Vysokoškolský profesor v českém pojetí není pouhým učitelem vysoké školy jako v USA, ale musí být skutečnou kapacitou v oboru

obrazek
22.5.2013 15:22
Když sleduji nechutnou mediální tahanici spojenou se jmenováním jednoho podivína, který s vysokou vědecko-pedagogickou kvalifikací docenta ze sebe dělá dobrovolně a dokonce veřejně kašpara, aby snad „zabodoval“ u některých slaboduchých studentů, dost nechápu, proč naše (ale ve skutečnosti německé či německo-švýcarské) sdělovací prostředky, které tady dnes bohužel máme, řádně občanům nevysvětlí, jakou skutečně vysokou kvalitu musí u nás vysokoškolský profesor mít a neustále tady i televizní komentátoři melou nesmysly o tom, že by měli vysokoškolské profesory jmenovat jen rektoři.

Pokud se člověk podívá na náš současně platný zákon o vysokých školách, tj. zákon č. 111/1998 Sb., který vychází z evropského kontinentálního práva, zjistí, že být učitelem na české vysoké škole není vůbec jednoduché, neboť náš poměrně přísný kvalifikační systém a kariérní řád obsazování jednotlivých akademických funkcí na vysokých školách nelze v žádném případě zaměňovat za angloamerický systém, fungující zejména ve Spojených státech amerických a ve Velké Británii, kde se stává vysokoškolským profesorem každý automaticky již okamžikem přijetí do pracovního poměru učitele jakékoliv vysoké školy.

Podle našeho právního pojetí vyučují na našich vysokých školách tzv. „akademičtí pracovníci“ což jsou zaměstnanci vysoké školy, kteří byli přijati do svých pozic na základě velmi přísného výběrového řízení a kteří postupují od funkce asistenta či lektora (ve které může někdo, kdo není mimořádně nadaný, ale jinak plní své povinnosti, pracovat i celý život), přes funkci odborného asistenta (cca 10 až 20 let výkonu této funkce) k úspěšnému habilitačnímu řízení a získání vědecko-pedagogického titulu „docent“ až po funkci, resp. nejvyšší vědecko-pedagogickou hodnost vysokoškolského (univerzitního) profesora.

Akademičtí pracovníci vykonávají nejen pedagogickou, ale i vědeckou, výzkumnou, vývojovou a inovační (popř. i uměleckou nebo další tvůrčí) činnost. Tím se dost podstatně odlišují od učitelů našich středních škol, kterým se sice také lidově říká profesoři, resp. středoškolští profesoři, ale toto označení není v žádném případě zaměnitelné s kvalitou profesora na vysoké škole, který stojí na samotném vrcholu kvalifikačního žebříčku a středoškolští učitelé si také nemohou psát tento titul (prof.) před jméno jako profesoři vysokoškolští, resp. univerzitní.

Vysokoškolský (univerzitní) profesor by tedy měl být po všech stránkách vynikající, špičkový odborník, za kterým stojí jeho celoživotní pedagogická, vědecká, výzkumná, vývojová a výchovná činnost v příslušném vědním oboru, která musí být zcela nepochybně prokázána před pětičlennou hodnotící komisí složenou z profesorů, docentů a dalších významných představitelů daného vědního oboru. Tuto komisi navrhuje a schvaluje vědecká rada příslušné vysoké školy (fakulty, univerzity), jejím předsedou musí být profesor a nejméně tři její členové musí být odborníci z jiného pracoviště, než z vysoké školy, na které se jmenovací profesorské řízení koná. Hodnotitelská komise rovněž posuzuje i morální profil uchazeče a jeho chování na veřejnosti (na některých vysokých školách se však zřejmě tyto záležitosti neřeší a je jim jedno, kdo tam bude poté jako profesor působit?!) a zjišťuje, zda některými svými postoji či výroky nesnížil uchazeč autoritu akademického pracovníka či vysoké školy, zda nepropaguje názory neslučitelné s principy demokratické společnosti, nebyl trestně či kázeňsky řešen či dokonce soudně potrestán, apod.

