Zbyněk Fiala: Havel a Kim

obrazek
21.12.2011 17:59
Tereza Spencerová z Literárních novin napsala kritický komentář k rozpoutávání národní hysterie kolem úmrtí Václava Havla. Její názory z větší části sdílím, ale myslím, že se mýlí, když považuje za prázdné gesto slova Baracka Obamy, že Havel byl jeho životním vzorem. Dost možná byl, alespoň jeho mediální obraz, tak jako je pro nás vzorem třeba Abraham Lincoln. A pro mne Kim Dae-jung, Korejec, ale jiný Kim.

Novinářský život mi přinášel spoustu příležitostí, a tak mám dodnes v paměti, jak Václava Havla přijal americký Senát zkraje roku 1990. Vidím ten dlouhý potlesk ve stoje, Edward Kennedy má slzy v očích, a není sám. Všichni, kdo se v tom obrovském přeplněném sále sešli, viděli, jak malý muž za pultem ukončil studenou válku. Dokázal to bez jediného výstřelu (aspoň v centru Evropy, Balkán je vždycky trochu jinde). Byla to jen jeho zásluha? Tady a v tuto chvíli ano, stal se mediální zkratkou pro „konec historie“, který plynule vkráčel do čítanek. Nejspíš i do té Obamovy.

My také nevíme nic dalšího o Abrahamu Lincolnovi. Známe jen jeho obětovaný život za zrušení otroctví. Mimochodem zpráva o tom, jak byl zastřelen atentátníkem v divadelní lóži, kterou napsal a uvedl do tisku tehdejší ministr zahraničí, je v dějinách žurnalistiky považována za první případ základního zpravodajského žánru „obrácené pyramidy“ - a taky prvního profesionálního mediálního uchopení události. Mladý Obama nemusel vědět o pozdějším vývoji, který Havlovu hvězdu přesouval na trajektorii meteoru.

Ale když zářil, tak zářil. Není moc zahraničních státníků, kteří dostali k vystoupení v americkém Senátu příležitost. O to je zajímavější, jak ten projev vznikal. Bylo to v letadle, v dlouhých hodinách nad Atlantikem. Obsluhoval jsem novinářskou výpravu, která seděla v zadní části stroje, a tak jsem byl jedním z těch, kdo se neustále trousili přes prezidentův kumbálek, sem a tam. Moc prostoru tam nikde není. Všichni se museli otřít o křesílko u vyklápěcího stolku s lampičkou, jedno z mála míst, kde člověk sedí sám, a nespíš leckdo ještě drcnul do ruky, která pomalu řadila slova na stránky linkovaného notesu. Obdivoval jsem Havlovu koncentraci, se kterou byl schopen v tomto zmatku pracovat. Pak se to prý dolaďovalo a překládalo u Škvoreckého, ale u toho už jsem nebyl.

Základní teze projevu byla geniální – pomoc teď nepotřebujeme my, ale Rusové, aby se dokázali se svým postavením bez impéria smířit. Užaslí senátoři viděli, jak přišel muž, který dokázal všechno, a nic přitom nechtěl.

Možná i dal. V letadle před odletem z Washingtonu Havel svolal naléhavou poradu všech prezidentových mužů a hlasitě je peskoval za to, že v rezidenci zapomněli kufřík s nejrůznějšími tajemstvími Varšavské smlouvy. Jeho vyzvednutí zdrželo odlet o čtyřicet minut. „Budeme tedy dělat, že je to schválně, jako přátelské gesto,“ uzavřel věc a šel si po svém.

Havel byl osobním vzorem nejen pro Obamu, ale také pro dalšího velkého muže z opačného konce světa, pro jihokorejského prezidenta Kim Dae-jonga /Kim Te-džung/, dalšího nositele Nobelovy ceny míru. Setkal jsem se s ním na Evropsko-asijském tiskovém fóru v Soulu v roce 2003, když se blížil konec jeho mandátu. V malé skupince evropských novinářů jsem byl z nějakého důvodu přiřazen do první ligy. Korejci si evropských novinářů opravdu považovali, a tak jsem při obědě s prezidentem seděl u Kimova stolu. Začal právě o Havlovi, co pro něj jeho příběh znamenal. Jaké povzbuzení z něj čerpal.

