Zbyněk Fiala: Poučení z nářezu

27.10.2010 12:37
„Kdo chce vyhrát i příště, měl by si pamatovat, s čím vyhrál naposled,“ radí Obamovi profesionálové z obchodu. Američtí liberálové si teď lámou hlavu, jak je možné, že v doplňovacích volbách v mezidobí Demokraté nejen přišli ve Sněmovně reprezentantů o většinu, ale ztrátou 61 křesel ve Sněmovně reprezentantů dostali největší nářez, co v poválečném období paměť sahá.

Komentáře upozorňují na vliv velkých peněz, neboť v lednu Nejvyšší soud USA zrušil strop volebního příspěvku od jednoho dárce. Byla to nová příležitost zejména pro velké ropné společnosti, kterým se nelíbil způsob, jak se prezident Obama snažil omezovat emise uhlíku i přes odpor Kongresu (rozhodl o omezeních oklikou, prostřednictvím rozhodování federálního úřadu pro ochranu životního prostředí EPA, který se opírá o 40 let starý zákon o ochraně čistoty ovzduší Clean Air Act). Podobně velké peníze tekly Republikánům z Wall Streetu, který by rád zvrátil hrozbu přísnější regulace. Seznam podobných zájmových skupin je dlouhý a komentáře si kladou otázku, jak jim měli kandidáti Demokratické strany čelit.

Sáhněme dnes po názorech těch komentátorů, kteří jsou doma spíše v ekonomice a podnikání. Například na serveru BNET.com, což je interaktivní síť CBS pro podnikatele, manažery, personální poradenství a podobné praktické disciplíny.
Alain Sherter, který tam píše hlavně o stádním chování na finančním trhu, označil svůj příspěvek výmluvným titulkem: Jsou američtí voliči idioti? Ne, jen se zlobí (http://www.bnet.com/blog/financial-business/are-american-voters-idiots-no-just-angry/8524). Průměrný Američan si myslí, že daně rostou, hospodářství klesá a státní výdaje na záchranu bank stojí jejich zemi majlant. To se však mýlí, upozorňuje Sherter. Obamova administrativa snížila daně 95 procentům ekonomicky aktivních, ekonomika už zase roste a vláda očekává, že tu část výdajů na záchranu bank, kterou prostřednictvím programu TARP nasypala do největších firem na Wall Street, dostane zpátky i se ziskem.
 
Třeba agentura Bloomberg, která dělala průzkum těsně před volbami, zjistila, že
·         přestože Obama snížil federální daně o 240 miliard dolarů převážně pro střední třídu, 52 procent těch, kdo se chystali k volbám (včetně 43 procent Demokratů), prohlásilo, že daně za této administrativy vzrostly;
·         i když dosavadní průběh roku ukazuje na průměrný růst HDP o 2,4 procenta a v loňském roce to bylo 3,1 procenta, 61 procent lidí si myslí, že hospodářství jde dolů;
·         americké ministerstvo financí očekává, že na investicích do velkých bank formou záchranného balíku TARP vydělá 16 miliard dolarů, ale 60 procent lidí je přesvědčeno, že obrovské peníze se vyhodily oknem.
 
Rostla ekonomika i bída
 
Představa veřejnosti o ekonomice je v rozporu s fakty, ale mohou si za to Demokraté sami. „Nestačí udělat změnu, když tuto změnu nedokážete komunikovat,“ shrnuje šéfka jedné z firem, které názory Američanů sledovaly. Příčinu naznačuje citace amerického komika Groucho Marxe: „Politika je umění vyhledávat problémy, nacházet je všude, předkládat chybné diagnózy a prosazovat špatná řešení.“
 
Ve hře však může být i fakt, že HDP se nikdo nenají. V období dvou velkých hospodářských cyklů mezi lety 1979 a 2007 vzrostl HDP na obyvatele téměř o 70 procent, i po započtení inflace. Míra chudoby však přesto vzrostla a dosáhla 12,5 procenta z celkové populace (už před krizí byl každý osmý Američan pod hranicí chudoby). Krize to pochopitelně nemohla vylepšit, a tak loni už přežívalo v prostředí bídy 14,3 procenta Američanů. Ti zlepšení nevidí.
 
Rady řadového prodejce
 
Proč se ale chová nepřátelsky i střední třída, kterou se Obamova administrativa snažila před nejhoršími dopady krize uchránit? Geoffrey James nabízí Demokratické straně pět lekcí z pohledu prodejce (http://www.bnet.com/blog/salesmachine/5-sales-lessons-for-the-democratic-party/12786?promo=713&tag=nl.e713). I při prodeji politiky by se měla dodržovat nejzákladnější pravidla, jaká musí znát poslední agent, který obchází zákazníky se vzorníky mýdla.
 
1) Zákazníci kupují produkt, ne jeho vlastnosti.
Kdykoliv Obama nebo vedení Demokratů hovořili o svých úspěších, zdůrazňují jakési technikálie, což připomíná obchodního zástupce, který začne svou nabídku uspávacím výkladem o nejrůznějších vychytávkách.
 
