Zbyněk Fiala: Slunce a vítr nemají zelenou

23.10.2010 09:42
Chaos kolem fotovoltaiky se stupňuje. Připomeňme, že vláda se probudila až ve chvíli, kdy hrozilo, že zaplatíme 500 miliard korun během příštích 20 let z větší části zbytečně, a to jenom proto, že záruka přehnaně vysoké a dlouhodobě zajištěné výkupní ceny za českou fotovoltaickou elektřinu přilákala do země finanční spekulanty z celého světa. Vládní nápad sebrat 26 procent výnosu z prodeje této elektřiny všem dodavatelům, nikoliv jen těm, kdo využili prudkého snížení investičních nákladů v posledních dvou letech, obor nutně poškodí. Peníze by se sebraly i tomu, kdo před 5 lety začínal bez vyhlídky na superzisky, s výkupní cenou, která byla na polovině té dnešní, zatímco faktury za fotovoltaické panely byly nepoměrně mastnější než dnes.

Pro průkopnické investory je 26 procent moc, ale pro ty, kdo přišli po nich, zase málo. Zákon o podpoře obnovitelných zdrojů energie z roku 2005 přece slíbil, že investice do fotovoltaiky se vyplatí za 15 let. Nic víc. S ničím dalším nemohl nikdo počítat. Když však během let investiční náklady klesaly, zatímco výkupní cena za elektřinu zůstávala stejná, skutečná návratnost se zkrátila na šest nebo sedm let. Proto je třeba vrátit výnos k normálu, třeba srážkovou daní 50 procent, jak žádá petice, kterou inicioval v říjnu Jan Mládek z Fontes rerum.

Proč vláda navrhuje jen 26 procent a proč to má platit pro všechny? Ekonomicky je to záhada, fakticky asi tolik ne. V majetkově neprůhledných společnostech, které se vrhly na fotovoltaiku ve vrcholném zlatokopeckém období, jsou nejspíš zaháčkováni i lidé, kteří o věci rozhodují. Aspoň polovina superzisku jim tedy má zůstat.
 
Zbytek výkupní ceny fotovoltaické elektřiny má být uhrazen státní dotací z výnosu za prodej přebytečných uhlíkových limitů ČR. Jenže to jsou peníze, které stát zatím nemá, a ty co měl, byly loni (skandálně) parlamentem přiklepnuty ČEZu. Možná by mu je mohl stát (opět skandálně) sebrat.
 
Když si vláda dělala přehled, jestli je rozhádaná s úplně každým (Asociace fotovoltaiky je proti, podnikatelé a odbory v tripartitě jsou proti, lidé začínají být proti obnovitelným zdrojům vůbec), všimla si, že musí popráškovat repelentem i příští investory, a tak navrhla zdražení převodu použité zemědělské půdy. Obecně jde o správné opatření, ale tady působí dojmem, že má odehnat každého, kdo by současným investorům lezl do zelí.
 
Co se stane, když část nákladů na (neodůvodněně) drahou fotovoltaickou elektřinu uhradí stát? Bude to vytloukání klínu klínem. Majitelé širých lánů fotovoltaických polí budou nadále přepláceni (o což možná jde), jen to zaplatíme z jiné kapsy. A co horšího, znovu zašantročíme fondy, které měly sloužit na zateplování, rozvoj obnovitelných energetických zdrojů a na podporu drobného podnikání v tomto oboru nebo na chytré přenosové sítě. Prostě ty peníze znovu vyhodíme oknem.
 
