Petr Dimun: Tvrdíkovy nové šaty

10.12.2010 17:09
Quod licet bovi, non licet iovi, neboli co je dovoleno bohovi, není dovoleno volovi, zní staré a osvědčené latinské přísloví. To mi jako první přišlo na mysl, když jsem si přečetl poslední rozhovor s Jaroslavem Tvrdíkem v MF Dnes, kdy téměř veškerou vinu za volební „nevýhru“ ČSSD v květnových volbách svaluje tu na místopředsedy strany a politické grémium, tu na špatný program strany, onde na Petru Paroubkovou a ponejvíce na Jiřího Paroubka. A sám se stylizuje do role pouhého úředníka, který to všechno věděl, který to všechno říkal a kterého jen nikdo neposlouchal a jeho jedinou chybou bylo, že nebyl při prosazování svého názoru razantnější.

Předně, i kdyby lidé Jaroslavu Tvrdíkovi uvěřili jím uvedené příčiny nízkého volebního zisku ČSSD v květnových volbách, které Jaroslav Tvrdík věren své nejsilnější stránce marketéra zvolil tak, aby odpovídaly nejčastějším mediálním zkratkám, nemohou mu po tom všem, co o sobě tvrdil a jak veřejně vystupoval, věřit že s tím nemohl nic udělat. To je nejslabší stránka zpovědi Jaroslava Tvrdíka, člověka, který dával všem – včetně médií – pocítit, že on je ten, kterého „Jiří“, jak často s gustem žoviálně označoval Jiřího Paroubka, poslouchá na slovo. I když tomu tak samozřejmě nebylo, vliv měl na Jiřího Paroubka silný, neboť ten mu důvěřoval a spoléhal na to, že mu předkládá pravdivé a ověřené informace a že jeho jménem jedná pouze tam, kde k tomu dal svolení. Důvěřoval mu i proto, že Jaroslava Tvrdíka si najal před volbami v roce 2006, kdy ten musel s ostudou odejít z čela ČSA a prakticky ho tak opět ze dna pozvedl do nejvyšších pater české politiky. Jaroslav Tvrdík se navíc ukázal jako schopný volební manažer hned ve dvojích volbách: v roce 2006 i v roce 2008. Bohužel, Jaroslav Tvrdík je stále tělem, duší i uvažováním voják, který má tendenci k tomu, že nemá-li přísné a tvrdé velení, okamžitě si utvoří svůj vlastní generální štáb, ke kterému nasměruje všechny kontakty a loajalitu lidí postaví primárně na závazku vůči němu, nikoliv k politickému vedení. Pokud se někdo tomuto jeho systému postavil, pokud někdo na jeho příkazy odpovídal, že si to ještě ověří u předsedy či místopředsedů, byl okamžitě označen za neloajálního a nedůvěryhodného. Vím, o čem mluvím, protože to velmi brzo potkalo i mě a pamatuji si, jak bylo složité lidem ve straně vysvětlovat, že být loajální k ČSSD a k předsedovi neznamená vždy být loajální také k Jaroslavu Tvrdíkovi.

Proto je dnes smutné číst výroky Jaroslava Tvrdíka, bývalého vojáka a ministra obrany, o tom, jak byl slabý a jak ho nikdo neposlouchal. Není to ani pravdivé, ale především to není hodné chlapa. A novináře, čtenáře či posluchače by mělo urážet, že z něj Jaroslav Tvrdík dělá hlupáka.

Pokud Jaroslav Tvrdík tvrdí, že největší chybou ČSSD byl špatný program, na který ovšem neměl vliv a za který nese odpovědnost politické grémium, má pravdu jen zčásti. Je to právě Jaroslav Tvrdík, který nejlépe ví, jak některé „oranžové knihy“ byly k nepoužití. Byl to totiž on a volební štáb, kdo je na základě pokynu Jiřího Paroubka přepisoval tak, aby byly „ekonomicky reálné“. Výsledný program a všechny své změny a zásahy pak obhajoval před politickým grémiem právě slovy o ropných vrtech, nikoliv obráceně. A pokud se jedná o jeden ze sporných symbolů kampaně, tzv. třináctý důchod, patřil Jaroslav Tvrdík mezi jeho obhájce.

