Šance pro komunitní energetiku

Fiala Zbyněk
21.11.2019 14:29
Nová evropská směrnice o podpoře obnovitelných zdrojů energie očekává, že členské státy vytvoří příznivý rámec pro to, aby obce proměnily tíživé náklady za elektřinu a teplo ve zdroj vlastních příjmů.

Prahou se žene klimatická tsunami. Na letňanský veletrh e-Salon a konferenci o čisté mobilitě pro chytrá města navázalo Smart Energy Forum v pražském Kongresovém centru, provázené výstavou nejnovějších systémů ukládání elektřiny pro samovýrobce. Bylo dost technické, budu to chvíli studovat. Ale mám k tomu čerstvé informace o uplatnění těchto technologií v komunitní energetice. To je u nás nové téma. Osvěty se ujalo Hnutí Duha a Greenpeace a odvolává se na vstřícný přístup novelizované evropské směrnice o podpoře obnovitelných zdrojů elektřiny. Ještě letos musí každý členský stát předložit Národní energeticko-klimatický plán konkrétních kroků, který by měl v nějaké formě zahrnovat i příhodné podmínky pro výrobce tohoto typu. A protože na pátek bylo svoláno Fórum udržitelného rozvoje, kde o tom bude mluvit ministr životního prostředí Richard Brabec, počkám, co se tam dozvím.

Ani to není všechno. Novináři jsou přizvaní také na konferenci Hnutí Demokracie v Evropě 2025 (DiEM25) pod heslem Jak zachránit EU a planetu, která teď jedná v Praze. Zkusím tam využít i něco z workshopu pro novináře o klimatu, který tu vedl na začátku listopadu německý profesor Torsten Schäfwer. Ten přijel na pozvání české Klimatické koalice a žurnalistické katedry FSV UK. Z toho všeho je zřejmé, že chvíli to se mnou nebude klimaticky k vydržení.

Na středeční tiskovce Duhy vystoupil představitel Evropské federace energetických komunit Josh Roberts a zasypal nás příklady, kde všude to krásně funguje. U nás samozřejmě ne. Právní analýzu toho, co je třeba udělat, poskytla Lydie Šimsová z advokátní kanceláře Doucha Šikola. Vrátím se k tomu po zmíněném udržitelném fóru a vystoupení ministra Brabce. Pevně doufám, že se něco pohne, ale základní nastavení k tématům obnovitelných zdrojů, decentralizace a družstev, ať už jakýchkoliv, je v Česku vysloveně nepřátelské.

Vidím to v komentářích, které se občas objeví pod mými příspěvky, ale i v přístupu vlády a státních institucí. Obyčejně argumentují tím, že obnovitelné zdroje jsou nespolehlivé, nedostatečné, a hlavně strašně drahé. Nikdy nechybí prohlášení, že podpora solárů nás bude stát bilion korun. Politici se přitom tváří, že tyto strašidelné náklady jsou vlastností obnovitelných zdrojů. Když se však podíváme, jak to všechno vzniklo, vidíme, že jde spíše o vlastnost české politiky, která je vytvořila. A podle mne záměrně.

Připomeňme si časy, bylo to roku 2005, kdy byl přijat první zákon o podpoře obnovitelných zdrojů. Ceny panelů už začaly výrazně klesat, ale český ERÚ, kterému bylo svěřeno konkrétní nastavení podmínek, zdvojnásobil původně předpokládanou výkupní cenu elektřiny, prodloužil dobu podpory z 15 na 20 let a zanesl tam inflační příplatek o každoroční minimální výši 2 %, přestože celá ekonomika spadla do deflace a spotřebitelské ceny klesaly. Provozní podpora se dala kombinovat s podporou investiční, případně balíčky investičních pobídek MPO.

Návratnost investice za 15 let, kterou předpokládal zákon, zůstala jen na papíře a byly vytvořeny podmínky pro návratnost za čtyři roky a návazných 16 let neuvěřitelného vývaru. V opačném směru, ve směru snižování podpory, byl zákon velice rigidní a nedovoloval větší pohyb než o pět procent ročně. Místo „národ sobě“ tak vznikla hostina, na které národ pojídá plody své práce přecpanými ústy svých představitelů a jejich přátel.

