Strana v totalitním Československu (1948 - 1989)

obrazek
25.8.2011 15:41
Po 25. únoru 1948 došlo v Československu k zásadnímu mocenskému zvratu. Komunistická strana dosáhla svého cíle a zahájila svou diktaturu. S tím byly spojené další mocensko-politické zásahy, které byly především směřovány k dalšímu oslabování nekomunistických stran.

Komunisté nejprve v v euforii z únorového „vítězství“ zvažovali, že v nadcházejících květnových volbách budou kandidovat všechny politické strany samostatně. Ale již v březnu 1948 své rozhodnutí přehodnotili, neboť se obávali jejich „vzkříšení“, a tak přistoupili k tzv. jednotné kandidátce, v níž měla zajištěnu většinu komunistická strana.1 Komunisté tímto způsobem sice popřeli základní demokratické principy, nicméně důležité bylo pro ně upevnění politické moci. V rodícím se totalitním systému představoval pro komunisty další osud politických stran stěžejní otázku. Jinými slovy to znamenalo, jak efektivně zabezpečit zatím křehký vlastní monopol moci, aniž by to budilo zdání, že nový režim postupuje vůči ostatním stranám nedemokraticky či dokonce diktátorsky.

ČSS byla již kvalitativně jinou stranou než před 25. únorem 1948. „Očištěná“ ČSS se plně přihlásila k tzv. vědeckému socialismu, i když z ideologického a filozofického hlediska zůstala stranou nemarxistickou, uznala vedoucí úlohu komunistické strany a oddělila se důsledně od své předúnorové předchůdkyně. Vyloučením předních protikomunistických činitelů na všech úrovních stranické práce – od centrální úrovně až po lokální politiku - se otevřelo pole pro lidi úzce kooperující s komunisty. Špičkou pyramidy nového vedení strany se během únorového převratu stal Ústřední akční výbor a jeho předsednictvo, které 19. 4. 1948 vydalo provolání „Politickou shodou k jednotě národa“, v němž odsoudilo předchozí praxi nekomunistických stran a přihlásilo se k totalitnímu komunistickému režimu.

Na druhou stranu, jak o tom pojednáme ještě dále, není možno nahlížet na ČSS černobíle, jako na stranu, která pouze kolaborovala s totalitním režimem, v sedmdesátých a hlavně osmdesátých letech ve straně probíhaly politické emancipační procesy, v nichž sehrála klíčovou úlohu skupina mladších funkcionářů. Ti se snažili, aby se strana postupně vymanila z ideologického ,,sevření" všudypřítomných komunistických pouček, a měla odvahu otevřít širší a svobodnější diskusi o politických a ekonomických otázkách. Navíc později byla celá řada členů ČSS v kontaktu s disentem.

Strana po únoru

ČSNS prožila v únorových dnech zničující otřes. Můžeme říci, že v prvních poúnorových měsících se nacházela ve stadiu úplného rozkladu. Z mohutného kolosu zbylo během několika dní pouze torzo původní strany.2 Nové vedení se zbavilo odpůrců komunistů a bylo plně konformní s kroky komunistické strany. Strana již 27. 2. 1948 zveřejnila provolání ve Svobodném slově nazvané „Věrným stoupencům Československé strany národně socialistické3“, v němž se postavila za novou Gottwaldovu vládu a změněné společenské pořádky.4 Ve stejný den nové vedení vyzval Akční výbor ČSS k tvoření tzv. akčních výborů (AV), nelegálních mocenských orgánů, které zbavovaly protizákonně funkcí protikomunisticky zaměřené funkcionáře strany.5 AV operovaly na všech úrovních - od místní, okresní, krajskou až po ústředí. Během následujících měsíců docházelo v celé zemi k masovým čistkám, které se staly průvodním jevem nového totalitního režimu. Činitelé nekomunistických stran byli protiprávně vyhazováni z funkcí, zaměstnání, komunistická moc na ně vyvíjela značný administrativní a politický tlak. Vzhledem k tomu, jak přední národně socialističtí funkcionáři vystupovali dříve proti komunistům, byli právě tito lidé postiženi nejvíce. Proto nepřekvapí, že mnozí národně socialističtí představitelé zvolili místo perzekuce a teroru vůči sobě a svým rodinám raději cestu vynucené emigrace. Na počátku padesátých let byli národní socialisté vystaveni mocenské perzekuci v podobě zinscenovaných politických procesů. Nyní se stručně podívejme na nejznámější případy nezákonných rozsudků komunistické justice vůči členům bývalé ČSNS.

