Zítra bude konec světa

Nastane v souvislosti se situací v USA opravdu konec světa?
14.2.2019 18:55
Globální oteplování nabírá nelineární, skokový průběh, který může vést v krátké budoucnosti nikoliv k nějakým potížím, ale ke zničení života na Zemi. Až takhle daleko varuje britský profesor Jem Bendell. Když byla fakta, o které se studie opírá, na konci loňského roku prezentována prognostické skupině Evropské komise v Bruselu, zavládla tam zdrcená atmosféra. Pro případ, že by to dopadlo o malinko líp, pomohou Bendellovy náměty „hluboké adaptace“.

Figurka nesoucí tabuli se zvěstováním zítřejšího konce světa je oblíbeným námětem kreslených vtipů. Doladí to fousatá osoba v protisměru, která hlásá, že konec světa byl už včera. Profesor Jem Bendell z Institutu pro vedení k udržitelnosti (IFLAS) na University of Cumbria vás však tímto tématem nerozesměje, ale upřímně vyděsí. Proto mu jeho studii, která nabízí „mapu pro navigaci tragédií klimatu“, nechtěli otisknout v odborném žurnálu, kde publikoval předtím. Nakonec to mohl vyvěsit jako „příležitostnou studii“ na stránkách svého institutu a na webu britských varujících vědců, o kterých se ještě zmíníme.

https://www.scientistswarning.org/deep-adaptation-a-map-for-navigating-climate-tragedy/

https://www.lifeworth.com/deepadaptation.pdf

Profesor straší dobře. Zkuste si představit svět se 400 jaderných elektráren, které nebude čím chladit. Vybuchnou? Už samotná představa života bez elektřiny – nepoteče ani voda z kohoutků – pokračuje živořením v lese, které přežijí jen nemnozí. Pokud ty lesy nezačnou hořet. Mohou taky přijít války vyvolané hladomory po několika letech ničivého sucha.

Vyhlídky planety, která se ohřeje podstatně víc než dnes omílaných 1,5 nebo 2,5 stupně Celsia, přitom nejsou vzdálené. Nečekejte lineární pokračování stávajícího vývoje, bude to rychlejší, a hlavně nelineární, skokové. Arktická oblast se už ohřála o 4 stupně Celsia, což se projevuje letním odtáváním ledu na rekordně nízké úrovně. Odhalená mořská voda je tmavá a ohřívá se ještě rychleji. V současné době je dodatečný tepelný příkon sluncem ohřívaných arktických vod na úrovni čtvrtiny toho, co způsobily veškeré emise oxidu uhlíku z činnosti člověka. Až se arktický let odtaví úplně – a může to být v nejbližších letech – půjde o 50 procentní zesílení vlivu na klimatické změny.

Proč to bude skokové? Zrychlí také rozmrzání permafrostu na Sibiři a jinde, a pokud roztavené bahno zůstane mokré, stane se obrovským zdrojem metanu, který je mnohonásobně výkonnějším skleníkovým plynem než oxid uhlíku. Ohřívání moří pak může ovlivnit uvolnění dalšího metanu, který je uložen v obrovských množstvích, ve zmrzlé krystalické podobě klatrátů, na dně u arktických pobřeží. To může proběhnout během několika let.

Zkrátka popelnice, za kterou jsme měli atmosféru, není bezedná. Kdybychom se drželi jen předpovědí Mezivládního panelu pro klimatické změny (IPPC), máme ji k dispozici ještě tak deset let, a pak bude plná, pokud chceme klimatické změny udržet v přijatelných mezích. Jenže podle Bendella odhady IPPC pravidelně vykazují přehnaný konzervatismus, skutečnost byla vždycky na horní mezi jejich odhadů.

