

Kroupa: „Budeme se těm lidem snažit poslat první informace. Uděláme to pravděpodobně příští týden, proto se ptám, abychom zjistili, jaké budou reakce.“

Jedlaucnik: „Dám vám jedno jméno. Kühnl.“

Kroupa: „To je tedy třetí, rozumím správně?“

Jedlaucnik: „Ano. Žil tady.“

Ponechme stranou, že celá policejní analýza doslovného přepisu nahrávek Kroupy v porovnání s tím, co pak MF Dnes zveřejnila, se hemží poznámkami „vypuštěno“, „nebylo vůbec řečeno“, „řečeno na jiném místě a v jiném kontextu“ a podobně. Prostě si s tím MF Dnes nebo Kroupa pohráli, nakládali s autentickými nahrávkami jako s vystřihovánkou a skládali příběh tak, jak se jim to hodilo.

V tomto případě se to před volbami hodilo zásadně pozměnit negativně vůči Jiřímu Paroubkovi. Jak je z policejního přepisu předmětné autentické pasáže zřejmé, Jedlaucnik odpovídá „ano“ na Kroupovu otázku, zda „mluvil s lidmi okolo Paroubka nebo přímo s Paroubkem“. Tedy není zřejmé, zda souhlasí s tím, že mluvil s lidmi okolo Paroubka, nebo s ním samotným. Ponechme pak stranou, že to unisono používané „ano“ vyznívá jako snaha o získání času na opatření si informací, aby „obchodníka“, za něhož se kroupa vydával, udrželi v jistotě, že něco ví …

Kroupa si toho byl patrně vědom, a tak přepis nahrávky upravil. Do přepisu, který vydával za autentický, doplnil proto podle policie ještě explicitní otázku na Jiřího Paroubka a také explicitní Jedlaucnikovo odpověď, která ovšem nikdy z úst zdroje nepadla.

Z přepisu jsou zřejmé i další manipulace, kterých se Kroupa, respektive MF Dnes podle policie dopustili, a které jen dokreslují fatální selhání MF Dnes v této kauze. A tak vznikla celá předvolební kauza MF Dnes Pandury, která trvala měsíc, aby pak vyvrcholila opět kauzou MF Dnes s údajnou schůzkou Jiřího Paroubka s lobbisty firmy Steyr, tentokrát v Kramářově vile, aby se následně ukázalo, že v ten čas byl Paroubek ve Vídni. Na základě této manipulace MF Dnes s nahrávkami vzniklo mimochodem 100 článků, komentářů a reportáží, a to vše v době, kdy se měla odehrávat věcná debata o tom, kdo nabízí racionálnější program pro budoucnost naší země.

Právě díky těmto naprosto vylhaným kampaním, ať již to byla tzv. Kubiceho zpráva, později kauza Věry Jourové či právě již zmíněné Pandury, které zaměstnávaly politiky ČSSD, se vytvářelo ideální podhoubí pro Bártův nástup do politiky prostřednictvím projektu Věcí veřejných. Rozbít důvěru nerozhodnutého voliče, který většinou volí levici a nabídnout mu boj proti korupci v čele s autentickým maskotem v podobě Radka Johna. Celý fígl úspěšné kampaně VV byl postaven na Radku Johnovi, na jeho „odhalování neřádů“, kdy s podobnou dikcí a slovníkem, jako dnes Andrej Babiš, John před volbami 2010 jezdil po zemi a plným sálům symbolizoval boj s korupcí na základě toho, co konstruoval jeho bývalý podřízený a – jak on rád říkal lidem na mítincích „kamarád“ – Janek Kroupa na stránkách MF Dnes. Náhoda?

Možná. Zcela jistě ale nemůže obstát Kubíkovo arogantní odmítnutí jakékoliv odpovědnosti za dnešní celospolečenskou krizi. Ať již tváří v tvář nespravedlivě uvězněné Věře Jourové či na základě výše popsané manipulace s nahrávkami v kauze Pandur, nese MF Dnes, jejíž je Kubík neformálním šéfredaktorem, jasnou a neoddiskutovatelnou odpovědnost za dnešní krizi. Včetně spolupachatelství za to, že se Bártova strana dostala do sněmovny. Odmítat tuto odpovědnost je jen dalším projevem pokrytectví, které tak ničí dnešní důvěru lidí v politiku i v systém samotný.

Signálem o tom, že MF Dnes, ani Kubík sám však nechce nést jakoukoliv odpovědnost a naopak bude dál pokračovat v podobném duchu - který je směsí zkornatělého lehkoživství, díky funkci vlivného člověka ve vlivném médiu, a hodnotového cynismu - je jeho nedávný rozhovor se Zdeňkem Bakalou. Nechci spekulovat o tom, kdo Kubíkovi pomáhal na jeho začátcích s kauzami proti Šloufovi se Zemanem, na jehož vrcholu byla tzv. kauza Olovo. Jeho nedávný dvoustránkový rozhovor s uhlobaronem Bakalou, který za okolností, které dodnes vyšetřuje policie, privatizoval Ostravsko-karvinské doly, a který je opředen spekulacemi o svojí roli i ve sporné privatizaci karlovarské Becherovky, je ukázkou rozhovoru, který se „ani nedá zaplatit“. Bakala v něm kritizuje korupci v naší zemi (takže další v řadě, který najednou prozřel poté, co už tu není nic k mání), chválí současnou vládu a oznamuje Čechům, že už tu nebude investovat. Ani jedna otázka na jeho kauzy, na jeho minulost, na jeho propojení na politiky, prostě takový pěkný, PR rozhovor na stránkách MF Dnes, který by odmítly udělat snad i Bakalovy Hospodářské noviny. Rozhovor i jeho obsah symbolizuje titulek, který se asi líbil i samotnému Kubíkovi, který – jak jsem výše popsal – pro to před volbami udělal také hodně: „Hlavně, že nevládne Paroubek!“.


Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

martinmarek

Otázka ovšem je, že jestli pravicové kritérium maximalizace užitku jedince tak nějak samozřejmě používá faleš jako prostředek. Pak tohle vše je jen projevem schopností pravého pravičáka. Jeho klad. Nakonec téma Klaus a Maradonova ruka je toho příkladem:

http://www.ceskatelevize.cz/ct24/blogy/zamysleni-na-konci-tydne/19580-vaclav-klaus-a-maradonova-ruka/

 

Podle mého jsou dvě možnosti postupu. Napravovat případ od případu, anebo napravit základnu, na které takové postupy stojí. Pravičáci lžou, protože to je v jejich očích jejich přednost. Pokud je usvědčíte, jen jim zalichotíte. Myslím si, že se musíte pustit do zpochybnění filozofie pravice. Rozbít konstrukci - platformu, kterou se snažil Klaus postavit po revoluci a dodnes tmelí lidi stejného mentálního zakrnění, mentální nezralosti.