Jedním z prvních případů mocenské zvůle nového režimu byl případ mladého národního socialisty M. Choce. Ten byl po únoru 1948 vyloučen z vysokoškolského studia, emigroval z ČSR a stal se členem odbojové organizace Český komitét. Později se do vlasti vrátil a byl v kontaktu s protikomunistickými silami. Dne 27. 5. 1948 došlo k vraždě majora A. Schramma, bývalého partyzána. Z této vraždy Choce obvinila StB a komunistická justice, i když ten se zapřísáhl, že čin nespáchal. Proces s Chocem, s národním socialistou S. Šádkem a dalšími se konal 3. 11. 1948. Prokuratura vinila hlavní obžalované ze snahy změnit „lidově-demokratický“ režim za pomoci americké zpravodajské služby CIC. I když prokuratura neměla proti oběma obžalovaným téměř žádné důkazy, 25. 11. 1948 vynesl soudce rozsudek, v němž odsoudil oba k trestu smrti. Dne 19. 2. 1949 byl Choc a bývalý mládežnický funkcionář ČSNS Šádek popraveni.

V květnu 1949 byl potom za svou činnost proti komunistickému režimu popraven národní socialista B. Kovaříček s K. Bacílkem. Kovaříček byl před svou popravou podroben brutálnímu výslechu.

Z nejvýznamnějších bývalých národně socialistických představitelů zůstal v Československu P. Drtina, který v únorových dnech podal spolu s dalšími ministry ČSNS demisi. Poté, co viděl bezvýslednost jednání svého i dalších nekomunistických ministrů, se 27. 2. 1948 pokusil o sebevraždu skokem z okna, když mu předtím selhal pokus se střelnou zbraní. Sebevražedný pokus však přežil a po následném zotavení s ním StB zkonstruovala politický proces. Bývalý ministr spravedlnosti byl po dlouhé vazbě (od března 1948) v inscenovaném procesu v roce 1953 odsouzen na 15 let vězení. Drtina zemřel v ústraní v roce 1980.

V roce 1950 se konal první velký monstrproces s někdejší přední funkcionářkou strany M. Horákovou, již komunistická justice postavila do čela uměle vytvořené protistátní skupiny. Horáková na rozdíl od manžela neopustila Československo a tak ji policie zatkla 27. 9. 1949 přímo v zaměstnání. Na začátku vazby komunistické orgány vůbec nevěděly, z jakého činu mají Horákovou obžalovat. Nebylo ani jasné, zda Horáková bude vůbec figurovat jako hlavní postava v tomto monstrprocesu. Původně byl estébáky vytipován do čela „skupiny“ dr. Nestával. Poslední květnový den roku 1950 však Horáková, převážně národní socialisté J. Nestával, F. Zeminová, J. Buchal, O. Pecl, J. Přeučil, J. Hejda a A. Kleinerová a další bývalí nekomunističtí politikové stanuli před Státním soudem v Praze. Dne 8. 6. 1948 byl vynesen nad Horákovou a dalšími exemplární trest. Horáková, O. Pecl, J. Buchal a Z. Kalandra6 byli odsouzeni k trestu smrti, Kleinerová, Nestával, Hejda, Přeučil k doživotnímu žaláři, zbylých pět obžalovaných k trestu odnětí svobody mezi 15 a 20 lety. V roce 1960 byly po amnestii prezidenta republiky propuštěny A. Kleinerová, F. Zeminová, Z. Peška, v roce 1962 J. Hejda, o rok později potom J. Přeučil a J. Nestával.

Po vykonání rozsudků následovaly tzv. následné procesy - v 35 procesech bylo odsouzeno 639 lidí a padlo celkem 10 trestů smrti. Následné procesy byly běžnou součástí každého velkého politického procesu.

V roce 1951 se konal další politický proces s národním socialistou a funckionářem Sokola J. Křižanem. Při neúspěšném útěku do Vídně byl Sovětskou armádou zadržen a 4. 1. 1949 předán čs. orgánům. V prosinci 1951 stanul Křižan před Státním soudem v Brně a byl obžalován z velezrady, zrady státního tajemství, úkladné vraždy a odsouzen k trestu smrti. Rozsudek byl vykonán 14. 6. 1951.