Zdálo se, že o nic nejde. V roce 2008 fotovoltaika představovala pouze 15 stotisícin české výroby elektřiny (55 MW). To je údaj z oficiální publikace Ministerstva životního prostředí z března 2010. Najdeme tam informaci o klesající ceně solárních panelů a očekávání, že během roku dojde k zahlcení trhu panely z nadvýroby, které může dále snížit ceny. Píše také o připravované změně zákona, který na to bude reagovat. Ale nový zákon začal platit až od ledna 2011.

Pozdě! České výkupní ceny ze solárních zdrojů byly tak nadsazené, že se staly daleko nejvýhodnější široko, daleko, a tak se sem nahrnuly prachy z celého světa. Nastal raketový růst. Na konci roku 2010 už byla kapacita českých solárních elektráren srovnatelná se dvěma bloky Temelína. A výkupní ceny byly pořád stejné, přestože jen roku 2009 cena panelů klesla o 40 procent.

V okolních zemích se dotace snižovaly, u nás dlouho ne. Tenhle tunel byl tedy z moci úřední. Platí jej zčásti čeští spotřebitelé a zčásti daňoví poplatníci, ale vyjde to nastejno. Zisky přebohatě dotovaných zahraničních investic jdou do zahraničí, to dá rozum.

Proč to asi bylo? Proč tak dlouho nereagoval například hospodářský výbor sněmovny, tedy specialista, který měl jako první navrhnout vrácení zákona do reality? Nejspíš čekal, až si cucnou i opozdilci, nechtěl tak rychle zabít zlatou slepici. Ale to je možná jen to nejmenší. Roku 2008 vystoupala cena elektřiny na rekordní úroveň a povzbudila sny, že ještě lepší zisky mohou přinést další jaderné bloky. Kdyby ceny elektřiny pořád rostly a naplnily se optimistické představy o nákladech a době výstavy, dá se taková stavba snadno ekonomicky obhájit.

Byl to jen sen, rostou jen náklady výstavby jaderných bloků, zatímco ceny elektřiny začaly prudce klesat. Až nedávno se to obrátilo, ale decentralizované zdroje budou růst cen účinně brzdit. Nemluvě o tom, že budou zmenšovat trh. Snílkům o jaderných elektrárnách proto není proti mysli, když budou solární zdroje považovány za ještě dražší a nepřijatelné.

Jenže obnovitelné zdroje se brzy se obejdou i bez dotací. Klesají i náklady akumulace elektřiny a nástrojů na stabilizaci sítě. Také komunitní energetika, která obrací tok peněz z elektrických účtů a mění jej v místní příjmy obce a družstevníků, jistě zdomácní i u nás, když je tak běžná jinde. Rodí se i politická podpora zelené ekonomiky, byť zatím nedospěle pobíhá po pátečních ulicích místo vyučování.

A tak si myslím, že jádro – taková pěkná koncentrovaná investice, obrovské prachy na jednom místě – už to prostě nestihne. Berme tu komunitní variantu vážně.

Zbyněk Fiala

zbynek-fiala
Žurnalista, v minulosti dlouholetý šéfredaktor časopisu Ekonom.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

luis

To: pan Volný


Bohužel, máte úplnou pravdu.

Jak to vyřešit - nebo s tím nikdo nehne a uděláme si z toho program na dalších 50 let?

     Na jedné straně z hlediska subjektů, které se mají starat o pitnou vodu a zásobování vodou,
je zcela pochopitelné, racionální a legální při snížení spotřeby vody, rozpočítat zhruba stejné či rostoucí fixní náklady na zbývající objem spotřeby. Tak logicky roste cena za m3. Je v zásadě jedno, jestli se to týká subjektů soukromých, družstevních či obecních.
    Fixní náklady (u specifických činností, jako jsou zásobárny, úpravny vody a vodovodní sítě) nelze den ze dne
omezit, protože by bylo ohroženo samotné hlavní poslání těchto dodavatelů a ohrožen běžný chod obcí.
Navíc tyto náklady i absolutně mohou růst (hledání a uvádění do provozu nových zdrojů vody při rostoucím suchu).


    Na druhé straně, roztrpčených občanů by jistě bylo jen nepatrně, pokud při podpisu smlouvy by zároveň podepisovali - výrazným písmem uvedené - prohlášení, že berou na vědomí, že při snížené spotřebě
vody cena vzroste o podíl fixních nákladů a naopak. A také, kolik procent tyto fixní náklady činí aktuálně.
Pocit, že se pravidla mění až po zahájení hry a navíc, jak se komu zachce, aniž by byla možná alespoň orientační kontrola, je myslím to co vadí nejvíce - protože to není férová hra.