Překvapil mne. Když jsem ještě pracoval v zahraničním oddělení Mladé fronty, měl jsem Koreu na starosti a dřív jsem poznal Kimův příklad boje za demokracii a lidská práva, který to nevzdal v daleko tvrdších podmínkách, ani když stál dvakrát na prahu smrti.

Byl už starý, unavený, když jsme spolu hovořili. Dobíhal mu termín a cíl pomalu mizel. Tím cílem bylo zahájení kroků, které by mířily ke sjednocení Koreje, podobně, jako se to povedlo Německu. Viděl, že nemá dostatečnou podporu ani ve vlastní straně a že pravděpodobný příští prezident se k tomu staví jednoznačně nepřátelsky. Popisoval jsem, co jsem viděl na severu. Byl jsem tam dvakrát, ale něco jiného než Disneyland jsem zahlédl jen v okamžiku, když auto na venkově zabloudilo a sjelo z oficiální trasy. Protloukali jsme se po blátivých cestách přes potemnělé vesnice a za okny se míhaly prázdné tváře šedivých, zubožených lidí. Kim Dae-jong se chystal na vrcholnou schůzku a chtěl vědět, co ho čeká.

Stejně těžké to měl Kim Dae-jong s tím, jak sdělit veřejnosti, co by nabízelo případné sblížení obou části rozdělené země. Bylo to sblížení s neviditelným bubákem, s něčím, co ve zpravodajství neexistuje. V jižní Koreji stále platil zákon proti nepřátelské propagandě, který nedovoloval sledovat jakékoliv severní zdroje. Dokonce i v redakci největšího deníku JoongAng Ilbo, který chystal pro prezidentskou cestu na sever zpravodajské pokrytí, byla vyčleněna jediná speciální uzavřená místnost se signálem severokorejského rozhlasu a televize, kam kromě dvou tří specialistů nikdo jiný nesměl. Když jsme tam nahlédli, pozoroval nás zbytek redakce dost neklidně, porušovali jsme zákon.

Kim Dae-jong viděl, že historická příležitost míjí, ale nechtěl to vzdát. Chtěl zemi spojit, a věděl, že nikoho připravenějšího pro tuhle práci nemají.

Když jsem se probíral životem Kim Dae-jonga, žasl jsem, jaké má korejská a česká historie průniky a srovnatelné výzvy. Nejen v těchto dnech.

O schopnostech Kim Dae-jonga se vyprávěly legendy. Byl prezidentským kandidátem opozice v přímých volbách z roku 1971, který ve své provincii Jeollanam /Čollanam/ dostal opravdových 95 procent (!!) hlasů. Nakonec prohrál o fous s vládnoucím generálem Park Chun-hee /Pak Čchong-hi/. Vojenská vláda ho však považovala za natolik nebezpečného, že ho roku 1973 unesla tajnou službou a chystala se ho zavraždit. Před utopením ho zachránil americký velvyslanec. Kima pustili, ale byla mu aspoň zakázána politická činnost.

Nakonec byl zavražděn Park, svými soukmenovci. Stalo se to roku 1979, ale převrat zpočátku neuspěl, společnost prožívala jaro. Demokratizace tlačila zdola a vznikaly konflikty. V březnu 1980 se začaly utvářet studentské svazy na obranu demokratických aktivistů, kteří byli vylučováni z univerzit. Žádali svobodu tisku a měli i základní sociální požadavky. Ale vzpamatovávali se i vojáci. Po velké demonstraci v Soulu byly univerzity zavřeny, cenzura zostřena a studentští vůdci a opoziční politici zatčeni, mezi nimi i Kim Dae-jong.

Pokus o studentskou odpověď se proměnil v povstání ve městě Gwangju /Kwangdžu/ v provincii Jeollanam. Týden odolávalo vojenskému obklíčení, ale nakonec bylo utopeno v krvi. Kim Dae-jong byl označen za iniciátora a odsouzen k smrti. K moci se dostal násilně generál Chun Doo-hwan /Čon Tu-chuan/.

Diktatura však nedokázala umlčet „pravdu o Gwangju“. Roku 1987 vyhrál prezidentské volby generál, který velel při zásahu v Gwangju, ale kandidoval s demokratizačním programem, a tak musel přihlížet tomu, jak v parlamentu vznikla vyšetřovací komise. Roku 1996 bylo šest osob obviněno z masakru v Gwandju a z velezrady a odsouzeno na doživotí.