Ještě zmiňme případ Z. Slavíka, bývalého okresního tajemníka ČSNS v Mladé Boleslavi, odsouzeného původně k trestu smrti (trest byl pak změněn na doživotní žalář), a J. Kučery, národního socialisty, který vstoupil do národně socialistické strany v roce 1947. V roce 1950 byl obviněn z protistátní činnosti, velezrady a vyzvědačství a 14. 11. 1952 popraven.

Kromě „fyzicky“ přítomných účastníků politických procesů byla řada bývalých národních socialistů odsouzena k vysokým trestům odnětím svobody či trestu smrti in effigio (v nepřítomnosti). Např. V. Krajina, O. Hora, P. Zenkl a řada dalších.

Hubert Ripka, v letech 1945 - 1948 národně socialistický ministr zahraničního obchodu

V komunistickém režimu však neměla ani zmrzačená ČSS své místo jisté. Místopředseda strany A. Neuman nabízel generálnímu tajemníkovi KSČ R. Slánskému možnost likvidace strany. Na počátku března 1948 chtěl vědět jeho jasný postoj k další činnosti strany. Ten však cílenou likvidaci odmítl, Gottwaldovým plánem totiž bylo nechat tyto bezmocné strany působit jako „fasádu režimu, budící dojem jakési demokratičnosti.“7 Na druhé straně dodejme, že Gottwald těsně po únoru 1948 zvažoval likvidaci všech nekomunistických subjektů jako bezprostředního důsledku vládní krize. Jako vzor viděl Sovětský svaz, kde působila v rámci tehdejšího společenského systému pouze KSSS. Poúnoroví funkcionáři ČSS měli různé plány, pokud jde o osud strany, jedni počítali s jejím dalším působením v rámci nového mocensko-politického systému, další chtěli stranu zlikvidovat.

Představa E. Šlechty jakožto předsedy strany byla odlišná. Podobně jako A. Petr8 v lidové straně, se i Šlechta snažil zachovat poměrně silný vliv strany v nových podmínkách a udržet zároveň zhruba 40% původní členské základny.9 Plán podporovali zejména funkcionáři v krajích - krajští tajemníci, kteří ještě věřili, že se podaří alespoň v určitém směru navázat na předúnorovou činnost. To však bylo pro komunisty nepřijatelné, neboť by to znamenalo podle jejich názoru „oživení“ strany a tudíž i ohrožení křehkého mocenského monopolu KSČ. A pro komunisty nežádoucí hrozbu do budoucna. Je to jen odhad vycházející z vyjádření Šlechtových vrstevníků a spolupracovníků, členů ČSS, ale Šlechta byl spíše než na StB navázán na sovětskou NKVD. Ta viděla budoucí možnosti ČSS ambiciózněji, nežli čs. komunisté a jejich prodloužená ruka - StB.

Miloslav Choc, mládežnický funkcionář ČSNS, jedna z prvních obětí komunistického režimu


Ani v „obrozené“ ČSS po čistkách však neutichly personální spory. Předseda E. Šlechta se snažil vybudovat poměrně silný stranický aparát složený z jemu věrných funkcionářů. Naopak A. Neuman, kterého bychom mohli označit jako jeho vnitrostranického soupeře, neměl tak dobrou výchozí pozici jako Šlechta. Personální spory se vedly zejména o obsazení funkce generálního tajemníka. V této souvislosti se objevilo řada jmen, např. F. Hatina, K. Novák či J. Kopecký nebo J. Nestával.10 S Hatinou vyslovili komunisté důrazný nesouhlas a v březnu 1948 se „provizorním“ generálním tajemníkem stal K. Novák.11 později byl nahrazen poslancem M. Klingerem, jenž nebyl pro komunisty politicky spolehlivý. V průběhu roku 1949 se však vztahy mezi ním a mocenskými orgány KSČ zlepšily.

Na květen 1948 byly naplánovány druhé poválečné volby. Konaly se již ve zcela jiném politickém klimatu, než tomu bylo v roce 1946. Měly stvrdit „velké únorové vítězství“ KSČ, a i z tohoto důvodu nejprve komunisté předpokládali volby se stranickými kandidátkami. Domnívali se, že ve volbách dostanou zhruba 60% všech hlasů. Takový předpoklad se však ukázal jako velmi odvážný, navíc se komunisté obávali „vzkříšení“ nekomunistických stran, jak jsme výše zmínili, a nechtěli ponechat nic náhodě. Dne 5. 4. 1948 tak komunistické vedení rozhodlo o jednotné kandidátce, aby jejich mocenský monopol nemohl být ostatními stranami ohrožen. Na kandidátku obrozené NF se dostali „za zásluhy“ i E. Šlechta a A. Neuman a někteří další činitelé ČSS.