   Jsem toho názoru, že pokud jsou veřejné známé údaje o výši a struktuře nákladů, přestává být nouze o zlepšení stavu.  Je kupř. v zájmu státu či obecních úřadů nenarušit zásobování pitnou vodou a přitom podpořit snahu občanů o její úsporu.
   Může jít klidně i o příspěvek dodavateli vody na pokrytí části fixních nákladů, aby občané skutečně uspořili a společnosti zbylo více pitné vody v zásobě. Po třech takových letech jako byl lońský a začátek letošního, by každé množství v zásobě mělo cenu několikanásobně větší, než takto vynaložené prostředky.
   Kromě toho obec, která takto podpoří své občany, jistě nebude mít problém s nárůstem obyvatel (a tím vyšší podíl z příspěvku z daní atd. Obdobně už dnes obec podporuje třeba autobusové přepravce - ovšem nejde o rozbor struktury nákladů, spíše je to přetahovaná nad čísly, přes která nejede vlak)
   Kdo si dovolí takový námět prosazovat, říká ovšem pouze A. Je třeba dopovědět B až Zet.
Písmenem B se rozumí (B)ezpodmínečné vyžadování od těch dodavatelů, kteří na toto přistoupí, detailní vyúčtování (zpřístupnit kontrole) veškerých nákladových položek prostě proto, že jde o veřejné prostředky!

Malým b by se rozumělo (b)ezpodmínečné vyžadování měření rozdílu vody na vstupu a vyúčtované občanům - a to z titulu kontroly jak účelně jsou veřejné prostředky použity na snížení úniků vod.

    O možných vedlejších efektech se nechci zmiňovat. Jeden přece jen uvedu. Nákladný folklór posledních let (vodovody zprivatizovat, odkoupit zpět, zprivatizovat) by možná ztratil obrátky, protože by některé obecní úřady měly více jasno v tom, kde a proč ty peníze utíkají a kdy postačí pouze participovat na dodávkách vody (protože je to výhodné pro všechny) a přitom mít pod kontrolou úspory vody a strukturu nákladů (z titulu povinností dodavatele doložit nejen příjem ale detailně i užití veřejných prostředků)

Tož tak - uvidíme, jestli na tato řešení dojde podle zásady, obligátně přisuzované jen američanům - že totiž vždycky zvolí to nejlepší řešení, ale až když vyčerpají všechna ostatní.

klokan

   Nelze samozřejmě odhlédnout od podstaty mnoha současných problémů, vztahujících se k ochraně ŽP, jak se o něm zmínil autor článku, tedy že cílem jeho ochrany má být celospolečenský prospěch, tedy další přežití lidstva, ne dosahování individuálních zisků určitými sobeckými jedinci.  U nás tento neblahý trend zavedl slouha milardářů jistý pan Bursík, likvidátor Strany Zelených (samozřejmě , že nejen on, ale zosobnění se nevyhnul), který si na ochraně ŽP založil živnost a  zřejmě znovu cítí příležitost v rámci ,,řepkového" hospodaření současných miliardářů. Na straně jedné se jeví jako potěšující skutečnost, že určití neziskuchtiví jedinci se snaží přirozeným způsobem napomoci tedy ve svém zájmu k přežití lidstva, ovšem samozřejmě nemohou konkurovat vládnoucím současným nenežrancům, kteří svůj odporný individuální zájem na dosažení co největších osobních zisků, nadřazují nad zájem celospolečenský. Současní hnusofilové samozřejmě vítězí, protože se jin podařilo infikovat většinu společnosti jejich kultem Zlatého telete ziskuchtivosti.

Jiří Volný st.

Něco k té Dešťovce. Čím méně vody spotřebujeme, tím bude vodné a stočné vyšší.

Nechápu, proč nepoužíváme namísto Smart city například Vstřícné nebo Přívětivé město?

Neměla by se ekologie prosazovat sama i bez Nové evropské směrnice?

Jiří Volný st.