Kim Dae-jong se ukázal jako muž velkého srdce – byl čerstvě zvolen prezidentem a prosadil, aby odsouzení generálové dostali milost. Roku 2000 dostal Nobelovu cenu míru. A výroční den povstání se stal státním svátkem, kdy se předávají ceny za zásluhy na poli lidských práv.

Jaké ceny bude předávat česká vláda ve jménu Václava Havla, kterého nyní pohřbívá s takovou pompou? K umírajícímu Havlovi už asi nedolehla zpráva o cestě Petra Nečase do Budapešti. Ujal se upevňování svazku s Orbánovým Maďarskem, které je spojené fangličkářstvím s hodně hnědou žerdí. Průvody Prahou mají odvést pozornost od toho, že s odchodem chybujícího velkého muže je zájem na konci celé historické etapy, kterou Havel tak účinně pomohl otevřít, než se rozeběhla do slepých uliček. Možná by se dala opravit, třeba by mohla sloužit s nějakou rozsáhlejší repasí. Avšak zatímco se za Havlem zavírá opona, česká demokracie míří na skládku.

Spojenectví s Orbánem je spojenectví těch, kdo se cítí ohroženi evropskými standardy. Připomíná to závěrečné období rozkladu východního bloku, kdy se jiný Kim, severokorejský Kim Ir-sen tulil k rumunskému Ceauceskovi a vdově po albánském diktátoru Hodžovi. Říkalo se tenkrát, že nás čeká „albánská nemoc“, dobová politická choroba těch nejblbějších, kteří se děsili změn v okolí a dávali přednost izolaci a poučování ostatních.

zbynek-fiala
Žurnalista, v minulosti dlouholetý šéfredaktor časopisu Ekonom.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

pudlikmaxik

pane Kulíku, pročpak se opět a opět snažíte negovat či zlehčovat nebo znedůvěryhodňovat různé informace ? vidím, že nejen děti mohou věřit na Ježíška...

paul

Když už jsme u těch leteckých cest, proč neříci všechno? Třeba jak se před ožralým Havlem a Dienstbierem zavíraly letušky na záchodě nebo jak se bavili tím, kdo přemočí více sedadel? Kluci z ochranky by mohli vyprávět, jak vypadla naše diplomacie v troce 1990...(ono se vlastně tolik nezměnilo akorát už nelítají vzory morálky ale jen obyčejní ožralí politici)   Aha, vlastně, národ potřebuje své idoly, takže na prasárny a krev na rukou zapomeneme a raději půjdeme zapálit svíčku Velkému Humanistovi... A komu se marxista Havel nelíbí , ten je komunista, že?

novotny

Ale v tom článku není nic nepravdivého, tak to prostě bylo, tak proč to hodnotit negativně. Že malého Václava houpali esesáci na kolenou ví každý... doba byla tehdy krutá a je těžké to hodnotit ze současného pohledu.

rku

Pane Filipe,

když sem nechcete tahat antihavlovské nálady, tak sem netahejte komunistickou špínu. Na tento článek reagovalo už tenkrát hodně lidí (např. pan Kemr) a všichni se Havlových zastávali. Nikdy by mě nenapadlo,že 22 let potom,je ještě někdo schopen věřit článkům z Rudého Práva.

pudlikmaxik

a četl někdo toto ?:

http://www.ucl.cas.cz/edicee/data/antologie/zdejin/4/13.pdf

podotýkám předem, že nechci tím čeřit antihavlovské a ani prohavlovské city.........úsudek nechť si každý udělá sám.....

novotny

Díky pane Fiala, krásný článek, plný cenných informací.

pudlikmaxik

Lze konstatovat, že závěr paní Spencerové o tom, co řekla madam Peake je pro občana děsivý........

„Žádám média, politiky a občany, aby se vyvarovali nevhodných projevů během smutku,“ doplnila vicepremiérka Karolína Peake (VV).

No, novodobá totalita se projevuje, nebo se mýlím vážení diskutující ? Ať byl občan Havel takový či onaký, určitě by se děsil toho, co se nyní zejména v servilních médiích děje......a BISka má poplach....