Občan měl ve volbách z jednotné kandidátky NF jen dvě možnosti, „koho“ volit. Buď mohl vhodit lístek s jednotnou kandidátkou NF, nebo tzv. bílý lístek.12 Ten vyjadřoval nesouhlas s poúnorovými změnami a dotyčný se tak vystavoval riziku úřední šikany, společenského sestupu a dalších administrativních zásahů. Volby proběhly 30. 5. 1948 tzv. manifestačním způsobem, za porušení zákonných a ústavních norem. Voliči byli v některých místnostech kontrolováni, jaký lístek vhodili do urny, tajnost volby byla iluzorní apod. V krajích byly navíc volební výsledky úmyslně falšovány, aby jednotná kandidátka získala co nejvíce hlasů. Ta nakonec dostala 89,2% hlasů všech voličů a pro KSČ to znamenalo signál, že její postup v únoru 1948 se ukázal správným a byl „hlasem lidu“ zlegalizován. Ve skutečnosti byl počet poúnorových odpůrců daleko vyšší. Komunistická moc ale dokázala za použití kombinací nezákonných a propagandistických metod takové hlasy umlčet, což budilo v důsledku dojem jakési, byť umělé jednoty národa. Realitou však zůstávalo, že květnové volby nebyly skutečnými volbami, neboť „skutečné“ volby jsou svobodné a kandidují v nich různé politické subjekty, strany či aliance stran.

Volby s jednotnou kandidátkou nepředstavovaly v kontextu ostatních zkomunizovaných zemí střední a jihovýchodní Evropy nějakou výjimku. Pokud se komunisté v těchto zemích chopili moci, použili stejně nedemokratického prostředku. Další volby, které probíhaly v Československu po roce 1948, potom byly pouze ritualizovanou akcí, která měla dále potvrdit a upevnit moc KSČ v zemi.13

ČSS v padesátých letech

V padesátých letech se ČSS plně integrovala do tehdejšího politického systému, přičemž její reálná moc byla prakticky nulová. Měla sice své zástupce na úrovni okresů a krajů (ONV, KNV), což vyplývalo z „předem“ stanoveného počtu nominantů na jednotné volební kandidátce, v praktické politice se ale řídila směrnicemi komunistických orgánů od zdola nahoru. Proto v ČSS nebylo vzhledem k mocenskopolitickému uplatňování vlády KSČ možné pozorovat nějaké autonomní demokratické rozhodovací procesy.

V prosinci 1958 proběhla II. celostátní konference ČSS14 pod heslem „Za dovršení výstavby socialismu v naší zemi“, která zopakovala svou věrnost komunistickému režimu a odsoudila slovy E. Šlechty bývalou národně socialistickou stranu. Šlechta mimo jiné na konferenci řekl: „Politická činnost naší strany vychází z programových zásad, které byly vytyčeny v roce 1948. Prohlásili jsme v nich, „že strana sdružuje uvědomělé a pokrokové členy z měst a venkova, kteří jako dobří vlastenci vidí v socialismu záruku opravdového štěstí svého národa, jeho zabezpečení, upevnění, zesílení a sjednocení. V tomto smyslu spolupracuje strana na budování socialismu v naší lidově demokratické republice... Je proto posláním strany, aby v pevné jednotě Národní fronty, v čele s Komunistickou stranou Československa spolupracovala na vytváření socialistického řádu, ve kterém nebude vykořisťovaných a vykořisťujících a kde každý bude mít možnost pracovat a žít tak, aby co nejvíce rozvinul a uplatnil své schopnosti. 15

