Zbyněk Fiala: ČR zařadila zpátečku

obrazek
28.10.2015 10:22
Evropská unie může vyjít z prosincové klimatické hádanice celkem dobře, úkoly do roku 2020 nejspíš splní. Horší to bude pak, cíle do roku 2030 vyžadují znásobit tempo – a potom znovu. Cestovní mapa EU směřuje k „bezuhlíkové konkurenceschopné ekonomice“ roku 2050. Omezení jsou motorem inovací, pohodlí uspává. Proto se všichni diví, že se omezením bráníme právě s argumentem konkurenceschopnosti.

Statistici mají hody, za pár dní se začne v Paříži šermovat čísly, až spustí klíčové jednání o pokusu zabrzdit klimatické změny. Kdo už se zasloužil a kdo se má více snažit?

Evropská agentura na ochranu životního prostředí (EEA) dala dohromady zprávu, kterou zachycuje pokrok Evropské unie při plnění klimatických cílů.

http://www.eea.europa.eu/publications/trends-and-projections-in-europe-2015

Není to tak zlé. Z dat za rok 20134 a předběžných odhadů situace z roku 2014 je zřejmé, že cíle, které si EU dala do roku 2020, zvládne. Ten klíčový, pokles produkce skleníkových plynů o 20 procent ve srovnání s rokem 1990, už byl prakticky dosažen roku 2013 (pokles o 19,8 %). Na cestě jsou přitom další opatření členských států, která by měla snížení emise posunout až na 25 %.

Dost se přitom spoléhá na přitvrzení v obchodování s emisními povolenkami, kdy se jich část stáhne z trhu, aby cena vzrostla na rozumnější úroveň a vznikl tak konečně ekonomický stimul pro inovace. Trhu s emisními povolenkami podléhá 45 procent celkových uhlíkových emisí EU.

Obnovitelné zdroje, krize a teplé zimy

Celkový pokrok se měří poklesem emise skleníkových plynů, ale EU pomohly i její vlastní pomocné cíle, kterými je zvyšování podílu obnovitelných zdrojů a snižování energetické závislosti. Vedle toho zasáhly vnější vlivy, jako je hospodářská krize, která snížila poptávku, a poslední dvě teplé zimy. Zejména ta loňská výrazně snížila emise. Zub opačným směrem vykousla do grafů extrémně mrazivá zima 2010.

Obnovitelné zdroje roku 2013 už dosáhly 15 procentního podílu na hrubé konečné spotřebě energie a blíží se k cíli 20 %, kterého má být dosaženo roku 2020. Avšak na další období už jsou připravovány hlavně drahé projekty, zatímco překážky na trhu zůstávají a podpora v řadě členských zemí končí, varuje EEA.

Také cíl zvýšení energetické účinnosti do roku 2020 o 20 procent bude pravděpodobně splněn. Trochu tomu pomáhá metodika, protože u obnovitelných zdrojů se automaticky počítá se 100 procentní účinností přeměny energie, což snižuje spotřebu primární energie. Třeba účinnost českých uhelných elektráren je hluboko pod 40 procenty.

Bude strategický plán

V dalším období to bude těžší. Přijatý cíl snížit skleníkové plyny do roku 2030 nejméně o 40 procent leží hlavně na velkých producentech s uhlíkovými limity, protože ti musí přispět snížením o 43 procent, zatímco ti menší dodají jen 30 procent poklesu ve srovnání s rokem 2005. Stávající národní plány členských zemí EU nabízejí souhrnné snížení jen o 30 procent a musí se proto více snažit. Během nejbližších dnů předloží své strategické plány snižování emisí (aby bylo v Paříži o čem mluvit), ale dolaďovat se budou až v příštím roce.

Další cíl do roku 2030, zvýšit podíl obnovitelných zdrojů na 27 procent energetické spotřeby, je závazný na úrovni EU, ale jak se na to státy složí, to se ještě dohodne. Také tento cíl je postaven jako minimální, podíl obnovitelných zdrojů může být vyšší, ale „musí vzít do úvahy stupeň integrace do vnitřního energetického trhu“. Jinými slovy, bude třeba přebudovat energetickou soustavu obrovskými investicemi do chytrých sítí, které dokážou strávit kolísavý charakter slunečníků a větrníků.

Pokud však má být zvládnut i následující cíl, kterým je „konkurenceschopná bezuhlíková ekonomika“ do roku 2050 (s poklesem emisí o 80 až 85 procent vůči roku 1990), přírůstky obnovitelných zdrojů budou muset být dvakrát až třikrát rychlejší než v letech 2005 – 2013, upozorňuje EEA.