Záchrannou brzdu představují opatření, která uhlík z atmosféry naopak stahují. Má to však háček. Současné technologie bychom museli rozvinout s faktorem dva miliony, a to během dvou let, k tomu je pohánět jen obnovitelnými zdroji, a to společně s masívním omezením emisí, abychom zlikvidovali oteplení, které už je do atmosféry vloženo. Biologická opatření jsou levnější. Sázení stromů, obnova života v zemědělské půdě, mořské plantáže řas a chaluh, samozřejmě v gigantickém měřítku.

Nemusíme to stihnout, ale ono taky nemusí být úplně nejhůř. Stačí, když bude zle, a na to se můžeme připravit. Je třeba brát vážně potřeby resilience, odolnosti vůči šokům. Když elektrárny vypnou, mohou nám posloužit domácí soláry a větrníky. Dobře izolovaný dům nepotřebuje dodávky tepla. Péče o místní vodu snižuje závislost na vodovodu. Profesor Bendell opírá svá doporučení „hluboké adaptace“ na převratné klimatické změny o přesvědčení, že velké krize v minulosti vždycky dokázaly přivolat i síly vynalézavosti a obnovy.

Bude to obnova ve změněném světě. Novou hodnotu dostane obnova divočiny, která poskytuje ekologické výhody a nevyžaduje tolik údržby, dále návrat k potravě podle aktuální sezóny, vynálezy zařízení, která se obejdou bez velkého množství elektřiny nebo snaha o zvýšení produktivity a vzájemné podpory na úrovni obce. Život bude skromnější – něco učiníme odolnějším, něčeho se zřekneme a něco obnovíme, radí profesor. Resilience je vedena otázkou „jak udržet to, co je opravdu třeba udržet“. Zřeknutí znamená „zbavit se věcí, se kterými by mohlo být ještě hůř“. A obnova vychází z otázky, „jak můžeme vrátit něco, co nám pomůže překonávat nadcházející obtíže a tragedie“.

Je to neradostné čtení, ale když se do něj ponoříme, začínáme si více všímat toho, že všude narážíme na zprávy, jak jde všechno mnohem rychleji. Šermování vyhlídkami do konce století možná opravdu ztrácí smysl. Kdo si chce užít přehnaného optimismu, ať si opakuje, že máme k dispozici pár let, kdy se s tím dá ještě něco dělat. Ale musíme to vzít vážně a opravdu máknout.

Co znamená, že to běží rychleji? Tak třeba odtávání ledu v jižní Antarktidě zvedlo tempo na trojnásobek od roku 2007. Obrovské kaverny, které byly objeveny v jeho západní, zranitelnější části, se vytvořily podle New York Times v posledních třech letech, kde tání urychluje teplejší mořská voda. Grónsko ztratilo za poslední tři roky bilion tun ledu.

https://www.nytimes.com/2018/06/13/climate/antarctica-ice-melting-faster.html

Čerstvý článek v Nature Communications, který vznikl na základě měření pomocí GPS, popisuje znepokojivý jev, kdy se obrovské antarktické ledové plochy během dne pohybují o metr nahoru a dolů, a nesouvisí to s přílivem, jak se původně uvažovalo. Je to způsobeno obrovskými povrchovými jezery z tajícího ledu, které působí svou vahou, protože voda je těžší, a zanořují plující led hlouběji do mořské vody. Pak se led někde prolomí, voda vyteče a kra se zvedne. Glaciologové Alison Banwellová a profesor Doug MacAyeal z Chicagské univerzity mají za to, že mohlo jít o stejný mechanismus, kterým se roku 2002 během několika dnů odtrhla kra o ploše 3250 kilometrů čtverečních. Pak odplula a roztála v moři.

https://www.sciencedaily.com/releases/2019/02/190213081650.htm

Na severu Evropy si s námi tající led zahrává trochu jinak. Už loňská měření ukázala, že Golfský proud, který funguje jako ústřední topení jinak dost severně položené Evropy, je nejslabší za posledních 1600 let, vlastně od doby, kam jsme schopni dohlédnout. Uvádí to studie v Nature, kterou zpracoval David Thornalley z University College London na základě studia sedimentů. Hrubší sedimenty byly připisovány silnějšímu proudění, teď jsou extrémně jemné. Další studie stejného zaměření porovnávala výsledky měření teplot, která jsou prováděna posledních 120 let. Obě studie ukazují na pokles aktivity Golfského proudu o 15 procent.