Aby byl chaos větší, objevil se právní názor, že spotřebitelé zatím připláceli na fotovoltaiku zcela bezdůvodně a ani stát by to neměl se svým dobráctvím přehánět. Distributoři elektrické energie znervózněli. Vykupují přece fotovolatickou elektřinu povinně a za úředně stanovenou cenu, ale zatím je to nijak nebolelo, protože zvýšené náklady účtovali koncovým zákazníkům. Podle zmíněného právního názoru však v zákoně o podpoře obnovitelných zdrojů nic takového nenajdete, systém nastavila až vyhláška ERÚ, a to je málo. Kdyby se ukázalo, že ERÚ na nic takového neměl právo, prožijeme s distributory vzrušující chvíle.
Zdá se však, že ta poslední komplikace má jen odvést pozornost od podstaty věci, protože platby distributorům jsou regulovány podle obecného zákona o regulaci cen v energetice a v podstatě se drží vzorečku nákladová kalkulace plus přiměřený zisk. Jestliže jsou distributoři povinni něco udělat za zákonem stanovených podmínek, je to jejich náklad, přes který nejede vlak.
 
Podstatou věci je celkový přístup vlády k zelené energetice. Vyjadřuje jej Národní akční plán ČR pro energii z obnovitelných zdrojů, který předkládá na základě loňské evropské směrnice. Vláda jej schválila už na konci srpna. Uznává závazek 13 % podílu elektřiny z obnovitelných zdrojů do roku 2020 plus maximálně další půlprocento, ale víc ani chlup. Zbytečně by nás to rozhodilo, soudí vláda, byť to formuluje opatrnějšími slovy: „ V případě fotovoltaických systémů a větrných elektráren je dále požadavek připravovaných projektů konfrontován s bezpečností a spolehlivostí elektrizační soustavy. Národní akční plán tedy není postaven na možných nebo teoretických potenciálech jednotlivých druhů obnovitelných zdrojů.“
 
Slunečníky a větrníky tedy do sítě nepustíme v množství větším než malém, nesmyslně vysoká cena měla napomoci obecnému přesvědčení, že to je drahé, nebezpečné a z kategorie podvodů.
 
Ve stejný den, kdy se po internetu šířila zpráva, že distributoři nemají na náhradu vyšší ceny fotovoltaiky nárok a budou snad peníze dokonce vracet, probíhala v Praze mezinárodní konference o „zeleném růstu“, na které byla ve spolupráci Nadace Heinricha Bölla a Hnutí Duha představena zcela jiná pojetí obnovitelných zdrojů třeba v Německu či v americkém státě Michigan. V Německu vytvořily obnovitelné zdroje 300 tisíc pracovních míst, z toho jen ve druhém čtvrtletí letošního roku 120 tisíc. Krize se vlastně nedotkla růstu průmyslového oboru, který vyžaduje podobné kvalifikace i výrobní kapacity jako výroba automobilů, letadel a investičních celků. A protože Německo začalo s výzkumem a zeleným pokusnictvím už na začátku století, strukturální změny nebyly tak obtížné. Bouřlivý rozvoj oboru charakterizuje 17,5 miliardy euro investovaných jen v roce 2009, a bylo by toho víc, kdyby banky nebyly vyčerpány finanční krizí.
 
Ve státě Michigan to bylo tvrdší, tam bylo třeba výrobu větrníků a slunečníků zavádět až v důsledku krize. Nicméně i tam to ustáli a chtějí být světovým výrobním i výzkumným centrem zelené energetiky. Pokud je z té pozice nevyštípe Čína, upozorňuje Martin Bursík, ta už má převahu v první desítce největších společností tohoto oboru.
 
Podle studie, kterou na konferenci přednesl ekonom Miroslav Zámečník, taky v Česku už nastala exportní expanze výroby zařízení pro zelenou energetiku. Uváděl to na příkladu elektrárenských kotlů na biomasu, kterých se 80 procent vyveze. Hnutí Duha zdůrazňuje, že jen tento segment v Česku zaměstnává víc lidí než Sokolovská uhelná. V Německu je podobný poměr ve vytváření pracovních míst – energetika biomasy zaměstnává 109 tisíc lidí, zatímco uhelná energetika (všichni od povrchového dolu až po vrátného v elektrárně) jen 50 tisíc.
 