Pro zvyšování energetické účinnosti byl stanoven nezávazný cíl o 27 procent do roku 2030 ve srovnání s původními projekcemi z roku 2007. Znamenalo by to snížení spotřeby primárních energetických zdrojů o 20 procent oproti roku 2005, případně snížení koncové spotřeby o 12 procent. To je mírně pomalejší tempo než mezi lety 2005 a 2020. Ale hrušky z dolních větví už jsou očesány, a tak to vyžaduje „intenzívní prosazování energetických opatření, ale také rychlou změnu chování spotřebitelů“, zdůrazňuje EEA.

Diplomacie a technologie

V běžícím klimatickém programu do roku 2020 nebyly úkoly jednotlivých zemí stejné, přihlíželo se k rozdílu mezi možnostmi bohatých a chudých států. Ty nejbohatší měly snížit emise až o 20 procent, zatímco ty nejchudší je naopak mohly až o 20 procent zvýšit, protože se předpokládal vyšší hospodářský růst.

Evidentně šlo o diplomatický kompromis tam, kde dohoda není možná. Česká republika tak vyfasovala cíl, který snadno splnila už roku 2013. Výsledku pomohlo, že ekonomika moc nešla a zima byla teplá. Avšak zima na rok 2014 byla ještě teplejší a české emise se přesto cíli naopak vzdálily, dokonce skoro o dvě procenta. Nejspíš proto, že ekonomika nahodila motor.

Česko má do roku 2020 dosáhnout 6 procentního snížení produkce skleníkových plynů oproti roku 2005. Po loňském zhoršení musí udělat nápravu v rozsahu 2 procent (pokud nedošlo ke změně trendu). To je celý náš příspěvek k záchraně světa, který se do záhuby řítí. Němci nabídli za stejné období 13 procentní pokles a zbývá jim ještě 6 procent pod úroveň, na které se ocitli loňského roku.

Předpoklad rozdílného hospodářského růstu, o které se opíraly obrovské rozdíly ve stanovených úkolech, byl přitom mylný. Respektive platil jen v letech 2005 – 2007, kdy ČR rostlo čínskými tempy, pokud to vyjádříme ve směnném kurzu (sečte se růst a posilování měny). Od roku 2008 české hospodářství stagnovalo, a tak za celé období 2005 až 2014 česká ekonomika vyrostla zhruba stejně jako ta německá (asi o 13 procent).

Čeští politici obvykle argumentují také vysokým podílem průmyslu v naší ekonomice, což by měl být důvod pro vyšší emise, ale ani tento argument nefunguje. Když se podíváme na čísla OECD z čerstvé publikace Environment at a Glance 2015, český průmysl produkuje zhruba stejný podíl z celkové emise oxidu uhlíku v zemi (13 procent) jako ten německý (12 procent). Drtivá většina českého oxidu uhlíku je produkována jinde, při přeměně energie (59 procent). V Německu je tento podíl menší (48 procent).

Hrajeme fair

U nás tento podíl zůstává vysoký hlavně proto, že elektřinu vytrvale vyvážíme a podřizujeme tomu celou energetickou politiku. Obyčejně se říká, že s vývozem elektřiny vyvážíme i své životní prostředí, protože žárovka svítí v Rakousku nebo Německu, zatímco nám zbyde měsíční krajina s hlučnými a prašnými doly. Nesmíme však přehlížet, že spaliny letí do luftu a zabydlují se v atmosféře, kde urychlují klimatické změny pro celou planetu. A že těch spalin je, protože naše tepelné elektrárny jsou zastaralé a energeticky málo efektivní. Ve skutečnosti tak prostředí nejen vyvážíme, ale taky krademe ostatním. Přesněji, neničíme to jen tady, ničíme to i jinde. Hrajeme fair play - nejen nám, i sousedům koza chcípne.

Dříve nám tuto zátěž diktoval Sovětský svaz, protože vládla doktrína, že těžký průmysl má přednost. Ocel má tu výhodu, že se z ní dají dělat třeba tanky. A protože naše země měla být zemský ráj jen na pohled, ale na stolech armádních štábů figurovala jako ústupové válčiště, nevadilo, když jsme to tu měli trochu sešlé. Stejně se to mělo zničit.

Kdo se bojí, …

Armády se změnily, plány taky, ale smrdíme furt. A jestliže teď produkce skleníkových plynů stoupá, místo aby klesala, na cestu do Paříže jsme zařadili zpátečku. A v tomto nastrojení tam můžeme poučovat, jak dál.

Komické je, že se omezení uhlíku bráníme s odkazem na konkurenceschopnost. Stejně jako hájíme pracovní místa horníků tím, že ničíme – pravděpodobně větší množství pracovních míst – v oborech, které by se v méně rozvrtané krajině rozvíjely snáze. A kdyby jen při snižování energetické náročnosti a budování obnovitelných zdrojů. Ve skutečnosti jde o zbabělý ústup před těmi, kdo se konkurenceschopnosti bojí. Té opravdové, bez škrcení na mzdách.

zbynek-fiala
Žurnalista, v minulosti dlouholetý šéfredaktor časopisu Ekonom.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.