Zbyněk Fiala: Festival v Suchdole

komunitní zahrada
15.10.2015 16:13
Komunitní zahrada z opuštěné průmyslové plochy („Navozili jsme na beton půdu.“). Další ve velkoměstském vnitrobloku, propojená s dětským hřištěm. Lidé v sousedství čistírny odpadních vod zachycují a rozvádějí dešťovku, aby ulevili nádržím, které jinak přetečou, a zároveň zvelebují pustinu ve svém okolí. Inspirace prší z dokumentárních filmů na festivalu, který už po páté uspořádala „hnojárna“ v pražském Suchdole.

Mezinárodní rok půdy, který na letošek vyhlásilo OSN, dostává grády až v závěru, kdy je sklizeno, a tak mnohou přijít i ti, koho se to týká. Ale jsou to akce „nevládní“, občanské, lidí, kterým na půdě opravdu záleží. Potkal jsem je na Biosummitu, kde se sešli organičtí zemědělci, nebo na Fóru potravinové suverenity, kde byly skupiny spotřebitelů spojených s konkrétní farmou. Teď to byl festival dokumentárních filmů na České zemědělské akademii v pražském Suchdole (5. Life Sciences Film Festival). Vztahuje se také ke Světovému dni výživy, který připadá na 16. října. A zhruba ke stejnému datu uspořádalo festival v Praze - a za pár dní i v Ostravě - nezávislé analytické centrum Glopolis (Země na talíři).

Vyrazil jsem na ten první a nelitoval jsem. Tematický den o zemědělství a krajině, který probíhal na fakultě životního prostředí, přinesl světovou premiéru dokumentu Polyfaces s nejznámějším americkým alternativním zemědělcem Joelem Salatinem. Kdo přišel už dopoledne, viděl také smršť permakulturních nápadů (Ihabit: A Permaculture Perspective) z prostředí amerického venkova i velkoměst. Z jižní Francie zase pochází pokus o povznesení obce na principech propojené ekonomiky asociací Loco-Motivés (film Where the Hills are Greener). Strhující byl dokument o drsném pozadí laciných banánů v obchodních řetězcích (The Banana Price War). Osud dělníků na plantážích mají v rukou spotřebitelé, nástrojem je třeba Fair Trade.

Jako projekční sál sloužila největší posluchárna a byla dost plná. Potvrdilo mi to už dřívější zjištění, že suchdolská „hnojárna“ není jen mechanickou výrobnou otupělých industriálních velkoproducentů. Na řadě fakult jsou patrné plody jistého disentu, který vnímá odtrženost dnešního agrokomplexu od potřeb půdy i společnosti a pokouší se probudit zájem o odpovědnější přístup. Pořádájí semináře, exkurze a dalších akce především s příklady ze zahraničí. Nejnovější iniciativa si říká CooLand.

Možná, že nezašli tak daleko, jako úvahy, které lze najít v literatuře, že půda by měla mít postavení veřejného statku, protože je stejně nenahraditelným zdrojem jako voda nebo vzduch. Ale co si tu zřetelně uvědomují, je fakt, že půda a lidé představují prostředí, ve kterém vznikalo lidské společenství. Čím víc budeme od tohoto zdroje odtrženi, tím hůř to s námi dopadne.

Proto také večerní debata po posledním filmu (připravil právě CooLand) proběhla na téma zemědělců bez půdy a vlastníků, kteří svou půdu nevidí, jen ji pronajímají. Problém shrnula Vratislava Janovská z fakulty životního prostředí: Jak lidi motivovat, aby se vlastníci k hospodaření vrátili nebo se aspoň zajímali, co se s jejich půdou dělá?

Miroslav Florián z Ústředního kontrolního a zkušebního ústavu zemědělského (ÚKZÚZ) potvrdil, že čtyři pětiny české obdělávané půdy patří někomu jinému, je jen pronajatá. Na Slovensku je to podobně. Jde o extrém, pro který těžko najdeme ve světě obdobu.

Je nepravděpodobné, že se to změní a objeví se statisíce malých rolníků, protože jejich malá pole je nemohou uživit. Kdo by se pokusil překonat omezení malé rozlohy a chtěl nějakou půdu dokoupit, zjistí, že ho velké firmy k tomu nepustí. Začnou ho ostrakizovat, označí ho spekulanta.

Na druhou stranu roste zájem o kvalitní potraviny z místní produkce, a tato poptávka by mohla ovlivnit i nabídku. Ale často se toho zneužívá a s visačkou „farmářská“ se nabízí běžná konvenční produkce.

Permakulturní farmář Tomáš Franěk (Jagava Permafarma Veselice) říká, že podobně pomáhá taky trend vaření. Je obrovský zájem o kurzy. Mohlo by to přinést i zájem o návrat ke kořenům, z čeho jsme vyrostli. Ve škole nám zapomněli říct, že jídlo má základ v půdě, a v rodině už to zapomněli taky. Je tu nedostatek informací.

Ekonomka Eva Cudlínová z Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích doplňuje, že selhávají i informace v podobě peněz. Cena dnes neřekne, jestli je potravina dobrá, nebo špatná. Vidíme je v křivém zrcadle reklamy, proto je špatné i nákupní rozhodování. Z toho je patrný význam skupin odběratelů od konkrétního rolníka na principech KPZ – komunitou podporovaného zemědělce.