Němci chtějí mít do roku 2020 o polovinu větší podíl elektřiny z obnovitelných zdrojů než my, 18 procent. Vycházejí celkem věcně z faktu, že ceny zařízení pro zelenou energetiku klesají a budou za pár let nabízet elektřinu za srovnatelné ceny jako konvenční tepelné elektrárny, a to nepočítáme externality, tedy smrad, prach a měsíční krajinu uhelných dolů, které nemohou být věčně zadarmo. Ceny jaderných zařízení nekontrolovatelně rostou, to může být tvrdší argument, než věčně přemílané jaderné odpady.
 
Jak si poradit s tím, že slunce někdy zajde za mrak a vítr fouká méně silně? Klíčem je inteligentní přenosová síť, která propojí co nejširší území, takže k vyrovnání špiček značně napomůže statistika. Prostě někde fouká víc, někde míň, ale v součtu velkého množství různorodých zdrojů jsou výkyvy malé. No, a právě tuto síť nejen nemáme, ale ani mít brzo nebudeme. Asi by byla drahá. Proto by se tak hodily desítky miliard korun za uhlíkové limity, které parlament loni dal jentak pro dobré vztahy ČEZu.
 
V loňském roce ČEZ zaznamenal mírný pokles výroby elektřiny, letos očekává, že výpadek bohatě nahradí, ale obnovitelné zdroje, které nevlastní, mu budou nahlodávat tržní podíl. V Německu je program zelených zdrojů spojován s vytvářením energeticky nezávislých okresů. Někde s tím pokročili víc, jinde míň, ale uvažuje už o tom zhruba polovina okresů federace. Tak vypadá decentralizace energetiky, koncept, který je bezpečnější, ekologičtější, snižuje závislost na dodávkách z politicky nestabilních oblastí Blízkého východu a na divoce rozkývaných cenách světových trhů, lépe využívá místní zdroje a posiluje pracovní trh. V Česku se půl milionu tun dřevní štěpky přisypává k uhlí do centrálních kotlů ČEZ, snad aby tato biomasa nebyla pro podobná lokální dobrodružství k dispozici.
 
Děláme to špatně. Všimli jsme si toho až nad cenami fotovoltaiky, protože to řvalo a nedalo se to přeslechnout. Ale celá česká energetická koncepce, která je postavená na vývozu elektřiny z uhlí a na plánování stále dražšího jádra, je prostě pochybná. Pozastavil se nad ní i nedávný hloubkový průzkum českých energetických politik, který prováděla Mezinárodní energetická agentura. Překvapil ji vysoký podíl využívaného uhlí a málo příprav na to, že brzy uhlík nebude smět do vzduchu. Chceme jej nákladně zachycovat a ukládat do země? Máme to spočítané? A máme domluveno se sousedy, že od nás tu elektřinu budou brát? Nezdá se, že bychom byli příliš komunikativní.
 
Bouří i další otázky. Třeba naše „ekologická“ elektrická auta budou napájená elektřinou z uhlí? Budou to další „přímotopy“?
Výsledky průzkumu IEA OECD (přílohy dokumentu http://www.mpo.cz/dokument79507.html), stejně jako Národní akční plán (http://www.mpo.cz/dokument79564.html) jsou na webu MPO, každý si je může přečíst. Německý výklad je na stránkách Böllovy nadace (http://www.boell.de/downloads/ecology/Baerbel_Hoehn.pdf), Zámečníkova studie je na stránkách Duhy http://hnutiduha.cz/uploads/media/vyroba_kotlu_na_biomasu.pdf. OECD právě vydala také studii Taxation, Innovation and the Environment (s bohatou sbírkou národních příkladů). Měli bychom na toto téma obnovit opravdu seriózní debatu.
zbynek-fiala
Žurnalista, v minulosti dlouholetý šéfredaktor časopisu Ekonom.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.