V roce 1960 byl Šlechta, který byl z politických důvodů odstaven (Moskva ani čeští komunisté mu již nevěřili), a později spáchal s manželkou sebevraždu, nahrazen ambiciózním A. Neumanem. Ten po dvanácti letech čekání dostal příležitost k vlastnímu mocenskému vzestupu.16 Se Šlechtou byl odvolán i generální (ústřední) tajemník M. Klinger a na jeho místo nastoupil tajemník předsednictva strany dr. B. Kučera, o němž se ještě zmíníme. Nutno říci, že Neuman, v té době ministr spojů, se neukázal jako příliš schopný politik a organizátor. Výraznější osobou, která stanula v čele ČSS, byl až B. Kučera. B. Kučera zastával v letech 1950 - 1954 funkci tajemníka poslaneckého klubu, u komunistických špiček si udělal poměrně dobré jméno. V roce 1968 došlo v průběhu Pražského jara k další změně ve vedení ČSS. A. Neuman se stal čestným předsedou strany a Kučera byl zvolen do předsednické pozice. Stalo se tak 6. 4. 1968, kdy tuto změnu uskutečnil ÚVV ČSS.17


Emancipační proces v ČSS v roce 1968

Rok 1968 představoval pro nekomunistické strany šanci na větší emancipaci v rámci existujícího režimu.18 To se týkalo i ČSS, která v roce 1968 začala diskutovat o svém novém programu. V dubnu 1968, tedy v době, kdy ÚV KSČ schválil Akční program strany, probíhala vnitrostranická diskuse nad „Nástinem ideových zásad ČSS“, který schválil ÚVV rovněž 6. 4. 1968. Ty obsahovaly kromě „tradičních“ ideových východisek i náznaky větší stranické decentralizace a snahy o rozšíření členské základny. Nábor nových členů byl v prvních měsících po instalaci Kučery do čela strany úspěšný, když přibylo skoro 7 tisíc členů. Strana měla v roce 1968 17 323 řádných členů.19 ČSL však měla oproti ČSS více než dvojnásobek členů - 46 02820 a rovněž v ní pokračovaly emancipační tendence.

Důležitým posunem v programu ČSS v roce 1968 bylo, že se prohlásila za stranu nemarxistickou, jež usiluje o „humanistické a demokratické pojetí společnosti a mnohotvárný život občanů.“21 Program socialistů tak reflektoval společenské uvolnění poměrů, kdy v červnu 1968 byla zrušena cenzura jako „nepřípustná“. Pozvolná změna dogmatických hledisek k více „liberálním“ přístupům dávala naději, že čs. socialisté nebudou pouhým přívěskem „skutečně“ vládnoucí komunistické straně a zvýší svůj politický vliv.

ČSS a normalizace

Závan svobodné výměny názorů a menší závislost ČSS na orgánech NF a komunistické strany však trval velmi krátce a slibný vývoj přervala sovětská invaze do Československa 21. 8. 1968.22 V srpnu 1968 schválil ÚV KSČ tzv. Moskevský protokol23 a v dubnu 1969 strana „povinně“ přivítala na pozici prvního tajemníka dr. G. Husáka. První léta normalizace tak znamenala ukotvení předlednového politického kurzu, „utažení šroubů“ ve stranách NF a utužení represivního aparátu. B. Kučera se záhy po událostech v roce 1968 stal opět vykonavatelem komunistických instrukcí. Jako příklad uveďme jeho zcela konformní projev, který pronesl na shromáždění k třicátému výročí „Vítězného února“ 1. 2. 1978 v hotelu Intercontinental. Zde mimo jiné řekl: „To všechno postupně utvářelo názory těchto upřímných, přesvědčených socialistů i po celá tři léta naší národní a demokratické revoluce. Na vlastní oči, z denních skutečností poznali, kdo je kdo a komu oč běží. Denodenní politika komunistů neustále nutila přiznávat barvu i vedení bývalé národně socialistické strany a účinně tak napomáhala prohlubovat názorovou propast mezi ním a prostými členy strany.“24

Nicméně v osmdesátých letech, v době uvolňování komunistického režimu, dochází v ČSS k druhé fázi emancipačního procesu, který byl patrný zejména ve druhé polovině osmdesátých let. ,,Odklony" od oficiálních stanovisek komunistické strany bylo možno vidět i na nižších úrovních, jež překračovaly tehdejší ,,ideologické" hranice, stanovené vládou KSČ. Začali se zde prosazovat mladší funkcionáři strany, kteří již většinou nezažili únorové události roku 1948, jako např. J. Paroubek, F. Heres, S. Křeček, J. Král či P. Votava. Postupně probíhaly diskuse na všech úrovních, kdy byla zpracovávána tzv. stranická stanoviska k různým oblastem společenského a hospodářského života, ale též ke kulturním otázkám, fungování služeb apod. Obvodní výbor na Praze 10 začal vydávat časopis Socialista, do něhož přispívali ti členové, kteří se odklonili od naučených ideologických frází. Časopis uspořádal několik veřejných Diskusních fór socialistů, kde se otevřeně hovořilo o svobodě shromažďování, pluralitě politických stran, svobodě slova atd. V této době nadále udržovala řada členů strany kontakt s disentem (např. ústřední tajemník J. Škoda, P. Kučera, J. Holub a další.)

