Projev Jiřího Paroubka k církevním restitucím

obrazek
8.11.2012 01:44
Koaliční vláda se na středečním jednání sněmovny - kdy pravice opět dosáhla většiny v Poslanecké sněmovně, a to poté, co tři z "rebelů" ODS za podivných okolností opustili poslanecké lavice - rozhodla pro hlasovací maraton. Zřejmě chtěla využít momentální většiny (třeba by už zítra nebyla). Jako na běžícím pásu tak pravicoví poslanci odsouhlasili nejen Kalouskův zdražovací balíček, ale také Drábkovy s(oc)karty (umně zaonačené coby přílepek), důchodovou reformu či církevní restituce, které byly pravicí odhlasovány půl hodiny po půlnoci. Jiří Paroubek na jednání v několika bodech shrnul, proč národní socialisté pro církevní restituce v žádném případě zvednout ruku nemohli.

Projev Jiřího Paroubka v Poslanecké sněmovně PČR k jednání o církevních restitucích dne 7. listopadu 2012

Vážený pane předsedající, dámy a pánové,

k vládnímu návrhu zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi jsem v průběhu tří čtení zákona ve sněmovně hovořil celkem čtyřikrát. V průběhu více než půlročního projednávání jsem uvedl dostatek argumentů k tomu, proč by tento návrh zákona neměl být přijat. Dnes se tedy budu snažit jen shrnout své nejvážnější argumenty, nebudu už přicházet s novými.

V úvodu svého vystoupení chci vybídnout občany, aby právě v souvislosti s tímto zákonem přemýšleli o způsobu a míře své angažovanosti v příštích volbách, zejména těch sněmovních. Co mohli občané očekávat od tří stran, které po minulých volbách ustaly vládu. Upřímně, ten, kdo hlasoval pro tři vládní strany, se nemůže vůbec divit současnému návrhu zákona.

V jednom ze svých čtyř vystoupení jsem členy Sněmovny a českou veřejnost upozornil na slova někdejšího nejvyššího představitele katolické církve v naší zemi, zvěčnělého kardinála Františka Tomáška. Na tohoto muže jako na jednoho z mála katolických prelátů v české historii, národ velmi vděčně vzpomíná. V srpnu roku 1991, tedy poté, co tehdejší ještě federální parlament rozhodl o vydání téměř 170 často obrovských nebo alespoň rozsáhlých majetkových komplexů církvím, ve zdrcující většině pak katolické církvi a řádům této církve, se pan kardinál vyjádřil jasně: "To je poslední nárok, který církev vznáší."

A samozřejmě přišlo z jeho úst poděkování státu za vydání majetku. Prostě pokora ve vyjadřování patří k vynikající osobnosti, kterou kardinál Tomášek nesporně byl. Ptám se. Co se stalo od té doby tak dramatického, že ti, kdo kardinála Tomáška na pražském arcibiskupském stolci nahradili, postupně to byli arcibiskupové Vlk a Duka, dnes mluví zcela jinak. Ale ptám se také, proč česká média nikdy, vůbec nikdy tato slova kardinála Tomáška nepřipomínají. Jakoby je řekl omylem nebo jakoby je nikdy neřekl. Možná, že by nám to dnešní představitelé katolické církve mohli vysvětlit. Proč dělají, jakoby slova Františka Tomáška nikdy neslyšeli. Nevěřím tomu, že by František Tomášek chtěl někoho obelstít, to nebyl jeho styl. Prostě to myslel tak, jak to řekl. Vůbec o tom nepochybuji. Jemu se skutečně jednalo o duchovní obnovu katolické církve a českého národa.

Dnešní představitelé katolické církve mluví o majetku, o křivdách starého režimu, jistě velmi často oprávněně, a v letních měsících s chutí přirovnávali demokratickou politickou stranu k nacistům a fašistům. Jakoby netoužili po ničem jiném, nežli přeměnit svou církev ve státem dobře dotovanou realitní kancelář. V letních měsících začali takto vystupovat i někteří představitelé nekatolických církví. Jako věřící jedné z nich se s tím neztotožňuji. Je mi líto, ale husitská církev, jejíž jsem členem, ke které se před únorem 1948 hlásilo milión občanů, zaznamenala při předposledním sčítání lidu 100 tisíc členů a při tom posledním již jen 40 tisíc členů. Podobně sestupné trendy počtu členů jsou téměř u všech českých církví. Být jejich vrcholným reprezentantem, hledal bych důvody tohoto stavu a nejsou určitě v dosavadním malém hmotném a finančním zabezpečení.

Pokud jde o církve, jejich hmotné zabezpečení a vládou připravované církevní restituce, zastávají národní socialisté následující názor, v mnoha směrech totožný s přístupem národně socialistické strany za první Československé republiky a v letech 1945 až 1948.