Pokud je v něčem Jaroslav Tvrdík mimořádně schopný, pak je to marketing a PR. Podle mne, kdyby se věnoval jen této oblasti a neměl by politické či manažerské ambice, byl by dnes vlastníkem jedné z nejúspěšnějších PR agentur v zemi. V této oblasti jsem se i já od něj měl co učit a myslím, že se mám stále co učit. Ukázal to koneckonců i již zmíněný rozhovor pro MF Dnes, který byl plně v jeho režii a oba novináři jako kdyby rezignovali na svoji práci, na kritický přístup k jeho tvrzením a nechali se unášet příběhem o upracovaném, ustaraném a ublíženém velikánovi, který byl vedením strany nepochopen a neprávem upozaďován. Ke cti MF Dnes slouží, že to napravila hned druhý den a porovnala Tvrdíkovy výroky z doby před volbami s tím, co jim řekl v tomto rozhovoru.  Bohužel, zcela tak zapadla například otázka, kdo prosazoval a prosadil i proti vůli Jiřího Paroubka jako jedno z volebních hesel to o „obyčejném člověku“, přestože byl upozorňován na kritické reakce veřejnosti i možné a velmi jednoduché dezinterpretace tohoto hesla.

Co se týče amerických a izraelských poradců, tak jedny izraelské poradce Jaroslav Tvrdík proti vůli Jiřího Paroubka vyhodil a na ty americké si před volbami stěžoval, že „nedrží krok s volebním štábem“. Pokud mluví o tom, že měl být Jiří Paroubek upozaděn, protože je nepopulární, pak podobně jako Ota Novotný sehrává falešnou hru s interpretací volebních průzkumů. Pokud je nějaký politik populární u 40% veřejnosti, lze to samozřejmě interpretovat tak, že je nepopulární, protože většina je opačného názoru. Ale porovnáte-li to s ostatními politiky, rázem to budete vidět jinak a sympatie 40% veřejnosti řadilo Jiřího Paroubka stabilně do první pětice. To Jaroslav Tvrdík však moc dobře ví, protože takové průzkumy mi předkládal jako podklad pro tiskové zprávy.

V rozhovoru se Jaroslav Tvrdík vrací ke svému oblíbenému tématu, kterým je David Rath. Ano, David Rath je kontroverzní osobnost české politiky a zcela jistě byl dobrým terčem pro naše politické soupeře a většinu médií. Ale tento článek není o Davidu Rathovi a jeho obhajobě. Faktem je že poté, co ustál v červnu roku 2009 útok právě Jaroslava Tvrdíka a dalších na své setrvání na kandidátce pro volby do Poslanecké sněmovny, stáhl se jak z kampaně, tak z médií. Musím říci, že si od té doby nepamatuji nějaký jeho „rathovský výrok“, kterým by zavdal příčinu ke kritice za to, že poškozuje volební kampaň ČSSD. Přestože se takto David Rath stáhl do pozadí, získal od našich voličů ve Středočeském kraji největší počet preferenčních hlasů a porazil tak v kampani viditelného Milana Urbana. David Rath prostě oslovuje skalní voliče ČSSD: je to typ politika, kterého buď milujete, nebo nenávidíte, ale bez něhož zvláště levicová strana, které navíc na levici konkuruje ještě stále KSČM, nemůže být úspěšná. Nazýval jsem interně tento Tvrdíkův přístup k personálním otázkám a ke způsobu jejich řešení „balónovou metodou“. Místo toho, aby jako volební manažer volil takovou taktiku a takové nástroje, které upozadí politikovy negativní vlastnosti a naopak dají vyniknout těm pozitivním, volil Tvrdík nejjednodušší cestu: navrhoval se daného politika zbavit. Prostě táhneš nás dolu, tak šup z koše ven, ať zase stoupáme. Vůbec neřešil, jak – obrazně -  v plášti zalepit díru, kudy uniká vzduch, ale stavěl se k lidem jak k pytlům s pískem, které jednoduše odhodíte, abyste byl na cestě vzhůru úspěšnější. Vždy, když měl Jaroslav Tvrdík tyto úvahy, měl jsem s to chutí mu říci, že kdyby si takový průzkum popularity udělal sám na sobě a kriticky zvážil, zda jeho mediální obraz straně pomáhá či škodí, chytnul by se za uši a letěl by z koše jako první. Ale to už se chovám jako Jaroslav Tvrdík dnes.