Koncem osmdesátých let tak ČSS postupně přestávala plnit roli loutkové strany a převodové páky komunistické moci, i když byla v sedmdesátých a osmdesátých letech doslova prošpikována spolupracovníky StB. Pokud se zdál tajné policii nějaký čs. socialista jako „perspektivní kádr“, snažila se jej získat ke spolupráci anebo jej „upozadit“.

Samozřejmě, dnešníma očima, pohledem v době plně demokratické společnosti jsou tyto emancipační snahy nutně viděny jen jako krotké kroky v rámci exitujícího systému totalitní moci.

V roce 1989 se dostali českoslovenští socialisté opět do popředí. Postupné zhroucení sovětského bloku a konec monopolní moci komunistických stran v regionu střední a východní Evropy vykřesalo jiskru naděje pro čs. socialisty a jejich možný návrat na výsluní politiky. Již v létě 1989 proběhly první odvážné debaty členů redakce časopisu Demokrat (vydával jej Obvodní výbor Prahy 5), kdy se začala diskutovat tabuizovaná témata, jako demokracie, svobodné volby, větší nezávislost strany v rámci NF a mnohé další. V časopise pak byla uveřejněna výzva tzv. obrodného proudu čs. socialistů, požadující demokratizaci společnosti. V říjnu 1989 byly také navázány kontakty s ilegálním vedením předúnorové ČSNS a jejím představitelem V. Šolcem, kde se projednávaly především vnitropolitické otázky, aktuální společenská situace a role strany v ní. Ve stejném měsíci jednala delegace ÚV ČSS s představiteli Českobratrské církve evangelické o vzájemné spolupráci a koordinaci konkrétních kroků.

Pád komunistického režimu

V letech 1988 - 1989 se dala čs. společnost do pohybu. V říjnu 1988 se na den lidských práv konala komunistickým režimem povolená demonstrace na Škroupově náměstí, kde k veřejnosti promluvil spisovatel a disident V. Havel. Odstartoval tak sérii navazujících demonstrací, které probíhaly v dalších velkých českých městech i na Slovensku.25 Na podzim roku 1989 události eskalovaly „listopadovými bouřemi“26, během nichž začala postupná demontáž komunistického režimu. Pro ČSS revoluční dění představovalo šanci, jak se oddělit od znormalizované NF, představit veřejnosti svou vizi budoucnosti. Důležitou úlohu přitom sehrálo Svobodné slovo, kde se objevovaly nezkreslené informace o společenském dění v zemi. Na balkoně stranického nakladatelství Melantrich vystoupili 19. 11. 1989 političtí činitelé Občanského fóra i ČSS, kteří promlouvali k demonstrantům. Odsoudili mimo jiné mocenský zásah proti průvodu studentstva o dva dny dříve. Ústřední tajemník ČSS zde prohlásil, že od této chvíle považují členové ČSS svou stranu opět za svobodnou. Čs. socialistům se podařilo být opět po dlouhých letech ve středu dění, byť to bylo jen díky Melantrichu.

Po listopadové revoluci byla komunistická strana zbavena po čtyřiceti letech mocenského politického monopolu a čs. socialisté se snažili jako tzv. historická strana hlásit o své tradiční místo v politickém životě. Stejně jako například Demokratická strana na Slovensku a jiné subjekty však v tomto úsilí nebyli úspěšní. Především z důvodu, že ČSS nebyla již tou stranou, kterou byla po druhé světové válce. Čs. socialisté v této „konkurenci“ příliš spoléhali na svou historicitu, sílu tradiční české politické strany. Nejen proto, že se společnost za čtyřicet let komunistické nadvlády pronikavým způsobem změnila. Politické a společenské změny, jež nastaly po roce 1989 dávaly totiž šanci nově vznikajícím stranám, hlavně pravicovým. Bylo to zcela logické vyústění neúspěšného radikálně levicového experimentu, který trval v zemi přes čtyřicet let. Čs. socialistům bylo navíc kladeno za vinu, že s komunistickou stranou čtyři desetiletí kolaborovali a poškodili si tak svou reputaci, kterou měli před únorem 1948. I když někteří předúnoroví členové strany volali po přejmenování strany na původní ČSNS, nebyly tyto hlasy vyslyšeny, což odpůrcům strany potvrzovalo fakt, že strana je jakýmsi nereformovaným „pohrobkem“ poúnorové ČSS.