1. Stát financoval již od uzavření smlouvy mezi československou vládou a Vatikánem z roku 1928, zvané Modus vivendi, katolickou církev takzvanými kongruovými předpisy. Obdobně československý stát přistoupil po roce 1928 i k financování nekatolických církví. Tento postup považujeme za dobré východisko i pro dnešek.

2. Úvahy o církevní dani nepovažujeme v této souvislosti za šťastné, její uplatnění by znamenalo vážné finanční těžkosti a postupně zánik řady nekatolických církví.

3. Zredukovat objemy podle tohoto vládou předkládaného zákona vydávaného církevního majetku. V každém případě chceme uplatnit výčtovou metodu vydávání. Ta bohužel byla vlastně před chvílí odmítnuta. Tvrzení, že nejde u předem dělat přehled majetku požadovaného k vydání, nepovažujeme za relevantní a slušné.

4. Zastavit úvahy o finančních reparacích vůči církvím za škody, které utrpěly za starého režimu.

Proč vlastně takto uvažujeme? Nepředpokládáme, že by se katolická církev do budoucna vzdala svých požadavků na opravy kulturních památek, kostelů a podobně a domníváme se, že za 17 let, vlastně ještě před ukončením této doby, kdy má úplně končit financování církví státem, se alespoň některé církve budou dožadovat financování svých provozních potřeb od státu nadále. Argumenty se jistě najdou. Těch viníků jejich neutěšené situace bude celá řada - komunisté, Josef II., první republika. Kromě toho žádná ze skupin restituentů nebyla uspokojena ve svých nárocích tak velkoryse, jako tomu má být u katolické církve. Živnostníci, kteří byli vyvlastněni v různých obdobích po roce 1948, zbaveni výrobních prostředků, zboží a podobně, nebyli odškodněni vůbec. Sokolu, DTJ, nekomunistickým politickým stranám a dalším a dalším byly majetky vydávány jen velmi střídmě, tedy v míře možností, jež stát po roce 1989 měl.

Proč pro návrh tohoto zákona národní socialisté nebudou hlasovat? Shrnu to do několika bodů.

1. Katolická církev v minulosti neměla v československém právu právní subjektivitu. Majetek držela jako pozůstatek feudalismu. Jinak řečeno drtivá většina touto církví nárokovaného nemovitého majetku katolické církvi nikdy v pravém smyslu slova nepatřila. Církev k němu v minulosti měla, tedy před příchodem komunistického režimu, pouze takzvané právo hospodaření, tedy měla právo jej držet a brát z něj benefity, užitky, ale neměla právo s ním nakládat a zcizovat jej, jak to výstižně vyjádřil císař svaté říše římské, český a uherský král Josef II., ve vládní normě z 19. prosince 1781. Cituji: "Zeměpanská moc obsahuje bez výjimky vše to, co v církvi je ne božského, nýbrž z lidského vynálezu a ustanovení, a co, ať je to cokoliv, jen povolení nebo schválení vrchnostenské moci svou existencí děkuje. Této moci musí tedy příslušet právo všechna podobná dobrovolná povolení nejen změnit a omezit, nýbrž i zrušit, kdykoliv toho zájmy státní, nepřístojnosti nebo změněné časy a poměry vyžadují." Konec citace. Nechápu, proč by se dnes státní moc měla chovat jinak, pokud jde o zájmy státu, nežli se choval osvícený monarcha v čele rakouské říše v roce 1781.

2. Předkladatelé zákona tvrdí, že není možné přesně určit rozsah majetku, který bude církvím vydán. Nehodlají tak učinit ani před přijetím tohoto zákona. Rozsah majetku nahrazeného katolické církvi je značně vyšší, nežli v roce 1948 uváděl arcibiskup Josef Beran v souvislosti s revizí pozemkové reformy z počátku první Československé republiky. Podle arcibiskupa Berana ubylo na církevním majetku v důsledku pozemkové reformy po vzniku Československé republiky 30 tisíc ha zemědělské a 10 tisíc ha lesní půdy. V důvodové zprávě k tomuto zákonu se ohledně základů pro poskytování náhrady ale uvádí, že zemědělské půdy bylo 72 202 ha, lesní přes 181 tisíc ha. Kardinál Beran tedy hovořil o cca 40 tisících ha, důvodová zpráva o více než 250 tisících ha. To je opravdu zvláštní rozdíl, neobvykle velký rozdíl.

