Zbyněk Fiala: Francie - Ekonomové a přímá akce

19.10.2010 07:40
Protesty francouzských odborů, široké veřejnosti a v rostoucím rozsahu i středoškoláků a studující mládeže začínají vstupovat do fáze, kdy se láme chleba. Stávka petrochemických odborů vyvolává citelný nedostatek pohonných hmot a omezení letecké a železniční dopravy poskytují protestům stále citelnější mezinárodní dopad. Obě strany, jak odbory, tak vláda, nadále opakují, že neustoupí. Je však otázka, jak daleko by chtěla vláda zajít v případném nasazení síly, protože dvě „mobilizace“ protestujících týdně, jak se to zatím ustálilo, začínají sledovat i relativně blízký politický cíl. Jsou jím prezidentské volby za 18 měsíců.

Rostoucí účast mládeže do protestů vnáší varovnou připomínku studentských bouří z jara 1968 (i když srovnatelné konflikty zatím zaznamenány nebyly). Možná však překvapí, že právě nejmladší generace Francouzů ve věku 16 až 25 let vnímá penzijní reformu jako své bezprostřední ekonomické ohrožení. Největším problémem mladých lidí je totiž chronická nezaměstnanost na začátku kariéry, s čerstvým vysvědčením či diplomem v ruce. Pokud by byla prodloužena hranice důchodového věku o dva roky (z 60 na 62 let u toho, co bychom u nás nazvali předčasným důchodem), volných míst dále ubude a konkurence na trhu práce úměrně vzroste. Nejedná se přitom o jakési prázdniny navíc, které třeba rodiče pokryjí. Počáteční nezaměstnanost může snadno přerůst v kaňku na životopisu, která přistane jako signál neschopnosti a demoralizace, ať už oprávněně, nebo ne.

Manifest otřesených
Obecně se bojuje také za zachování toho, čeho už bylo jednou dosaženo, hájí se dědictví z časů prezidenta Mitterranda. Část argumentace protestujících nachází odraz také v Manifestu otřesených ekonomů (www.atterres.org) z 1. září 2010.  Čtveřice autorů, mezi kterými je ředitel výzkumu ve státním Národním středisku vědeckého výzkumu (CNRS) a ředitel špičkové ekonomické univerzity Ecole d´economie de Paris Philippe Askenazy, se vyjadřuje k obecnějšímu problému, evropské dluhové krizi. Text, který poukazuje na „10 falešných důkazů“ a nabízí „22 opatření pro východisko ze slepé uličky“, mezitím získal podporu dlouhého seznamu významných francouzských osobností.
Manifest připomíná, že penzijní reforma ve Francii, podobně jako snižování sociálních příspěvků od Nizozemí po Portugalsko, je součástí kroků, které mají „ujistit trhy“, tedy finanční trhy, na kterých se obchoduje s dluhovými cennými papíry na pokrytí schodků státních financí evropských zemí. Vyslovuje však zároveň podezření, že jde o pouhou záminku, která má vládám usnadnit kroky diktované ideologií neoliberalismu.
Nasnadě je i jiná otázka: Proč se máme podřizovat finančním trhům, když to byly právě tyto trhy, kdo probíhající krizi způsobil? Manifest připomíná, že v roce 2006 byl průměrný rozpočtový schodek zemí eurozóny 0,6 procenta hrubého domácího produktu a členské státy se přiblížovaly vyrovnanosti rozpočtů (mimochodem, ČR na tom byla v uvedeném roce stejně). Pak však přišla krize z amerických „toxických aktiv“, a nejednou i podvodů na finančních trzích, a deficity státních financí začaly znovu narůstat.
Místo rovnováhy lavina
Problém je přitom ještě ostřejší. Zatímco v reálné ekonomice je soutěž hlavním nástrojem, jak nalézat nejefektivnější využití omezených zdrojů, na finančních trzích se snadno dostaneme do přesně opačné situace, kdy se právě tyto trhy stávají zdrojem nestability a vedou k přehnaným, iracionálním cenám a cenovým bublinám. Zatímco v reálné ekonomice trhy nabízejí negativní zpětnou vazbu (vyšší ceny sníží poptávku a obnovují tak rovnováhu), finanční trhy občas reagují přesně opačně (při poklesu cen na burze všichni v panice prodávají, při růstu cen stádně zvyšují nákupy) a touto pozitivní zpětnou vazbou utrhnou lavinu, která smete i vše kolem. Tím se řídit? Tam hledat kompas pro ekonomické rozhodování?
Jistě, v roce 2006 rozpočtové schodky v eurozóně klesaly, ale prakticky všechny státy tam byly z minulosti značně zadlužené (v průměru dvakrát víc než Česká republika). Obrovské státní peníze pak byly vynaloženy na vyčištění – často nepoctivých – bank (ČR to prožila o deset let dříve a tak vznikla největší část našeho státního dluhu). Dluhy bude třeba snížit, ale pokud se do toho pustí všechny země současně, riziko zvyšují, protože mohou podtrhnout poptávku a to dále ukousne z daňového výnosu Skutečný zdroj evropských (a amerických) problémů přitom spočívá v tom, co se označuje jako „fiskální kontrarevoluce“, zahájená na začátku 90. let a spočívající ve vytrvalém snižování daní z příjmů u nejvyšších příjmových skupin, stejně jako příspěvků na sociální pojištění ze strany zaměstnanců i zaměstnavatelů, majetkových daní a dalších rozpočtových zdrojů (i to známe z ČR). Zastánci těchto snížení tvrdí, že to povzbudí hospodářský růst, ale důkazy chybí.
Přispějte na výhru
Co je naopak zřejmé, je „efekt jackpotu“. Daně se snižovaly těm nejbohatším. A co udělá bohatý člověk, když mu zbydou peníze, které ušetřil na daních? Vrazí je do cenných papírů - které musel stát vydat, aby pokryl výpadek rozpočtových zdrojů. Manifest uvádí, že francouzský stát vyplácí ročně na úrocích asi 40 miliard euro - a to je zhruba částka, která se ročně vybere na daních z příjmů. Když to shrneme, „fiskální kontrarevoluce“ zvýšila příjmy těch, kdo to nejméně potřebují, aby si mohli koupit státní dluhopisy, jejichž výnos je hrazen daňovými výnosy ode všech poplatníků. Je to sociální transfer naruby. Obyčejní lidé přispívají těm nejbohatším, zatímco se tvrdí, že za problémy státních financí mohou učitelé, zdravotní sestry, nezaměstnaní a nemocní…
Manifest pak nabízí řadu doporučení. Státy by teď měly spíše investovat do budoucnosti (vzdělání, výzkum, ekologické přizpůsobení ekonomiky) než planě šetřit. Pokud se bojí nájezdů finančních spekulantů, musí se jim bránit regulací, případně i s intervencemi Evropské centrální banky. Za klíčové je považováno zrušení daňových závodů, které nepřinesly nic dobrého. Autoři současně volají po cílevědomější a rozsáhlejší koordinaci hospodářských politik v Evropské unii. Měla by se opírat o podstatně větší společný rozpočet a také o výčet strategických cílů.
Za přímou akcí francouzských odborů, levice a studentů se tedy začíná rýsovat také intelektuální zázemí protestů, které může nabídnout smysluplné a trvalejší vyústění. To by nás mělo inspirovat.
zbynek-fiala
Žurnalista, v minulosti dlouholetý šéfredaktor časopisu Ekonom.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.