Přitom strana disponovala solidním tiskovým zázemím i finančními prostředky, novým předsedou se stal J. Vyvadil, J. Lesák pak místopředsedou strany, z exilu se navrátivší V. Krajina a O. Hora stranu veřejně podporovali. Takový byl tedy výchozí stav strany, která se v roce 1989 nadechla k novému životu do zcela jiného prostředí a podmínek, než v jakých přežívala předchozích čtyřicet let.

Vývoj po roce 1989 tomu dal plně za pravdu, poněvadž strana se nedokázala pevně uchytit na politické scéně a nedostala se ve volbách v roce 1990 do parlamentu. V prvních demokratických polistopadových volbách, jež se konaly po 44 letech27, čs. socialisté získali pouze 2,89% hlasů a neměli tak své zástupce v parlamentu.28

Výsledky voleb do Sněmovny národů v roce 1990.

Strana

počet hlasů

procentuální vyjádření

počet mandátů

Občanské fórum

3 613 513

49,96%

50

Komunistická strana Československa

997 919

13,80%

12

Hnutí za sam.dem.-Sp.Mor.a Sl.

658 477

9,10%

7

Křesťanská a demokratická unie

633 053

8,75%

6

Sociální demokracie

301 445

4,17%

0

Spojenectví zemědělců a venkova

288 270

3,99%

0

Strana zelených

248 944

3,44%

0

Československá strana socialistická

208 662

2,89%

0

Svobodný blok

78 910

1,09%

0

Celkem

7 232 125

100,00%

75


Výsledky voleb do České národní rady v roce 1990.

Strana

počet hlasů

procentuální vyjádření

počet mandátů

Občanské fórum

3 569 201

49,50%

127

Komunistická strana Československa

954 690

13,24%

32

Hnutí za sam.dem.-Sp.Mor.a Sl.

703 609

10,03%

22

Křesťanská a demokratická unie

607 134

8,42%

19

Sociální demokracie

296 165

4,11%

0

Spojenectví zemědělců a venkova

296 747

4,11%

0

Strana zelených

295 844

4,10 %

0

Československá strana socialistická

192 922

2,68 %

0

Svobodný blok

75 242

1,04 %

0

Celkem

7 211 047

100 %

200





Výsledky voleb do Sněmovny lidu v roce 1990.

Strana

počet hlasů

procentuální vyjádření

počet mandátů

Občanské fórum

3 851 172

53,15%

68

Komunistická strana Československa

976 996

13,48%

15

Hnutí za sam.dem.-Sp.Mor.a Sl.

572 015

7,89%

9

Křesťanská a demokratická unie

629 359

8,69%

9

Sociální demokracie

278 280

3,84%

0

Spojenectví zemědělců a venkova

273 175

3,77%

0

Strana zelených

224 432

3,10%

0

Československá strana socialistická

199 446

2,75%

0

Svobodný blok

57 925

0,80%

0

Celkem

7 245 450

100,00%

101


Po neúspěšných volbách začíná pozvolný pád strany. Zejména po odchodu předsedy L. Dvořáka, po němž se začali v rychlém sledu střídat jeho nástupci. Paralelně vznikla odštěpenecká politická formace Národně sociální strana (NSS), již vedl Č. Čejka. V druhých polistopadových volbách NSS utrpěla fiasko, zatímco zástupci ČSS v rámci Liberální sociální unie (LSU) zasedli v parlamentu.29 To byl však poslední světlý okamžik v bohaté historii strany. V roce 1993 byl zvolen novým předsedou strany P. Hirš a strana přejmenována na Liberální stranu národně sociální (LSNS). A to byl počátek konce.

