Zbyněk Fiala: Anonymní náklady korupce

obrazek
20.2.2013 17:00
Jen několik dnů po rozhodnutí skupiny nejvýznamnějších ekonomik světa G20, že zahájí útok proti daňovým rájům, zasáhla Poslanecká sněmovna ČR proti hlavnímu vehiklu daňových úniků, korupce a organizovaného zločinu, když přijala zákon proti anonymnímu vlastnictví. Tak by mohla znít typická píáristická zpráva typu „navrch (přechválený) huj, vespod (maskovaný) fuj“. Pravdivější je konstatování, že jsme poslední, kdo umožní dohledatelnost vlastníků společností pro potřeby kriminálního vyšetřování.

Zákon o některých opatřeních ke zvýšení transparentnosti akciových společností, který bude v Senátu ještě doladěn, sice anonymní akcie neruší, ale zavádí něco, co by se dalo nazvat anonymní akcií s registrovaným vlastníkem. Průlom bariérou úkrytu v obskurní offshorové společnosti mají nabídnout tři prvky, které se vzájemně doplňují.

První – vlastnictví akcií musí být dohledatelné prostřednictvím seznamů, které jsou v registrech a databázích pod státním dohledem.

Druhý – peníze vlastníkovi lze vyplácet jen na účet, který je součástí těchto seznamů.

Třetí – o veřejné zakázky a dotace smějí žádat jen společnosti, u kterých se dá zjistit, komu patří.

Každá akcie tedy musí mít vlastníka, jehož jméno akciová společnost zná a sdělí, kde je zapsáno. Všechny dividendy a další platby vlastníkovi smějí putovat jen na účet, který je společnost rovněž povinna uvést. Neřekne to každému, ale třeba policii ano. A kdo žádá o veřejné peníze, sděluje, ke komu konkrétně potečou.

Zákon má slabiny, fakticky se vlastníci dají dohledat, jen když se opravdu chce a protistrana nabídne remízu. V organizovaném zločinu to vystraší jen ty nejzměkčilejší, kterých tam z definice nebude mnoho. Ale pro řadu dalších případů by to mohlo stačit.

V jaké situaci se to dá využít? Řekněme, že existuje podezření, se kterým přišel někdo zevnitř firmy nebo úřadu, kdo se na tu lumpárnu, jak se rozkrádají veřejné peníze, nemohl dívat. Až dosud by na policii nanejvýš někoho rozplakal, že nemají koho vyšetřovat, pokud se nepřijde sám udat. Teď tedy nový zákon umožní nahlédnout do seznamu akcionářů. A policie to nemusí vzdát, ani když uvázne někde v Karibiku, protože pak nastoupí Finančně analytický útvar Ministerstva financí, který má prostředky, jak se na případ podívat i z druhého konce, od bankovních účtů. Když bude postupovat proti směru finančních toků, mohou se spárovat přesuny vlastnictví a cesty peněz. A pokud by postup z obou směrů končil v mlze, bylo porušeno pravidlo o transparentním vlastnictví v oblasti veřejných peněz a je důvod k důraznějšímu dotazování.

O tom, v jakém právním marasmu se nad zákonem rozhodovalo, svědčí fakt, že předseda rozpočtového výboru sněmovny Pavel Suchánek z ODS nenašel ani dvacet podpůrců pro návrh, že „čo bolo, bolo“. Jen hrstka zoufalců se odvážila spojit svoje jméno s návrhem, že stávající anonymní akcie necháme být a zaměříme se jen na ty, které vzniknou po roce 2014. V zemi, kde nikdo neví, komu patří někdejší perla průmyslu Škoda Power, v zemi vláčené u švýcarských soudů kvůli strachu vlády z bankovních kont MUS, v zemi odírané anonymními vlastníky Opencard a IZIP a spoustou dalších, už prostě není kam uskočit. Je to jako při schvalování přímé volby prezidenta – pro hlasují i ti, kdo jsou proti.

Směšně vyzněl Suchánkův argument, že to bude drahé. Ne že nebude, podle některých odhadů si to vyžádá až 340 milionů korun na začátku plus desítky milionů ročně na správu seznamů akcionářů v oprávněných registrech a depozitářích. Větší smysl by však mělo bavit se o tom, zda všechny ty registry a depozitáře nejsou předražené. Ostatně, při masové poptávce po viditelných akcionářích vzroste zájem o klienty registrů, a tak by mohly ceny v konkurenčním prostředí klesnout.

Je-li zločin beztrestný, spousta lidí nedokáže svodům odolat. Odhady nákladů korupce a předražování veřejných zakázek míří o několik řádů výše než náklady registrace akcionářů. Prošustrování desítek miliard korun v nejrůznějších „malých domů“ a dalších formách šedé a černé ekonomiky by nebylo možné, kdyby nad tím někdo mocný nedržel ruku. Mnohé věci by se daly snáze zastavit, kdyby se vědělo, z čeho vznikla zázračná zbohatnoutí.

Celkové náklady neprůhlednosti a nedůvěry jsou však ještě větší než součty toho, co někde zaplatíme. Přičtěme k nim i to, co bylo zmařeno a nemohlo vzniknout. Beztrestnost zločinu je dřevomorka, která rozkládá celý systém. Ten je pak nefunkční i tam, kde by se dala – alespoň naoko – dodržovat jakási pravidla. Jenže, jak říká zkušenost, z určitých materií už prostě bič neupleteš. Předstírání tržní soutěže při veřejných zakázkách je příliš krkolomné a to odrazuje ty slušné, aby na projekty, které vyžadují výběrové řízení, raději zapomněli. Přičtěme tedy i náklady nedůvěry.