Zaznělo tam jméno známého advokáta Douchy. Napadlo mne, jaký má asi majetek a roční příjem? Pokud se kolem toho motá, tak to vypadá na velmi výhodný obchod. Už se těším, až se Praha odstřihne od okolního světa a bude si vyrábět dostatek elektřiny sama. Dávám ji termín do roku 2250, ale mezitím už nastane konec světa, protože teplota velmi pravděpodobně stoupne do roku 2035 o půldruhého stupně. 

V Polsku připravuje jistý bohatý podnikatel projekt stavby malých jaderných elektráren. Neměli bychom se touto možností a její ekonomikou vážně zabývat?

zbynek-fiala

To luis příspěvky: skvělý postřeh

luis

   Chápu, jak asi bylo míněno konstatování odpozorovaných praktik "...až si cucnou i opozdilci...." a trochu jsem se zasnil...
   Tyto praktiky jsou příznačné pro prakticky jakoukoliv podporu čehokoliv (byť v podstatě dobrého úmyslu).
A tak zíráme na to, že vyhlašované miliardy dotací a jiných podpor v první řadě vedou k očekávání tučných
(čti přidanou hodnotou nepodložených) zisků dodavatelů, finančních i jiných institucí, přes které tyto finance proudí a u nichž nalézají bezpečný úkryt.
   Příkladů nepočítaně i v jiných oblastech. Třeba tam, kde mají zemědělci šanci získat dotace na stroje a technologie - tak automaticky zhruba o tutéž předpokládanou částku narostou ceny dodavatelů. Zemědělec (a lokalita a komunita, v níž hospodaří a žije, spolu s ním )  tedy nezíská nový ani lepší stroj snadněji než dříve bez dotací. A nejeden z nich, než by se brodil administrativou úvěrů, dotací a žil v očekávání, že by musel vrátit peníze, které sko nončily u někoho jiného, svůj původní záměr opustí, nebo koupí za méně peněz - alespoň něco. Toto je podle mého názoru srovnatelná brzda inovací, jako často skloňované intervence ČNB.

    Podobně stavební boom podporovaný rozvojem hypoték a jiných, prostě zdánlivě "levných" peněz zvedl
ceny stavebních materiálů i prací natolik, že dnes nešetří "experti" údivem a varováním před nemovitostní bublinou (uznávám že spolupůsobí i jiné faktory vyšší kupní síly obyvatel).
U klimatických aktivit tomu, zdá se, je nejinak. Jeden příklad za všechny.
     Kupř. u programu dešťovka, jako by se zapomnělo na to, že primárním cílem by mělo být se stávajícím objemem prostředků zadržet v krajině co nejvíce vody, nikoliv tyto peníze utratit.
    Pokud se, jak čteme, uplatňuje zásada "...fixní výše dotace pohybuje od 20 do 60 tisíc korun v závislosti na pořízené technologii, k níž se dále přičítá tzv. proměnná část, tedy příspěvek 3 500 korun za každý metr krychlový nádrže...",
pak je logické, že čím dražší je technologie, tím lépe (pro konečné příjemce dotace, tj. dodavatele) a sazba za m3 objemu předem nastavila laťku pro dodavatele, kam až mohou s cenou klidu vyšplhat (konkurence-nekonkurence).
   Stačí nahlédnout na internetu na aktuální nabídky.
Ve srovnání s tím by jistě lépe fungovala obyčejná zásada, že (příklad!)  do ceny 1200 Kč na 1 m3 by byly kryty veškeré náklady na pořízení zádržných nádrží, do ceny 1800 Kč na 1 m3  ve výši 80% atd. až při úrovni 4000 Kč/m3 by dotace odpadly.
    Pak při splnění (a namátkové kontrole) základních technických parametrů by logicky za podstatně menších nákladů a jednodušeji, s menší byrokracií byl objem zadržené vody v krajině řádově vyšší. A to je primární cíl a ty další cíle jsou tomu prodřízeny. Nebo se mýlím?  Podobně by tomu mohlo být u dalších dílčích úkolů v rámci tohoto problému, jako je výpar, zvýšení hladiny spodních vod apod.
     Doufám proto společně s autorem, že se jeho představa uskuteční co nejdříve a "...obnovitelné zdroje se brzy se obejdou i bez dotací....", nebo se alespoň použijí racionálně.
 

Honza

Potvrzuji tuto úvahu. To je to správné "SMART CITY", ne jen info na obrazovkách po městě, o tom kde se dá parkovat, ale uzavřené toky energií a informací v obcích.