Porušování lidských práv je třeba odsoudit kdekoli ve světě. Také v Litvě

V loňském roce šedesát tisíc občanů Litvy podepsalo petici, ve které se uvádí, že „Litva, která je členem NATO a Evropské unie, diskriminuje národnostní menšiny“. V petici se připomíná, že tisíce obyvatel Litvy se obrátilo na nejvyšší představitele státu s prosbou, aby nebyla měněna ustanovení týkající se školství národnostních menšin, ale k připomínkám nebylo vůbec přihlédnuto. Nový zákon rozšiřuje okruh předmětů, které i na menšinových školách budou vyučovány výhradně v litevštině a také sjednocení maturitní zkoušky z litevského jazyka od roku 2013. Od 1. září 2011 se tak ve školách národnostních menšin dějepis a zeměpis Litvy a poznání světa v části o Litvě vyučuje pouze v litevském jazyce, stejně jako předmět "základy vlastenecké výchovy". Menšiny se navíc obávají, že „optimalizace“ sítě škol povede k zavírání škol s výukou v menšinových jazycích a jejich náhradu školami pouze s litevskou výukou.

Po jednání polsko-litevské komise pro řešení složitých otázek minulý čtvrtek a pátek vyjádřili polští poslanci, kteří se jednání účastnili, lítost nad činností litevské vlády, která omezuje fungování polského školství. Některé kroky litevské vlády prý naopak rozšiřují okruh sporných otázek, které se stávají překážkou potřebného zahájení nápravy vztahů mezi oběma státy. Polská strana přitom upozornila, že existují i další problémy, které zatěžují vzájemné vztahy. Prakticky jediným „světlem na konci tunelu“ po tomto jednání – na němž se ani nepodařilo přijmout společné závěrečné prohlášení - je skutečnost, že se vůbec jedná.

Více než tristní je například situace s psaním polských jmen do litevských dokumentů. Polská jména jsou převáděna do litevské transkripce – takže například jméno spisovatele Mickiewicze by bylo zapsáno jako Mickevičius. Takovéto litevské praxi neblaze přitakal Evropský soudní dvůr v Lucemburku, když zkoumal případ Pavla Lukáše Wardyna - polského právníka - a jeho manželky z Vilniusu, kterým úřady odmítly zapsat jména podle polského pravopisu. Soud souhlasil s Litvou, která argumentovala, že jako suverénní stát má právo rozhodnout o pravopisu jmen. Litevský ústavní soud před třemi lety rozhodl, že občané Litvy polské národnosti by mohly mít v pasech záznam jména ve své původní podobě, ale ne na první stránce dokumentu a jen jako pomocný záznam. Letos v dubnu ovšem příslušný výbor parlamentu odmítl i tento kompromis. Například konzervativní poslanec Stasys Šedbaras k tomu uvedl, že neviděl potřebu znečišťování dokumentů ještě dalšími zápasy.

V loňském roce také litevské úřady odstraňovaly dvojjazyčné označení ulic a nahrazovaly je s odvoláním na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu označením pouze v litevštině. Vedle úřadů se však „naplňování“ soudního usnesení chopila i litevská nacionalistická mládež. Vláda ve Vilniusu sice počítá s tím, že dvojjazyčné nápisy by mohly být tam, kde žije nejméně 30 procent obyvatel národnostní menšiny, nicméně strojí za připomenutí, že v Česku je tato hranice stanovena deseti procenty. Je tedy zřejmé, že o nějakou vstřícnost národnostním menšinám nejde, navíc v kontextu všech dalších litevských kroků.

Řada polských komentářů po jednání komise pro řešení složitých také otázek upozornila, že členství v evropských strukturách přináší zodpovědnost a povinnost dodržovat evropské standardy. Od Litvy ovšem musí dodržování těch standardů někdo vyžadovat. Je třeba připomenout, že třeba v roce 2009 se obraceli litevští Poláci v době českého předsednictví Evropské unie o pomoc také na tehdejšího předsedu vlády Mirka Topolánka. Jejich dopis Mirku Topolánkovi, který předali velvyslanectví České republiky v Litvě, ale nepřinesl žádné efekty při řešení problémů porušování práv národnostních menšin v Litvě. Bez odezvy zůstaly a hlavně změny situace menšin v Litvě zůstaly i další supliky.

Není asi pak skutečně divu, při často provokativní vládní politice a jejím tolerování evropskými spojenci, že ve výroční Den nezávislosti Litvy pochoduje ulicemi Vilniusu nebo Kaunasu nacionalistická mládež z Národního svazu mládeže a provolává hesla „Litva Litevcům“ nebo „Litva litevským dětem“. Těžko přijmout argumentaci ministra zahraničí Audroniuse Ažubalise, že takový svátek je potom pro všechny občany Litvy bez ohledu na národnost nebo vyznání, že jde o projev lásky k vlasti. Šéfredaktora litevského deníku "Lietuvos Rytas" Rimvydas Valatka považuje právě tyto pochody za projev nebezpečného litevského radikalismu. Připomíná také, že podněcování všeobecné nenávisti se v Litvě stalo nejdůležitější částí politické aktivity. Okruh nepřátel je velký: Židé, Poláci, pedofilové, oligarchové – dodává.

Loni v září bývalý polský prezident a legenda Solidarity Lech Wałęsa oznámil dopisem velvyslanci Litvy ve Varšavě, že nepřijme Velký kříž Řádu Vitolda Velikého, jedno z nejvyšších vyznamenání, které Litva uděluje. Uvedl současně, že vyznamenání převezme poté, co se zlepší postavení polské menšiny v Litvě. Wałęsa uvedl, že je hluboce znepokojený současnou situací v oblasti dodržování práv svých krajanů v Litvě na mateřský jazyk, tradici a pěstování úcty k polské kultuře. Vyjádřil také přesvědčení, že spolupráce obou zemí v rámci Evropské unie by měla práva polské menšiny v Litvě spíše posilovat a ne je omezovat. „Mám velkou naději, že vláda Litvy vytvoří situaci, kdy budu moci přijmout udělené vyznamenání, ale za situace respektování práv mých rodáků i mého vlastního na užívání – tak jak na celém světě – vlastního jména a příjmení,“ zakončil dopis Lech Wałęsa v narážce na uvádění polských jmen litevskou transkripcí.

Nejde ale jen o komolení polských či jiných jmen v litevských dokumentech. Jde o celkovou atmosféru, ve které třeba skupina Dyktatura oslovuje litevskou mládež skladbou, ve které se zpívá: „Odbyla Polákům poslední hodina, všichni Poláci visí", „Podříznutí Rusové leží pod plotem", „Oběšení Židé se už pálí v pecích"a „jen skuteční Litevci jsou všichni živí".