Zbyněk Fiala: Japonský velký skok

obrazek
6.4.2013 10:57
Bank of Japan zatočí klikou, natiskne peníze a pokusí se vyloudit na tváři Japonců optimističtější výraz, který se promítne i do odvážnějších mzdových vyjednávání. Nový šéf centrální banky Haruhiko Kuroda dospěl k závěru, že škrcení nikam nevede, země už má za sebou dvě ztracené dekády. Oživení musí začít doma. Rozhýbat je má prudké zvýšení množství peněz v oběhu. Opravdu prudké – na konci příštího roku jich má být dvakrát víc než dnes.

Nový guvernér japonské centrální banky Haruhiko Kuroda začal obratem. Převzal strategii amerického Fedu, ale japonské injekce hotovosti do ekonomiky budou v poměru k HDP násobně větší a budou koncentrované do kratšího období. Kuroda chce zvednout japonskou měnovou bázi (množství peněz v oběhu) na dvojnásobek během necelých dvou let, za 21 měsíců. Další peníze získá odkladem splátek státních dluhopisů, kterým prodlouží duraci (dobu do splatnosti) ze 3 na 7 let.

Je to pravý opak toho, co Bank of Japan dělala až dosud. Kuroda si od toho slibuje dramatickou změnu v očekáváních trhu. Věří, že otřese smířením s vleklou hospodářskou stagnací a deflací. Jedná ve shodě s novou japonskou vládou, jejíž premiér Šinzo Abe také označil boj s deflací za svůj hlavní úkol.

Přirozeně je tam riziko, že příliš mnoho peněz na trhu vyvolá inflaci, ale výhrady ostražitých „inflačních hlídek“ zatím byly odmítnuty. Těžko může vzniknout inflace při nedostatku poptávky, kdy je přebytek výrobních kapacit i pracovní síly. Nikdo nemůže chtít vyšší cenu za něco, co prodává i na levnější úrovni jen s obtížemi. Nedostatek hotovosti, který přetrhává potenciálně schůdné kontrakty, je tedy problémem navíc, ale zároveň je to problém, který je centrální bankou nejsnáze řešitelný.

Deflace je stav, který vzniká, když tento problém zadrhlého oběhu peněz zůstane neřešen. Ceny klesají, cenové indexy jdou pod nulu, ale centrální banky jsou v bezvýchodné situaci, protože jejich základní úrokové sazby se na nule zastaví. Centrální bankéři mohou jen přihlížet, jak rozdíl mezi cenovým indexem pod nulou a základními úrokovými sazbami mírně nad nulou zvedá reálný úrok. Podnikům klesají s cenami i budoucí příjmy, takže žádná dnešní investice se nemůže vyplatit. Výsledkem je ekonomika v beznadějném poklesu, která však od dlužníků se očekává, že budou v solidním růstu. To je recept, který spolehlivě zabíjí.

Centrální banky by teoreticky mohly jít pod nulu také, jak vyzkoušely různé experimentální lokální měny, které nutí k utrácení časovou srážkou (demourage). Na konci měsíce vám strhnou třeba dvě procenta z vašich místních grošů. Může to mít nečekané efekty, jak ukazují pokusy z Latinské Ameriky. Když na to přišly obecní úřady, začaly takové groše přijímat také, protože ekonomické subjekty na konci měsíce hledají vhodný výdaj a často pak předčasně zaplatí daně, píše Bernard Lietaer v Rethinking Money (http://www.amazon.com/Rethinking-Money-BK-Currents-ebook/dp/B00B4IJFNU/ref=tmm_kin_title_0?ie=UTF8&qid=1365178797&sr=1-1).

Ale centrální banky se negativního úroku zatím bojí, i když třeba šéf ČNB Miroslav Singer rád naznačuje, že ho téma intenzívně zajímá. Šéf Federálních rezerv Ben Bernanke (když byl ještě profesorem ekonomie v Princentonu) detailně studoval úkoly centrálních bank v deflačním prostředí. Také jeho tehdejší akademický kolega Lars Svensson v Journal of Economic Perspectives (Fall 2003) ukazuje, že ekonomika s nulovými výnosy svádí subjekty k zadržování peněz mimo oběh. Sešup do likviditní pasti a deflace je pak od určitého okamžiku automatický. (https://static.squarespace.com/static/50c0f331e4b02ad9eb35bd11/t/50efc88ee4b0e9bf25461433/1357891726226/svensson-2003.pdf)

Aktuálně užívaný americký model zásahu proti deflaci proto spočívá v masívním doplňování hotovosti. Ale i to lze udělat špatně. Bernanke i Svensson odhalili chybu, na kterou později upozorňuje také nobelista Paul Krugman a dokládá ji dalšími příklady z historie. Spočívá v nedostatku odvahy. Když je„kvantitativní uvolnění“ nedůsledné a měnová politika se příliš brzy obrátí ke zpřísňování, nedosáhne ničeho, ale gigantické náklady zůstanou.

To se stalo Japonsku v 90. letech, když Bank of Japan příliš podlehla hlučným „inflačním hlídkám“ a obrátila měnovou politiku hned při prvním náznaku hospodářského oživení. Ekonomika se pak zasekla a sklouzla do deflace.

Nový šéf Bank of Japan Harukiho Kuroda vychází z přesvědčení, že to nejdůležitější, co teď japonská ekonomika potřebuje, je inflační očekávání. Chce dát signál obratu, který osmělí i zaměstnance při mzdových vyjednáváních. Oživení vnitřní spotřeby má být impulzem, který zemi pomůže nejrychleji. Reálná ekonomika zvedne hlavu, ale centrální banka svými zdvojnásobenými nákupy dluhopisů udrží úrokové sazby v oblasti inflačního standardu dvou procent.

Až se ekonomika dostatečně rozeběhne, centrální banka začne kormidlo obracet. Nejsou to „peníze shazované z helikoptéry“, upozorňuje na Financial Times komentář makroekonoma Gavyna Daviese, není to náhrada dotací ze státního rozpočtu. Není to ani manipulace s úrokovými sazbami. Je to jen dodávka hotovosti tam, kde chybí v důsledku nevyvážené činnosti komerčních bank. A Davies pak cituje Bernankeho: Všem zemím pomůže, pokud Japonsko dospěje k oživení.

zbynek-fiala
Žurnalista, v minulosti dlouholetý šéfredaktor časopisu Ekonom.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.