„Zpravodajské argumenty” mají jednu výhodu. Jsou neprověřitelné, takže použitelné ke všemu, říká bývalý diplomat a rozvědčík Miroslav Polreich

obrazek
13.9.2013 10:37
Miroslav Polreich je bývalý československý diplomat, který dlouhá léta působil ve Spojených státech a v OSN. Jednou by jistě stálo za to seznámit se s jeho činností v Radě bezpečnosti OSN v době, kdy jednala o okupaci naší země v roce 1968 a kdy v ní vystoupil tehdejší ministr zahraničí Jiří Hájek. Nicméně k rozhovoru s ním nás přivedly jeho znalosti řešení konfliktů, když v době hledání východiska z americko – vietnamské války sehrál jistou roli prostředníka mezi USA a Ruskem. Dlužno totiž podotknout, že nebyl jen diplomatem, ale také zručným příslušníkem československé rozvědky. Po roce 1968 ovšem musel opustit nejen diplomacii, ale i rozvědku.

Na ministerstvo zahraničních věcí se Miroslav Polreich vrátil po roce 1989 a nakonec se pohyboval ve Vídni v Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. Byla to doba, kdy na Balkáně doutnal a nakonec se rozhořel krvavý konflikt. Sice i toto téma by bylo hodné zájmu, ale nyní jsme se rozhodli položit Miroslavu Polreichovi několik otázek k jinému konfliktu, událostem okolo Sýrie.

Nese podle vás vystoupení amerického prezidenta Baracka Obamy, kterým ohlásil rozhodnutí podniknout proti Sýrii ozbrojený útok stopy agrese? Na první pohled se zdá, že jde o impuls k vyvolání konfliktu, ke krokům, které jsou definovány jako agrese. Samozřejmě v případě, že se na věc díváme s přihlédnutím k mezinárodnímu právu a nikoli k tomu, že pravdu má ten, kdo rychleji tasí kolt.

Miroslav Polreich: Valné shromáždění OSN po mnohaletém jednání přijalo rezoluci 3314/XXIX ze dne 14. prosince 1974, známou jako „definice agrese”, za kterou se považuje použití ozbrojené síly proti svrchovanosti jiného státu. Ve svém článku 3 vypočítává útočné činy, které přímo označuje za agresi. Pro ČR je podstatné ustanovení pod písmenem f) tohoto článku, kde je přímo uvedeno, že agresí je i jednání státu, který dovolil, aby jeho území bylo jiným státem použito k útočnému činu (povolení přeletů našeho území při bombardování Jugoslávie). Válka je vždy ilegální, mimo obrany v případě napadení anebo pokud je vedena na základě rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN, a to za podmínek kladných hlasů devíti členů včetně hlasů všech stálých členů Rady bezpečnosti. Odpověď je proto jednoznačná. Jakýkoliv útočný akt nerespektující uvedenou podmínku je agrese.

Vojenský útok na Sýrii Obama odložil do chvíle, kdy mu tažení schválí Kongres. Plyne z toho, že akce není neodkladná a se vší logikou by ji tedy měla projednat a sankcionovat Rada bezpečnosti OSN. