Volkswagen, jádro a zelí

Fiala Zbyněk
4.1.2021 13:34
Čekání na jádro může být vraždou českého automobilového průmyslu. Existují jiné zdroje elektřiny, které lze mobilizovat mnohem rychleji a za menší peníze. Jen malá hrstka lidí může spatřovat jejich nevýhodu v tom, že na tom vydělá někdo jiný.

V mateřském koncernu naší Škody vládne napjatá atmosféra. Generální ředitel Volkswagenu Herbert Diess je v konfliktu se zkostnatělou strukturou vedení, protože by chtěl urychlit přechod na co možná autonomní elektrická auta, aby ustál tlak americké Tesly. Požádal proto o předčasné prodlužení svého kontraktu, aby se nemusil bát nějakého zastavení v letu. Rozhodnout o tom může dozorčí rada, která má zasedat v těchto dnech, ale ta se do toho nehrne. Odbory, její významný člen, jsou ve střehu, co to udělá se zaměstnaností. A my bychom se měli zamyslet, co to udělá s námi.

Česká Škoda s elektrikou zaspala, částečně i díky vžitému tvrzení, že na to nejsou dostatečné zdroje elektřiny. Uhlí bude postupně končit, nejen kvůli klimatu. Přestává být konkurenceschopné ve srovnání s obnovitelnými zdroji. Zachránit nás má jádro za státní peníze, ale to může být nejdřív roku 2038. Do té doby by mohla elektrická auta počkat. Kdyby se jim to dalo nařídit. Zprávy z trhu však ukazují, že rok zlomu nebude za nějakých deset patnáct let, jak jsme si pořád namlouvali, ale nejvýše do pěti let. Čekání na jádro může být vraždou českého automobilového průmyslu. 

Jestli se závody v elektrifikaci dopravy rozeběhnou rychleji, než jsme čekali, ocitneme se mimo hlavní proud a zahraniční investoři se přesunou tam, kde to jde lépe. Proč ne, ať si jdou, avšak náklady na přezbrojení ekonomiky, na to, bychom se měli čím živit i po pádu českého automobilismu a dalších oborů v podobné situaci, ty zůstanou jen na nás. Najednou se začneme divit, proč na ně nemáme, když jsme nechávali bezstarostně odplouvat tak obrovskou část zisků do zahraničí, místo abychom stáhli větší podíl prostřednictvím daní a vytvořili si kapitálovou zálohu na strategickou změnu.

Česko se všude brání novotám a neochotně šoupe podrážkami tam, kde by mělo spurtovat ke skoku. Příčina je v nadměrné úspěšnosti stávajícího modelu z pohledu vlastníků a investorů. Podmínky jsou nastaveny pro maximální extrakci snadného zisku, jak ukazují mezinárodní srovnání, podle kterých u nás zahraniční investor vydělá o třetinu víc než jinde. Je to i díky tomu, že zaměstnanci nežijí v takových polštářích, vydělají nikoliv o třetinu míň, ale pouhou třetinu toho, co jejich německý protějšek. Nic jim nepomohlo ani výrazné zvýšení technologické úrovně průmyslu, kde jsme z hlediska robotizace součástí světové špičky. Ta špička ale není naše. Takže kdo by na tom něco měnil? Snad s výjimkou místního obyvatelstva, které do toho nemá co mluvit...

Argument o ohrožení pracovních míst přechodem na nový princip automobilového pohonu i celé dopravy samozřejmě platí nejen v Německu. Zdálo by se, že si můžeme vybrat jen to, jak přijít na buben. Ve skutečnosti jsme postaveni před výběr nových strategických příležitostí. Hroutí se dosavadní model, kdy my děláme na export, a potom všechno, co sami potřebujeme, odněkud dovezeme. Globalizace se rozpadá a covid to jen urychlil. Roboti kradou místa nejen doma, ale i v zahraničí. Jak klesá role pracovní síly, přestává tolik záležet na její ceně. Roli zaměstnavatele proto musí přebírat obory pro domácí potřebu.

Musíme vytvářet podmínky pro nahrazování dovozu, kdekoliv je to možné, a budování vlastních strategických příležitostí. Až lidská práce začne být v exportních oborech přežitkem, oceníme pracovně náročné obory. Například výrobu vlastních potravin, vlastního bydlení, vlastní energie, vlastní vody nebo široké škály dostupných služeb pro obyvatele nevelkého území. Tahle velká strategie se skládá z malých věcí. Musí ale z něčeho začít. Dům se dá stavět na dluh, vlastník ho pak časem splatí, a když ne, tak ho prodá a splatí to nový majitel. Něco však musí taky vydělávat, a tady jsou nejnadějnější projekty potravinové soběstačnosti a decentralizované energetiky.

A jde to dokonce propojit, jak si můžete vyslechnout na webináři Aliance pro energetickou soběstačnost o agrivoltaice, který visí na https://www.alies.cz/agrivoltaika-a-vodni-fotovoltaika-predstavuji-uplne-novy-zpusob-premysleni-o-energetice/ . Agrivoltaika je další nadějnou formou získávání energie ze slunce. Od té tradiční na polích se liší tím, že zemědělskou půdu neobsazuje, neznehodnocuje, ale chrání a zušlechťuje. Možná bych mohl použit i méně nadnesené výrazy, ale jde o konstrukce, které nebrání obdělávání polí a k tomu chrání půdu proti větru či nadměrnému oslunění a odparu. Nedusí zemědělce účty za elektřinu, ale vydělává pro něj, nebo aspoň šetří. Nepřátele obnovitelných zdrojů může uklidnit fakt, že se to u nás nesmí, nejsou na to předpisy. Respektive, kdo to zkusí, přijde o zemědělské dotace. Zrovna teď se ale o společné zemědělské politice vyjednává v Bruselu a může to přinést i změnu definice „způsobilého hektaru“, na který se dotace vyplácejí.

Klasická fotovoltaika patří na střechy či na výsypky, ale na polích je cizorodým prvkem, který blokuje zemědělské využití. Proto jsou náklady na pozemek součástí investice, o to je to dražší. K agrivoltaice však vlastně pozemek nepotřebujete, případně už jej máte. A kdyby stát chtěl pomoci levnými úvěry, ještě lépe. Panely se kladou v řídkých řadách na vysokou konstrukci, pod kterou projedou zemědělské stroje. Mohou být polopropustné, takže nabídnou optimální zastínění, třeba pro brambory nebo zelí.

Alternativou jsou vertikální a oboustranné panely v širokých řadách, aby projel traktor s nářadím. Mohou se případně natáčet za sluncem ve dvou osách, podle světových stran i do náklonu. Jsou-li na pevno, mohou být nastaveny tak, aby braly ranní a večerní paprsky a pomohly v energetické špičce, zatímco panely na střeše vyrábějí nejvíc v poledne, kdy je energie přebytek. Tyto panely vlastně nemusí být jen na poli. Nápad s vysokou konstrukcí lze uplatnit i nad dálnicí, kde pak solární tunel dodává elektřinu nabíječkám elektrických aut. Totéž lze udělat nad parkovištěm. Je to pádný argument pro ty, kdo se bojí, že panely na střechách nebudou stačit. Máme nepoměrně víc příležitostí, kam je umístit a neničit přitom zemědělskou krajinu.

Druhou část webináře představovaly projekty, které se začnou zkoušet na severočeských jezerech po hnědouhelných dolech. Ta, která nebudou určena pro rekreaci, mohou být osazena plovoucími solárními panely. Nic na tom není, jakési čtvery plovoucí necky, konstrukce, panely a speciální kabel vyzkoušený na moři. Součástí cvičení má být výroba zeleného vodíku, tedy hydrolýzou elektřinou z obnovitelného zdroje.

Obrovitá jezera po uhelných dolech mohou být znovu energetickým centrem také proto, že jejich hladiny budou v rozdílné nadmořské výšce a mohou tedy posloužit i jako přečerpávací elektrárny. Chvíli bude trvat, než to tam bude. Napřed musí skončit veškerá těžba (asi dřív, než jsme čekali, ztrácí to ekonomický smysl), pak se díry v zemi vyčistí a zasanuji, a teprve pak začne napouštění. Když všechno klapne na první dobrou, mohou být jezera plná a produkční za nějakých deset let.

Obor obnovitelných zdrojů elektřiny tedy zdaleka není tak bezvýznamný, jak se o něm mluví ve vládních koncepcích. Může nám hodně ušetřit a zároveň nabídnout dobrou práci. Může být základem regionální prosperity a rozdýchávat další projekty, pokud to nebude jen další příležitost pro zahraniční investory, ale budeme toto bohatství využívat sami. Ekonomika, která by na tom mohla vyrůstat, bude demokratická, protože nejschůdnější komplexní projekty, kdy jsou potřebné obory propojeny, se budují na družstevním nebo komunálním principu, případně jako vize měst s blízkým hospodářským zázemím.

V regionu se slušnými příjmy se mohou snáze rozvíjet malé a střední podniky, které nechávají zisky v místě a mohou z nich čerpat další investice. Když se do toho aktivně zapojí regionální univerzity a oživí polomrtvé technologické parky a inkubátory, poroste přidaná hodnota, ale tentokrát přidaná domů a rozesetá po celém území. To by byla trochu jiná ekonomika i jiná společnost. V takových podmínkách nás elektromobilita ani robotizace nebo digitalizace nezaskočí. Stálo by za to se za to poprat ve volebním boji. Letos máme amerikánský podzim (covid a volby), bude příležitost.

 

 

 

 

zbynek-fiala
Žurnalista, v minulosti dlouholetý šéfredaktor časopisu Ekonom.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

zbynek-fiala

Je to argumentace ohrožených. Ojetiny jsou levné, protože nemají budoucnost. Lidi je kupují, protože nemají peníze. Ale blíží se výslovné zákazy prodeje nových aut se spalovacími motory. A vlády to nedělají proto, aby prohrály volby.