3. Smlouvy budou nevypověditelné, což omezuje právo budoucích parlamentů České republiky o těchto věcech rozhodovat a uplatňovat tak suverénní vůli lidu. Je to velmi kontroverzní idea, už proto, že se vláda při formulaci a prosazování tohoto zákona vůbec nesnažila vyjednávat s opozicí. Nepokusila se prokazatelně o politický kompromis. Jak já rozumím dosavadní diskusi k této problematice ve Sněmovně, myslím to troje čtení, opozice přitom není ve své velké většině proti myšlence restitucí církevního majetku jako takové. Vláda, vládní koalice vůbec nepřipustily myšlenku, aby o tak obrovském majetkovém přesunu a neslýchaném finančním transferu, který po 30 let zatíží občany, daňové poplatníky, rozhodovali sami občané v celostátním referendu. Samozřejmě mně vadí i to, že vláda ubírá na jedné straně kyslík občanům drahotními balíčky a škrty a na druhé straně jí nevadí přijetí tohoto rozpočtově náročného řešení.

4. Hrozí prolomení restituční hranice 25. února 1948. Takzvaná revize pozemkové reformy byla schválena československým parlamentem v roce 1947, ještě před komunistickým převratem v únoru 1948. Dělo se tak za aktivní účasti všech nekomunistických stran včetně národních socialistů, mezi kterými zvláště aktivně v této věci vystupovali generální tajemník této strany, poslanec Vladimír Krajina, a národně socialistická poslankyně Horáková.

K fyzickému vydávání tohoto majetku státu docházelo ovšem často až po Únoru 1948.

Za páté. Ani z právního hlediska, pokud se na věc chceme dívat objektivně, se nejedná o restituce, tedy o návrat ke stavu, který existoval před tvrzenou újmou. Na řešení této situace nelze seriózně použít jinak hojně a často správně využívanou zásadu - co bylo komunisty ukradeno, musí být navráceno. Pokud by cílem tohoto zákona mělo být částečné nebo úplné obnovení stavu před Únorem 1948, musel by se majetek užívaný katolickou církví stát opět majetkem veřejným a také by k veřejným účelům byl využíván. Stát by musel hospodaření s ním kontrolovat, jako tomu bylo za staré monarchie, za první, druhé, třetí Československé republiky, tedy až do 25. února 1948. Nejde tedy o odstranění křivd způsobených komunistickým režimem. Katolická církev má získat majetek či náhradu za něj, který ji velmi často nikdy nepatřil. Ba dokonce ani před první pozemkovou reformou po vzniku Československé republiky.

Za šesté. Vládní návrh zákona, bude-li přijat, může otevřít cestu k tomu, aby český stát byl poháněn podle tohoto zákona k odpovědnosti na tvrzení neplnění zákonů a smluv, protože mu může být vytýkána nerovnost zacházení s různými subjekty ve vztahu k uspokojení jejich restitučních nároků. Jinak řečeno, s různými okruhy restituentů by bylo zacházeno a bylo zacházeno v případě uplatnění tohoto zákona ve vládou navrženém znění velmi rozdílně.

Za sedmé. Návrh zákona, jenž máme před sebou, se hlásí k restitučním principům a předstírá, že katolická církev dříve neomezeně disponovala soukromým majetkem, který jí byl odebrán. Něco jiného je to u nekatolických církví. Tam samozřejmě ten majetek byl jejich.

Co říci závěrem? Cílem české pravice - a mě to nějak zvlášť nepohoršuje - je nalézt v katolické církvi ideové zázemí českého konzervatismu, doménu, jakýsi stát ve státě, opírající se o svůj majetek, o vlastní školství, nemocnice, zařízení sociální péče. V případě školství, nemocnic, zařízení sociální péče, vzdělávacích ústavů, s tím nemám žádný problém. Ale také jiná hospodářská zařízení, která by ještě po třicet let byla podporována výplatou dotací, reparací ze státního rozpočtu. Mám-li být upřímný, do budoucna se neobávám nějakého přehnaného vlivu katolické církve ve společnosti, kdyby se tento záměr podařilo prosadit, tedy přehnaného vlivu ultrakonzervativního, ultramontánního katolicismu u nás se nebojím. Pokud katolická církev nebude pracovat pro lidi, ale jen pro uspokojení zájmů nejvyššího kléru, jako je tomu v tomto případě, bude dále ztrácet vliv ve společnosti, i když se bude koupat v penězích. Všude ve světě - a nejvíce v rozvojovém světě - katolická církev pracuje zejména pro obyčejné lidi, věřící i nevěřící. Nebojím se proto, že by došlo v budoucnu k nějakému návratu do daleké minulosti. Dokonce snad do temného středověku s jeho inkvizicí a autodafé. Toho se opravdu nebojím.

Myslím, že z provedeného shrnutí je jasné, proč Národní socialisté nepodpoří předložený vládní návrh.

A na závěr jako bonus pro ty z vás, kdo vydrželi poslouchat, chci připomenout 600 let stará slova Jana Husa, která se velmi hodí pro současnou situaci. Tak jako hejno krkavců snesli se na tuto zemi, aby vyklovali každé zrnko zlata a stříbra. Jejich srdce zjedovatěla touhou po bohatství.

Děkuji za pozornost.


Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.