2) Nenabízej víc, než můžeš dodat.
Obama vstoupil do úřadu na vlně takového nadšení, které muselo nutně narazit na realitu. To vyvolalo zklamání těch, kdo mu hluboce věřili.
 
3) Neprodávej proti vlastní značce.
Když už se jednou postavím do role ochránce individuálních občanů, je bláznovstvím nejprve draze vykupovat banky, a potom nechat odejít viníky s omračujícími bonusy. Obama měl zabránit tomu, aby Wall Street ze sebe setřásl vinu, i kdyby to mělo krizi prohloubit.
 
4) Prodávej, co máš, ne co budeš mít.
Jen nejhorší prodejce rozrazí dveře a začne tím, co má přinést až další verze výrobku. Demokraté stále trousili sliby a poukazy na vzdálené možnosti, místo aby se soustředili na to, že střední třídě snížili daně nebo že změny v systému zdravotnictví chrání průměrné občany před dravci ze zdravotních pojišťoven.
 
5) Ujasni si, s čím jsi posledně vyhrál.
V roce 2008 Demokraté vyhráli, protože lidé byli rozzlobení a zoufalí z ekonomického kolapsu. Kdyby si Obama s tímto problémem poradil (místo aby uvázl v Afghánistánu, ve zdravotnické reformě a spoustě  podobných věcí), nemusel mu dnes nikdo radit.
 
Špatné oči a dobrá čísla
 
Typický obrázek toho, čím byli Američani před volbami krmeni, ukazuje graf vývoje nezaměstnanosti, který pokrývá období za 15 let od roku 1995 s prudkým vzestupem v posledním období. Nelze se divit, je krize. Nicméně klíčový údaj je na pozadí grafu. Krize a prudký vzestup nezaměstnanosti k 11 procentům se odehrává na pozadí modré (ve Sněmovně reprezentantů amerického Kongresu měli převahu Demokraté), zatímco mírnější výkyvy mezi 5 a 7 procenty jsou podbarveny červeně (většinu měli Republikáni). Je tedy jasné, komu dát hlas. Jakmile tam přišli demokratičtí neumětelové, ekonomika se zřítila do propasti.
 
Nebo je to jinak? Barry Ritholz (http://www.ritholtz.com/blog/) na analyticky velice zajímavém webu The Big Picture(Velký obraz, ve smyslu - strategické myšlení) upozorňuje, že graf ve skutečnosti nic nevypovídá o politice nebo nezaměstnanosti, ale zato ukazuje na díry v myšlení zaslepenců, kteří vidí jen to, co chtějí vidět. A aby to čtenáři usnadnil, nabízí sadu otázek, které přijdou na řadu při kritickém posuzování předkládané informace:
 
1) Jedná se o typické období? Najdeme něco podobného v minulosti?
 
2) Zabýváme se příčinou věci? Skutečně má sněmovní většina tak velký vliv na ne nezaměstnanost?
 
3) Nejsou jiné vlivy, které působí na nezaměstnanost víc než většina v kongresové sněmovně?
 
4) Ale když zůstaneme u složení politické reprezentace, našli bychom podobný vztah mezi obsazením Bílého domu a nezaměstnaností? A jak je to se senátem? Co to ukáže, když tyto údaje započteme také?
 
5) A proč posuzujeme tak krátký úsek? Kdybychom se podívali na vývoj nezaměstnanosti za řadu desetiletí zpátky, jak bude souviset s většinou ve sněmovně?
 
6) Co říkají další data, která se vztahují k zaměstnanosti? Jak se vyvíjely mzdy, dlouhodobá nezaměstnanost, mobilita pracovního trhu nebo míra pracovního zapojení Američanů ve vztahu k proměnám sněmovní většiny? A jak by vypadalo podobné srovnání s vývojem HDP, zahraničního obchodu, inflace, rozpočtových schodků? 
 
7) Co kdybychom sledovali dlouhodobý vývoj křivky nezaměstnanosti z jiného úhlu, například mezi dvěma vrcholy, nebo naopak za období mezi dvěma minimy? Ukáže to vztah nezaměstnanosti a sněmovní většiny v jiném světle?
 
8) Můžeme si pohrát s obdobím i jinak – zkuste je prodlužovat po pěti letech, třeba až do 30. Dojdete vždy ke stejnému závěru, jaké nabízelo srovnání z původního grafu?
 
Podobných otázek může být mnohem víc. Někdo si je neklade, protože ví všechno předem. Pokud je taková osoba zároveň investorem (ke kterým se tento blog obrací nejčastěji), nejspíš se brzy potrestá sám, protože vkládá peníze mimo realitu. Litovat ho nemusíme, obyčejně investuje peníze, které má navíc. Voličům může trvat náraz do reality déle. Drsněji to odnesou ti, kteří žijí s rodinným rozpočtem nadoraz. Ty může přijít ztráta iluzí opravdu bolestně draho.
zbynek-fiala
Žurnalista, v minulosti dlouholetý šéfredaktor časopisu Ekonom.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.