https://www.nature.com/articles/s41586-018-0007-4

Vědci tento proud označují jako Atlantic Meridional Overturnig Circulation, asi že zkratka AMOC lépe vypoví, co nás čeká. Je obrovský, třikrát větší než všechny pozemské řeky dohromady. Když se teď po obrátce za Islandem vrací kolem Grónska, přilévá se do něj voda z roztátého ledu, která naředí jeho slanost a stlačí jej tak do hloubky. Tím se uzavírá kohoutek pro návrat vody do tropických moří, aby odkud mohl znovu přitékat s teplem pro severozápad Evropy.

Podívejme se na Labrador, který není o moc severněji než Praha. Pokud Golfskému proudu dojde dech, koledujeme si o kanadské zimy. Zkombinujeme si globální oteplování s jevy z doby ledové, kdy se podle Nature průměrné zimní teploty měnily o 5 – 10 stupňů během velice krátkých období, třeba tří let. Znovu by to ukázalo, že hlavním projevem klimatických změn bude obrovský nárůst nestability.

Varování britských vědců zaznělo v listopadu v Bruselu před prognostickou skupinou Evropské komise. Zprávu o tom podívá členka delegace Alison Greenová, národní ředitelka hnutí varujících britských vědců na portálu ScientistWarning.org. Znovu se mluvilo o ztenčení ledové pokrývky Arktidy, uvolňování metanu, suchu, poklesu potravinové bezpečnosti, lesních požárech a dalších symptomech narůstajícího nebezpečí. Nikdo z účastníků se neubránil hlubokému šoku z toho, co se od nás dozvěděli, píše Greenová. Skupina informovala i o práci Jema Bendella.

Hnutí Scientist Warning sídlí v Cambridgi a je soustředěné kolem stejnojmenného webu, internetové televize a stránek wiki. Usiluje o rozchod s „defektivním společenským operačním systémem, který trvá na nekonečném a zrychlujícím se hospodářském růstu bez ohledu na ekologické škody“. Bere vážně ohrožení lidstva, jak je popisuje Jem Bendell a vyzývá k rebelii proti extinkci ( https://www.scientistswarning.org/extinction-rebellion/ ), k nenásilným akcím a projevům občanské neposlušnosti, kterými chce přimět britskou vládu i širší světové společenství k zásahům proti vymírání druhů a klimatickým změnám.

Vědci z tohoto hnutí zpracovávali své varování opakovaně, poprvé to bylo už roku 1992, ale teď vyznělo, podle jednoho z účastníků bruselského setkání, jako „poslední varování“. Zdá se, že opravdu nestačí jen číst smutné zprávy a vraštit čelo. Profesor Bendell možná trochu přehání, ale jen trochu. I bez něj to může být docela hrozné jen proto, že jsme nebezpečí nechávali příliš dlouho volný průběh.

zbynek-fiala
Žurnalista, v minulosti dlouholetý šéfredaktor časopisu Ekonom.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

klokan

    Pomyslná oboustranná ekologická mince byla vhozena a nyní se otáčí prostorem a můžeme tipovat zda po konečném dopadu budeme vidět její averz či její protilehlou stranu. Na straně jedné tedy může vzrůstat optimismus, že určité a to nemalé části lidstva není lhostejný jeho další osud, zároveň činí akktivní opatření k odvrácení blížící se katastrofy ovšem naproti trůní naprostá lhostejnost jeho podstatné části k dalšímu osudu v dalečejší budoucnosti, možná však bližší než si myslíme. Co zejména většíně lidstva chybí ? Odpověď bývá nasnadě, jedná se o skromnost a pokoru před přírodou, jejíž jsme toliko nepatrnou součástí.