Tato hodnotící komise poté posuzuje kvalifikaci uchazeče a tajným hlasováním se usnese na návrhu, zda uchazeč má být jmenován profesorem. Před hlasováním však musí tato komise detailně prověřit veškerou dosavadní pedagogickou, vědeckou, publikační a další činnost uchazeče, včetně splnění dalších přísných kritérií, které si k zákonným podmínkách ještě přidává ta která konkrétní vysoká škola, např. že uchazeč musí vyučovat ve všech formách vysokoškolské výuky po dobu nejméně 20 let, že musí mít napsáno a vydáno minimálně 15 vysokoškolských skript, učebnic a vědeckých monografií v patřičném rozsahu autorských archů, musí mít publikováno více než 100 původních odborných a vědeckých článků náležité kvality, musí vést cca 100 bakalářských prací, 100 diplomových prací, několik disertačních prací v doktorském studijním programu, kde musí rovněž úspěšně vyučovat a jako školitel vést úspěšně doktorandy, musí být zapojen do vědecko-výzkumné činnosti tak, že osobně vedl a úspěšně obhájil několik významných vědecko-výzkumných úkolů či grantů (z nichž jeden jediný trvá cca 4 – 5 let), musí se pravidelně účastnit nejen domácích, ale i mezinárodních vědeckých konferencí, vystupovat na nich a publikovat výsledky své vědecko-výzkumné činnosti v zahraničí, musí být členem několika vědeckých, odborných a redakčních rad, habilitačních komisí, jeho práce musí být citovány ostatními vědci nejen doma, ale i v zahraničí, atd., atpod., což v celém souhrnu splní opravdu málokdo, protože v běžném životě se to takřka nedá stihnout, pokud člověk nepracuje 18 až 20 hodin denně, včetně sobot a nedělí, nekašle na rodinu a své další povinnosti a proto se k vědecko-pedagogické hodnosti profesora většinou dopracuje mimořádně zdatný jedinec až na sklonku svého života, v humanitních oborech to bývá většinou ve věku kolem 60 let až 70 let, pročež každý případ jmenování podstatně mladších uchazečů je (vyjma technických a lékařských vědních oborů) krajně podezřelý, ať již je navrhuje a garantuje kdokoliv.

Pokud v tajném hlasování nezíská uchazeč většinu hlasů, řízení se zastavuje a proces jmenování pro uchazeče končí. Pokud je komisí doporučen k pokračování jmenovacího řízení, vyzve vědecká rada fakulty uchazeče, aby na jejím veřejném zasedání přednesl přednášku, ve které předloží koncepci vědecké nebo umělecké práce a výuky v daném oboru, která je časově přísně limitována a již jen překročení vymezeného času o několik málo minut se považuje za neschopnost uchazeče ve jmenovacím řízení dále pokračovat a řízení se ukončí.

Když pak uchazeč úspěšně projde tímto neskutečně přísným hodnocením, kde sice může dostat kladné hlasy úplně všech přítomných, ale přesto neuspěje, neboť několik nezodpovědných členů vědecké rady se na tuto konkrétní vědeckou radu nedostaví a tudíž v konečném součtu je kvalifikovaných hlasů ve prospěch uchazeče málo, řízení opět končí. Pokud uchazeč uspěje, celý proces se - v ještě přísnějších kritériích - opakuje po několika měsících znovu, před vědeckou radou univerzity, která si klidně dovolí „shodit“ již předchozí úspěšné jmenovací řízení, které proběhlo na příslušné fakultě, uchazeči pokrytecky poděkují, konstatují jak je vynikající, ale bohužel, jeden, dva či tři hlasy, pro neúčast některých členů vědecké rady, chybí a protože zákon je zákon, řízení končí opět neúspěšně. Tečka.

Sám bych o tom mohl mnohé - a detailně - vyprávět, neboť jsem si to sám již v roce 2006 až 2007 prožil, ale je to naprosto zbytečné, neboť není odvolání (resp. formálně je, ale o odvolání rozhoduje rektor, který je však současně předsedou vědecké rady univerzity, takže by ze sebe musel udělat naprostého pitomce, kdyby vám vyhověl). Odvolání jsem právě proto nepodal, a to ani přesto, že jsem při jmenovacím řízení na fakultě měl pouze jediný hlas proti a jeden další hlas neplatný, jinak všechny hlasy byly pro moje jmenování do nejvyšší vědecko-pedagogické hodnosti univerzitního profesora. A slabší povahy a speciálně neškolení jedinci - po sdělení takového negativního výsledku několikaletého jmenovacího řízení, kde má být vlastně objektivně hodnocena vaše celoživotní práce, jdou buď skočit pod vlak, zastřelí se, skončí na psychiatrii, vykašlou se na všechno a přestanou úplně pracovat, nebo se z nich stanou obyčejní alkoholici, protože jim jejich celoživotní práci zmařilo několik nezodpovědných či nabubřelých kreténů, kteří jsou již sice letitými profesory, ale většinou ještě jmenovanými za stranické zásluhy v dobách Husákova reálného socializmu buď na Vysoké škole politické ÚV KSČ v Praze a nebo na Vojenské politické akademii Klementa Gottwalda a navíc v oborech „marxistická filozofie“, „vědecký komunismus“ či jiné podobné „pavědy“, dnes pracují jako profesoři „společenských věd“ či dokonce „ekonomie“, učí něco jiného než sami vyznávají a jak myslí, a kterým v jejich tuposti např. vadí i to, že máte lepší současný kádrový profil než oni sami, protože jste nebyl v KSČ, že máte publikováno o 100 odborných a vědeckých prací více než oni sami, ale i to že jste vrchním policejním radou a plukovníkem Policie České republiky, která – bohužel – začala už v této době zatýkat i zločince do té doby působící ve strukturách generálního štábu Armády České republiky a Ministerstva obrany ČR, jakož i jen to, že na určitou věc máte jiný názor než jejich „nabubřelé profesorské veličenstvo“.