Strana tak nedokázala ve dvojích volbách navázat na slavné jméno své předchůdkyně, naopak po roce 1989 dochází v důsledku vnitrostranického štěpení, rychlého střídání předsedů a konečně i po uvalení konkurzu k úplné ztrátě politického vlivu.

1 KSČ měla zajištěnu 70% všech křesel, nekomunistické strany zbylých 30%.

2 Národní socialista F. Klátil popisuje ve svých vzpomínkách stav své strany po únoru takto: „Činnost strany je již naprosto paralyzována, zvlášť když ztrácí všechny prostředky jakékoli činnosti - komunikace, rozhlas, tisk, pošty, telefon slouží už jen komunistické straně a jejím Akčním výborům, policii a závodním milicím. Také budova Svobodného slova je obsazena policí a milicí, redaktorům je znemožněn vstup, tiskárenské osazenstvo odmítá pracovat. Klátil, František: Republika nad stranami..., s. 327.

3 Provolání kromě Šlechty s Neumanem podepsali například J. David, V. Bušek, F. Koktán, A. Vandrovec, Š. Kobylka,

4 Dokumenty k vývoji Československé strany socialistické 1948 - 1987. Praha 1988, s. 9

5 Znění výzvy viz tamtéž, s. 24.

6 Z. Kalandra (1902 - 1950) český publicista, vystudoval filozofii a klasickou filologii. V roce 1923 vstoupil do KSČ a později vedl Kostufru (Komunistickou studentskou frakci). Ve třicátých letech se ostře postavil proti moskevským procesům, za což byl v roce 1936 vyloučen ze strany. V roce 1950 byl v politickém procesu s Miladou Horákovou jako trockista popraven.

7 Kaplan, Karel: Největší politický proces M. Horáková a spol. Brno 1996, s. 14.

8 A. Petr byl po únoru 1948 předsedou „obrozené“ strany. V letech 1948 - 1951 ministrem dopravy. Zemřel nemocný v roce 1951.

9 Kaplan, Karel: Největší politický proces, s. 14.

10 J. Nestával (1900 - 1976) právník a politk. V letech 1945 - 1948 poslanec parlamentu. Odsouzen v procesu s Miladou Horákovou na doživotí. Podmíněčně byl propuštěn v roce 1963.

11 Kaplan, Karel: Největší politický proces, s. 39.

12 Možnost použití bílého lístku byla i v předchozích volbách, ovšem jejich počet byl nízký.

13 Další volby se konaly až v roce 1954.

14 Konala se 5. - 7. 12. 1958.

15 Dokumenty k vývoji Československé strany socialistické 1948 - 1987. Praha 1988, s. 86

16 Stalo se tak 24. 4. 1960 na celostátní konferenci ČSS

17 Vedení strany vypadalo takto: místopředsedové - V. Jedlička, K. Löbl, ústředním tajemníkem byl zvolen J. Fleyberk.

18 Chystalo se např. obnovení činnosti sociálně demokratické strany. Pokus obnovy se však nezdařil a v červenci 1968 ukončil přípravný výbor sociální demokracie svou činnost. K tomu viz např. Kaplan, Karel: Sociální demokracie po únoru 1948. Brno 2011, s. 324 - 330.

19 Hoppe, Jiří: Opozice '68. Sociální demokracie, KAN a K 231 v období Pražského jara. Praha 2009.

20 Tamtéž.

21 Tamtéž.

22 K sovětské invazi viz např. Pauer, Jan: Praha 1968. Vpád Varšavské smlouvy. Pozadí, plánování, provedení. Praha 2004.

23 B. Kučera byl členem delegace, která v srpnových dnech odletěla do Moskvy jednat s L. Brežněvem a dalšími. Aktivně s však rozhovorů nezúčastnil.

24 Dokumenty k vývoji Československé strany socialistické 1948 - 1987, s. 283.

25 Např. v roce 1988 se konala v Bratislavě tzv. svíčková demonstrace.

26 K listopadovým událostem nejlépe viz Suk, Jiří: Labyrintem revoluce. Aktéři, zápletky a křižovatky jedné politické krize (od listopadu 1989 do června 1990). Praha 2003

27 Volby se konaly 8. a 9. června 1990.

28 Získala celkem 208 662 hlasů ve Sněmovně národů, ve Sněmovně lidu 199 446 hlasů.

29 Strana získala v bloku s LSU celkem 6,25% hlasů a 393 182 hlasů.


Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.