Přijatý zákon má daleko k dokonalosti. Veřejnost a média se dozvědí jen to, co vyplyne z vyšetřování kriminálního případu. Teprve pak je možné využít zmocnění zákona k dohledání vlastníka. Pouhá podezření jsou málo. Novinář, který dodržuje zákon, nemá možnost něco prozkoumat nebo ověřit. To přímo vybízí k budování informačních tunelů, kterými jsou poznatky propašovány z úředních míst za nemalých nákladů prostřednictvím skrytých placených informátorů.

Informační úniky, kterými nás média krmí, jsou však příliš často výběrové - na někoho se ví všechno, ale na jiného za všech okolností nic. Slušná média, která nemají na uplácení policistů a soudů, nemohou takovým účelovým odhalením čelit, nemohou nabízet doplňující informace, aby veřejnost dostala úplný obraz. Současná úprava identifikace vlastníků, která je nefér ve srovnání s obchodním rejstříkem, kde najdeme všechny majitele s.r.o. včetně všech historických změn, je tedy zároveň antidemokratická. Plný potenciál této antidemokratičnosti poznáme, až se zase začne kydat výběrová předvolební špína.

Právě ono výběrové kydání pak způsobuje, že se problémy neřeší. Potřebovali bychom vědět, kdo chrání lichváře, podvodné vymahače dluhů, herny, komu teče z drahých léků nebo z nezdaněného tabáku nebo benzínu. Ale i z pozemků, přes které dálnice musí vést, i když ji nikdo nepotřebuje. A pochopitelně, kdo stojí za stanovením cen solární elektřiny a za beztrestným rozšířením vraždící lihové mafie a drog. Jestliže bude na vlastníky akcií vidět, jeden kanál, kterým se tato společnost dusí, zmizí.

Bohužel jen jeden. Ale podívejme se, jak se dusí. Začnu zeširoka – počet exekucí překračuje ročně milion případů. Když se podíváme na celkové náklady tohoto procesu, vidíme, že jen zlomek peněz, často jen jednotlivá procenta jdou na úhradu dluhu, všechno ostatní je bezostyšné okrádání pro někoho jiného než věřitele. Vzniklo tu právní prostředí, kdy lze beztrestně zbavit majetku každého, kdo si nemůže najmout nejlepšího pražského advokáta (a raději i předsedu soudu). Jak je to možné? Nad tím uvažoval Daniel Hůle, vedoucí programů Kariérního a Dluhového poradenství společnosti Člověk v tísni, v rozhovoru pro Aktuálně.cz.

(http://aktualne.centrum.cz/blogy-a-nazory/komentare/clanek.phtml?id=771618)

Vyberme jen to nejpříznačnější:

Jak přesně to funguje?

„Typickým příkladem jsou třeba Domácí půjčky, které nabízejí 10 až 15 tisíc. Když projevíte zájem, přijde za vámi obchodní zástupce a nabídne vám tři stejné smlouvy se třemi subjekty. Částka se rozdělí na třetiny, tj. když jste chtěl 15 tisíc, půjčujete si třikrát pět. Ve smluvních podmínkách jsou vysoké sankce.

Klientem je samozřejmě člověk ve špatné sociální situaci, který nedosáhne na produkt od banky, a tímhle rozdělením je ještě třikrát větší pravděpodobnost, že se dostane do prodlení s nějakou splátkou - protože třeba zaplatí omylem jedné firmě dvě splátky a druhé žádnou. Dlužné pohledávky okamžitě skupuje firma Forset Collect Limited, advokát Petr Chovančík podává rozhodčí žalobu u rozhodce Petra Valenty a jde to k exekutorskému úřadu do Litoměřic. Máme zmapovánu řadu případů, v nichž investicí patnáct tisíc získali v konečném důsledku na jednom klientovi 70 až 90 tisíc korun.

A to je model, který se replikuje po celé republice. Dnes je v Česku registrováno asi 34 000 nebankovních subjektů, které mají oprávnění poskytovat půjčky. Z mých zkušeností je mezi nimi asi šest takových, u kterých je relevantní si půjčit, kde to nepředstavuje neúměrné riziko.

(…)

Abychom jenom nekritizovali - máte představu o nějakém účinném řešení?

Kdyby nás politici na chvilku pustili k přepsání zákonů, tak na to stačí týden, aby se přepsaly tak, že budou chráněna práva slabších. Ale pozor - ne na úkor věřitelů! Dluhy se musejí platit. Já si rozhodně nemyslím, že věřitel je darebák, který nemá mít právo na získání svých peněz, to absolutně ne. Zastáváme jednoznačné stanovisko, že tenhle byznys musí být férový na obě strany. Ale to, co náš stát umožňuje, je neuvěřitelné.

A proč to nikomu z politiků nevadí?

To je pro nás největší záhada. Obešli jsme skoro všechny strany a podle nás žádná opravdu pořádně nepochopila, jaký má změna systému vymáhání pohledávek potenciál. V podstatě jednoduchou změnou, která by eliminovala úzký okruh gaunerských skupin, bychom mohli snížit dluhovou zátěž populace o 20, 30, možná i 40 miliard korun ročně. Ale nikdo se toho pořádně nechopí, nakonec nejvíc se v tom angažují někteří poslanci TOP 09, angažuje se v tom i Jiří Dienstbier, ale to je v sociální demokracii spíš takový osamělý rytíř… Zájem politických stran je prostě malý.

Neříkejte, že pro to nemáte žádné vysvětlení.

Jediné, které se nabízí, je, že v každé z těch stran je někdo, kdo je na tom byznysu zainteresován nebo minimálně nějak motivován advokátní lobby, která v tom jede. Je to velký byznys, na kterém vydělávají lokální politické skupiny.

zbynek-fiala
Žurnalista, v minulosti dlouholetý šéfredaktor časopisu Ekonom.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.