Tomuto profesorskému jmenovacímu řízení však předchází, většinou v intervalu předchozích 10 až 15 let, ještě tzv. „habilitační řízení“, kde je obdobně přísným způsobem obhajována habilitační práce, kterou se rozumí písemná práce, která přináší nové vědecké poznatky, nebo soubor uveřejněných vědeckých nebo inženýrských prací doplněný komentářem, nebo tiskem vydaná monografie, která přináší nové vědecké poznatky anebo (na uměleckých vysokých školách) umělecké dílo, umělecký výkon anebo jejich soubor. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že habilitační řízení je ve skutečnosti ještě podstatně náročnější než profesorské jmenovací řízení, neboť právě profesoři často nechtějí do těchto vysoce kvalifikovaných pozic docentů vpustit kohokoliv, kdo by je snad mohl v následujícím období odborně převýšit a vymýšlí neskutečné varianty takřka nesplnitelných podmínek, i když oni sami byli jmenováni výhradně za politické zásluhy. Navíc, o habilitační řízení může uchazeč o titul docenta žádat až po uplynutí řady let od získání vědecké hodnosti (Ph.D.), na některých vysokých školách je to nejdříve až po 10 letech.

Vezmeme-li tedy v úvahu všechna tato úskalí možného získání titulu vysokoškolského profesora, není divu, že je v zákoně uvedeno, že vysokoškolské profesory, jako zcela mimořádně kvalitní a špičkové odborníky, v současné době jmenuje prezident republiky, který by se neměl tohoto svého práva vzdávat, neboť je to pak možné chápat i jako urážku všech těch docentů, kteří všemi těmito úskalími úspěšně prošli (prošli-li je opravdu poctivě a byli-li hodnoceni opravdu objektivně a nejen proto, že napsali např. nějakou kladnou knihu o Havlovi?!) a mají právo, podívat se alespoň jednou v životě oficiálně na Pražský hrad a podat ruku českému prezidentovi.

Novinářům, kteří ještě na žádné vysoké škole u nás nestudovali a vše znajícím komentátorům našich televizí doporučuji, aby si i o této problematice, když už o ní chtějí veřejně mluvit, něco nejprve přečetli, protože se znalostí věci by neustále nepovyšovali „profesory“ amerických vysokých škol nad naše univerzitní profesory, jak rádi a často dělají, neboť i když i tam jsou někteří profesoři vysoce kvalifikovaní, o čemž není pochyb zejména na prestižních státních vysokých školách, většina z nich získala tamní profesorský titul jen proto, že je někdo zaměstnal na tamní vysoké škole, je to tedy pouze jejich profesní označení, nikoliv vědecko-pedagogický titul jako v České republice a jejich odborná úroveň se rovná zhruba úrovni našich středoškolských učitelů se základní kvalifikací. Jsou však nepochybně, oproti těm našim, alespoň v něčem lepší - a to v tom, že umí perfektně anglicky, neboť je to jejich rodný jazyk.


Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

antoninsebek

Pěkný, potřebný a kvalifikovaný článek. Děkuji.

schlimbach

Myslím si, že je správné, aby profesůru udělovaly Univerzity a vysoké školy samy, aby bylo zřejmé na které univerzitě je daný jedinec profesorem. myslím si to i na základě totální devalvace znalostí, morálky a činnosti ve všech směrech v období po roce 1989. Jestliže univerzita bude jmenovat profesora na své akademické půdě, on bude reprezentovat ji i radu, která ho zvolila. Je to jediná cesta, jak postupně zvýšit prstiž Univerzit a vysokých škol a jak navrátit prestiž titulu profesora. Na každou rozhodovací úroveň se musí vrátit také odpovědnost - bez toho je to jen chaos a alibismus, ve kterém tupounství ovládá prostor.

Těm, kteří si myslí, že akademické svobody jsou nedotknutelné, má z jedné strany pravdu, ovšem, když se nesmí nahlédnout pod pokličku a lektvarem zamíchat nebo nedej bože na něj pustit světlo, nedivme se, že lektvar začne zapáchat, nedivme se, že se ve škole učí informace, které jsou dávno prokázány jako přinejmenším n e zcela pravdivé, nedivme se, že se vývoj v mnoha oblastech vědy dostal před sto lety na cestu do slepé uličky.

Řevnivost, podlost ve vztazích, hamižnost i tupost se nevyhýbá ani akademické obci. jaký bude výsledek, když ji zcela ovládne?

V této zemi se pořád jen o všem kecá, rozžvýkává, mlží jeden chce umlátit druhého, bezu ohledu na stupiditu argumentů na obou stranách.  Můžeme se divit, že jsme v prčicích?