Nejhorším však na celém rozhovoru, na oné zpovědi Jaroslava Tvrdíka je však útok na Petru Paroubkovou. Chápu některé jeho výhrady, chápu to, že se mu nelíbí to, co o něm Petra Paroubková píše ve své knize, ale jednou je to důstojník v záloze a bývalý ministr obrany, kterému čest zakazuje, aby se takto pouštěl do žen. Jeden ze závěrů, který si každý rozumný čtenář musí po tomto rozhovoru o Jaroslavu Tvrdíkovi udělat je ten, že žádnou čest asi nemá.

Myslím, že po tomto rozhovoru je to s Jaroslavem Tvrdíkem stejné, jako s oním císařem z pohádky, který je nahý a jen hlupáci nevidí, v jakých krásných nových šatech se přeci před námi ukazuje. Bohužel pro Jaroslava Tvrdíka, bohudík pro ČSSD, už jen hlupák dnes nevidí, jak je se Jaroslav Tvrdík veřejně vysvlékl z posledních zbytků šatů do naha.


Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

agnusgreg
Jsou různé typy loajality. Někdo může být loajální vůči principům, a někdo vůči osobám, které určité principy zastávají či nezastávají. Když jsem např. zjistil, že můj šéf porušuje zákony a perzekvuje různé lidi včetně mě, moje loajalita skončila. Kdyby neskončila, jednalo by se o servilitu.\r\nJá osobně považuju loajalitu k určitým principům za vyšší než loajalitu ke konkrétní osobě, která může právě uvedené principy porušovat.
stvan
Olegu, pro mě je důležitý především text. Ten mohu porovnat s tím co\r\njsem viděl, slyšel, četl. Konspirační teorie infiltrovat do \r\npovinnosti loajality, konec konců, každého tiskového mluvčího, \r\npovažuji za nešťastné. A co se týče Vámi zmiňovaného přeběhlictví.Já\r\nnapříklad za přeběhlictví považuji i jakékoliv znevažování sociální \r\npolitiky postavené na důvěře a úctě k lidem ,kteří o sociální pomoc \r\nžádají. Tím neříkám, že proti zneužívání ze strany konkrétních \r\njednotlivců, opakuji, jednotlivců s reálným jménem a s reálným \r\nprohřeškem, ne paušálně proti systému samotnému, namohou být použita\r\ntvrdší slova. Jistě v tuhle chvíli tušíte, že za zrádce a zběha \r\npovažuji i toho, kdo k historickému poslání ČSSD být VŽDY na straně \r\npotřebných a řadových občanů není loajální. Jinými slovy řečeno. \r\nNedosahuje očekávaných vlastností tiskových mluvčích.
jiri-paroubek
Olegu, plně souhlasím s komentářem pana Nižbora...
karel-nizbor
Zásadní rozdíl tam je: Petr Dimun byl vždy loajální vůči svému šéfovi. Pokud byl mluvčím Němce, hájil Němce a své názory si nechával pro sebe i poté, co už Němec nebyl mocným a bylo by výhodné se do Němce obouvat. Možná pro tuto jeho profesionalitu si jej, pane Gubine, pan Paroubek vybral. Znal ho jako tvrdého soupeře, který mu dával góly, ale který zároveň ctí loajalitu. Váš komentář na mě působí velmi osobně, zahořkle a neobjektivně.
oleg-gubin
Opravdu nevím, čím si Petr Dimun vydobyl přízeň Jiřího Paroubka a stal se nejprve jeho tichým poradcem, a posléze ředitelem PR a marketingu v Lidovém domě. Dimun je pro mě typ přeběhlíka, který dříve věrně sloužil ministru Pavlu Němcovi. Horlivě se angažoval v případu katarského prince Bin Sáního, odsouzeného za sex s nezletilými školačkami, jemuž Němec umožnil (jistěže bezkorupčně) návrat do Kataru. V té době byl Paroubek premiérem a proti Dimunovi dost ostře vystupoval. V roce 2006 nebo 2007 přijala sociální demokracie Etický kodex, v němž se zavázala nevyužívat služeb přeběhlíků. Přeběhlík je totiž synonymum pro zrádce a zběha: zběhl jednou, zběhne kdykoli. Přečetl jsem si pozorně jak rozhovor s Tvrdíkem v MF DNES, tak Dimunův komentář. A říkám si: jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet. Tvrdík aspoň nikam nepřeběhl.