Projev biskupa husitské církve Jana Hradila k 115. výročí vzniku strany národních socialistů

obrazek
4.4.2012 14:09
V sobotu 31. března 2012 se v pražském Obecním domě uskutečnilo slavnostní shromáždění k připomenutí 115 let vzniku strany národních socialistů. Se zajímavým příspěvkem vystoupil slovenský biskup Církve československé husitské Jan Hradil. Ve svém projevu se zamýšlí nad důvody vzniku tehdejšího nového politického subjektu, který vycházel ze dvou základních principů, a to národní sebereflexe a principů sociálních.

Projev biskupa Jana Hradila – Obecní dům – 31. března 2012:

Vážení,

dostává se mi skutečné cti pozdravit slavnostní shromáždění k 115. výročí založení Národně-socialistické strany.

115 let je dlouhý úsek dějin. Je to úsek dějin, ve kterém se mj. formovalo budoucí Československo. Československo jak demokratické, tak později i nedemokratické. Nejdříve je nutno říct, že Národně-socialistická strana vznikla ve státním útvaru Rakouska-Uherska, kdy již Uhersko bylo po své vlastní historické emancipaci. Uhersko si svůj národní aspekt vymohlo a rakouské císařství se stává dualistické, kdy však vůbec nebere na zřetel, že území Koruny české – ale i území Markrabství moravského – stojí historicky přinejmenším na stejných fundamentech jako Uhry. Přesto přese všechno císař František Josef II. nebyl ochoten tuto skutečnost akceptovat. Dalo by se pochopit, že ji neakceptoval v čase I. světové války, ale on sám nastoupil na trůn v roce 1848 bez toho, že by vůbec počítal s tím, že se dá korunovat Svatováclavskou korunou. Je až příslovečné, že posledním korunovaným králem českým byl slaboduchý Ferdinand, který se v roce 1848 vzdává trůnu a na jeho místo nastupuje Franz Josef.

Revoluční rok 1848 přivodil pád Ferdinandův, ale současně nastolil těžký Bachův absolutismus. Do takovéto situace se rodí politická síla, která se skládá samozřejmě z mnoha rozličných směrů, a to jak ekonomických, ideologických, filozofických i náboženských.

Devadesátá léta 19. století u tvořících se politických seskupení vykrystalizovala právě u národních socialistů do dvou základních principů:

1) národní sebereflexe

2) sociální principy.

Ač se jednalo o levicovou orientaci, nešlo o marxistické směrování, ale šlo o směrování potřeby malých živnostníků, dělnictva a bezpochyby střední inteligence. Nástup průmyslové výroby vytvořil skupinu, která měla své potřeby a vyjádřila je právě výše zmíněnými názvy. Je samozřejmé, že Rakousko-Uhersko v čele se stárnoucím monarchou nemělo pochopení pro národní sebereflexi a navíc nemělo vůbec důvod, proč cítit problémy s lidmi národního dělnictva. Nechci zde vůbec vyjmenovávat výčet historických momentů, které by nám osvětlovaly vývoj. Doporučuji Vám přečíst si nedávno vydané Stručné dějiny národních socialistů. Autoři – Jiří Paroubek a Petr Duchoslav – se populární formou zhostili informačního úkolu této publikace.

Kde já osobně vidím sebereflexi opravdu úžasného národa českého? Proč užívám tak expresivní slovo? Uvědomme si, že to bylo na území Českého království v 15. století, kdy intelektuální akademická půda vyprodukovala osobnosti, které navázaly na Johna Wycliffa a daly základy nejenom kritice zlořádů v církvi, ale také jasným sociálním požadavkům opírajícím se o prvokřesťanskou lásku. Důvod je jasný. Oficiální vládnoucí klérus již nehájí zájmy vlastních věřících a stává se zátěží. Nejenom ekonomickou, ale i myšlenkovou (strohý dogmatismus, omezení intelektuální svobody, praktiky interdiktů, exkomunikací a jiné). Husitismus v čele s myšlenkami Mistra Jana Husa dal základy světové reformaci. Je však nutno také říct, že dal základy sebevědomí národnímu. Z toho analogicky i strana národně socialistická čerpala. Právě z těchto myšlenek. České království prochází dějinami pod vlastní korunou, avšak nikoli pod vlastní vládou. Císařství rakousko-uherské, ale i středověká církev se spojili proti. Vytvořily austro-katolickou ideologii, se kterou se samozřejmě mladý český stát vyrovnal výrokem: „los von Rom – pryč od Říma“. Proto v našich raných národních dějinách Čs. státu jsou přijaty myšlenky, jako je „haj pravdu, pravda zvítězí, a jiné“.

Celé 19. století jde v napětí mezi rozvojem průmyslu na straně jedné a z toho plynoucích sociálních otázek na straně druhé. Stará společnost rozpadajících se mocností, snaha římskokatolické církve zastavit modernistické změny, zastavit rozvoj vědy a jejího vlivu na víru. Sedmdesátá léta 19. století zastihne nástup obrany starých způsobů života církevního, která vyvrcholila prvním Vatikánským koncilem zakončeným vyslovením dogmatu o papežské neomylnosti. Celá kulturní Evropa je z této skutečnosti v šoku. Je však nutné připomenout, že v takto konzervativním světě vzniká reakce na bídu konce 19. století a vychází papežova sociální encyklika – Rerum novarum (1891) - „o dělnické otázce“. Ano, v takovémto prostředí Rakouska-Uherska a církevního vlivu vzniká sebereflexe nově tvořící se třídy, údajně bez moci, ale v celé míře ve snaze dát této skupině práva, která s sebou nesou samozřejmě i povinnost. Nejlépe tento vývoj jde sledovat na postavě druhého prezidenta Československa Dr. Eduarda Beneše.

Pokud bych to měl upřesnit, tak výsledkem sebereflexe českého národa je bezpochyby vytvoření státu Československa s demokratickými zásadami a s principy jak národními, tak sociálními. Pro čistotu těchto principů, ale i pro způsob, kterým národní socialisté tyto principy prosazovali, se stali nepohodlnými, politicky pronásledovanými. Dokladem je historická skutečnost roku 1948. Symbolem pronásledování národních socialistů a jejich politických aktivistů je Dr. Milada Horáková. Její smrt, ale i mnoha dalších.

Děkuji všem těm, kteří se rozhodli navázat na tuto tradici a v dnešním čase chtějí, aby ožily všechny principy hodnot, které historická národně socialistická strana prosazovala.

Děkuji Vám za pozornost


Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.