Zbyněk Fiala: Zpátky i skok

obrazek
5.3.2012 09:22
Pravice se pokouší udělat rozhodující zvrat ve směřování naší republiky pod záminkou, že se snaží zabránit zvratu. Chce zabránit opakování roku 1948, který by jistě nastal, jakmile by se belhající šedivé bojůvky dozvěděly – prostřednictvím naslouchacích zařízení a hlasitého řevu vnuček přímo do ucha, - že komunistická strana má stejná práva jako všechny ostatní a na nějaká bohumínská usnesení už si nehrajeme.

Pravice se řídí logicky pochybnou úvahou, že pokud se nemá rok 1948 opakovat, musíme se dostat před něj. To však má hned několik úskalí. První spočívá v tom, že naše racionalita bohužel neumožňuje pohyby v čase. Stroj času prostě nefunguje. Nefunguje dokonce i těm, kteří nevědí proč. Za totáče se s tím sice dělávaly intenzívní pokusy v řadě barrandovských studií. Výsledky však byly směšné a daly se prodat leda jako filmová veselohra.

Jistě, není to jediná cesta. Nemusíme se hned vzdávat všeho, co hlava nebere. Vzpomeňte si na nápisy na dveřích různých přetížených provozoven – Nemožné ihned, zázraky do tří dnů. Copak tu nemáme profesionály na zázraky? Trik může spočívat v tom, že pokud dáme katolické církvi postavení, které měla v době, kdy byly zázraky běžnou součástí našeho života, zařídí to za nás.

Klapnout to však může jen tehdy, když to nenecháme jen na těch nahoře, ale snažit se budou i ti dole. Zázraky se dějí mnohem radostněji, když se zároveň drábci změní v dráby, nečas nesvobody v čas nesvobody, tupé škrty se přejmenují na vítězné, demokracie definitivně přeroste v demokradii (až bude dokradeno, zakotví se v ústavě, od teď už můžou krást všichni), a revoluční česká zkušenost vyjede na spanilé jízdy do sousedních zemí, jejichž smyslem nebude jen probírka samoobsluh a kapes našich evropských partnerů (jíst se musí), ale zejména osvěta o životě jedině správné společnosti.

Možná, že bychom si mohli takovou nepříjemnou historickou epizodu, která těžko může trvat víc než pár set let, odpustit, ale hrůzovláda šedivých bojůvek by byla horší. Nejen proto, že by z pultů okamžitě zmizely banány a nahradily by je dávno zapomenuté potraviny, jako jsou vajíčka nebo kvašený chleba. Možná by revmatická hrůzovláda šouráků a ležáků začala uvažovat i o omezování cest do zahraničí a snažila se nás připravit o zážitek, kdy nás hned za čárou odchytne, prošacuje a vyhostí cizí policie. Nejhorší by však bylo zrušení svobody slova.

Představte si noviny, které všechny melou to samé. Nebo televizi, ve které se dají sledovat zprávy jen s vypnutým zvukem. I ty nejbanálnější věci, které najdete v zahraničí na každém kroku, by se směly veřejnosti představovat jen v rámci výkladu, proč ohrožují naše základní hodnoty a jak za pár měsíců zkrachují. Vzdělání by bylo tak zglajchšaltované, že v žebříčku mezinárodních srovnávacích testů PISA by se pod patnáctileté české tupce nevklínila ani patnáctiletá pračka.

Každý vidí, že svoje svobody si musíme bránit. A kdo to nevidí, ať se přihlásí BIS nebo ať si o tom radši nechá od někoho vyprávět. Pak si vezme oranžovou vestu, protože jako nezaměstnaný stejně nemá co dělat, a jde umetat cestičku těm, kdo tvoří hodnoty. Hodnoty tvoří ti, kdo je odebírají tam, kde by bylo škoda, aby se jen tak bezcílně válely, a sunou je na svoji velkou hromádku.

Ten rok 1948 však v hlavě vrtá. Opravdu se před ním zachráníme, když se přesuneme před něj? Opravdu se vyhneme výstřelu, když odstraníme náboj z dosahu a schováme jej do hlavně? Nebudou pak skutečné historické síly mocnější než vypelichané zázraky, když ani v církvi – co si budeme povídat – nestoupají na vrchol ti, kdo jsou v zázracích nejzběhlejší, ale ti, kdo mají nejlepší kamarády nahoře? Ne úplně nahoře, to se jen tak vytahují, ale dost vysoko na to, aby to stačilo.

Co když vnučky přestanou bábám řvát do ucha a ujmou se samy své dějinotvorné role? Co když dědkové, před kterými se denně tak rituálně třeseme a které odháníme tím nekonečným, neumdlévajícím mediálním cirkusem, nestihnou včas našmátrat brejle a dočtou se o lidovém hněvu, o kterém vždy snili, až když bude po všem?

Jestli by nebylo lepší, kdybychom byli normální nudná země, která toho neví víc než ostatní a nemusí jít příkladem, aby bylo i těm nejposlednějším přitroublíkům jasné, kudy ne.

zbynek-fiala
Žurnalista, v minulosti dlouholetý šéfredaktor časopisu Ekonom.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

paysan

Pane Fialo, vypůjčím si vaše slova z perexu - "...na nějaká bohumínská usnesení už si nehrajeme." Díky za ně, ač myslel jste je jakkoliv. Současnost si opravdu žádá sjednocení všech sil, které mohou a chtějí ukončit mandát této vlády nejlépe hned teď. Ostatně si už delší dobu myslím, že ono Bohumínské uusnesení je nesmírně hloupé, poplatné náladám, které tu byly  čase, kdy vzniklo. Aktéři, zejména z ČSSD, by si měli jasně uvědomit, že se situace radikálně změnila a jejich voličský potenciál se zrušením onoho usnesení nejen nesníží, ale naopak vzroste. Myslím si totiž, že pokud se sociální demokraté bohumínského usnesení zřeknou, vyvolají na straně jedné nenávistnou kampaň pravicově zaměřených médií a pokřik stran současné koalice, na druhou stranu však zabodují u lidí, kteří zoufale volají po silné a jasné opozici současným vládním krokům.