Žijeme ve společnosti, která uvažuje lineárně, pokračovala ekonomka. Umělé systémy, dotace, to všechno je proti přírodní propojenosti. EU má zájem podporovat menší farmy, ale ČR je proti. A tak ČR má nejen největší procento nájmu, ale i největší rozlohu farem.

Jak by tedy mohl vzdálený městský vlastník, který dostal půdu v restituci, aspoň kontrolovat, zda mu ta pole někdo neničí? Existují nějaké parametry, které lze sledovat?

Miroslav Florián z ÚKZÚZ informuje, že jednou za šest let probíhá agrochemické zkoušení zemědělských půd, a dělá se to za veřejné peníze. Zjišťuje se kyselost půdy (vyskočilo by vysoké pH) a přítomnost přístupných živin – fosforu, draslíku, vápníku a hořčíku. Když se špatně hnojí a na pole se sype jen minerální dusík, jako první začne ubývat fosfor.

Uvedené zkoušení nepostihuje všechny vlastnosti půdy, ale nějakou informaci to dá. Jenže vlastníkům je to jedno. Zajímá je spíše kvalita nájemních smluv, kdo dá víc.

Péče o půdu je přitom investice, na kterou musím vydělit část zisku. Jenže investice jsou dlouhodobý záměr, a k tomu potřebuji jistotu dlouhodobého hospodaření. Vždycky se může objevit někdo, kdo mne přeplatí, a já o to hospodaření přijdu. I vlastník se tedy musí rozhodnout, že nechce krátkodobě maximalizovat svůj příjem. Avšak už dvě generace ztratily kontakt se svou vlastní půdou, a tak jim začíná být takové rozhodování cizí.

Tohle je tedy strategický problém.

Co s tím může udělat stát?

Pozice státu je relativně snadná, vydává dotace a může si říct, co za ně chce. Český stát však připomíná člověka, který přijde do obchodu a bez rozmyslu rozhází peníze. Nezajímá se, co za ně dostane. Dotace jsou na plochu, požadavky na údržbu půdy jsou téměř bezvýznamné. Při vyjednávání o zemědělských dotacích česká delegace tvrdě prosazovala právě toto.

Proč? Řešení problému půdy totiž vyžadují hodně politické odvahy, protože protitlaky lobby industriálního zemědělství a agrochemie jsou nepředstavitelné.

Je na veřejnosti, aby napřed rozhodně odmítla, že tohle nechceme. Jako spotřebitelé i jako voliči, shrnuje Florián.

Myšlenku pak ještě rozvine. V Česku se prosadilo špatné pojetí zemědělství – že prý je to podnikání jako jakékoliv jiné, pro zisk. Starší výraz hospodář však vyjadřuje něco jiného – stará se o půdu, protože k ní má vztah, pouto. Nechce ji zničit.

Klíče změny jsou opravdu ve spotřebě. Stačí si uvědomit, že 70 procent zemědělské produkce je na krmiva po zvířata. Z toho je patrná páka, jakou obsahuje změna spotřeby masa. (V Rakousku z toho důvodu uvažují o snížení porce masa v jídle podávaném ve veřejných zařízeních. Ukazuje to i obrovský význam pastvy.)

Dále, potraviny jsou extrémně levné, protože nejsou zahrnuty externality, tedy všechny škody na půdě, na vodě a v krajině, které se buď ignorují, nebo hradí z veřejných peněz. Jen evropské emise uhlíku do ovzduší lze vyčíslit astronomickou částkou asi 420 miliard euro. Z toho jsou patrné náklady na případné snižování. Navíc nejsou úplné, protože se dovážejí obrovská množství sóji a palmového oleje, a tím se problém přesouvá jinam.

Přechod na ekologické zemědělství trvá 7 let, teprve pak to vynáší, zvýší se úrodnost na úroveň půd hnojených minerály, zlepší se kvalita plodin, všechno. Zemědělská politika by měla mířit tímhle směrem. Dotace soustředit na překlenutí onoho údolí nářků při přechodu na ekologický model, nikoliv na dotování výnosných činností. Kdesi jsem zaslechl případnou poznámku, že to je jako dotování kasína.

Kde začít? Zmíněné KPZ, kurzy vaření, Fair Trade, a vzít občas hlínu do ruky, třeba jen na balkóně nebo v květináči. Ale začít se musí u dětí. Kdysi měly všechny školy své pozemky, dnes tam jsou nejspíš garáže nebo něco podobného. Permakulturní farmář Franěk organizuje programy pro školy. Není sám. Podobně fungují Centra ekologické výchovy, do kterých se však školy dostanou jen nárazové.

Ve všech těch filmech, které jsem předtím viděl, se organičtí zemědělci živí doslova rukama, je to hrozně pracné. Jsou nadšenci, vyhovuje jim to. Ale tohle je možná další stránka věci, která by se dala změnit. Všechny ty debaty o nových možnostech robotiky, kterými jsme nyní obklopeni, se orientují jen na průmysl. Dokonce jen na ten velký. To může být další slepá ulička. I citlivá práce s půdou může být maximálně ulehčena. A robotika může být také cestou, jak posílit soběstačnost a nezávislost venkovských regionů. Politika se má nad čím zamyslet.

zbynek-fiala
Žurnalista, v minulosti dlouholetý šéfredaktor časopisu Ekonom.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.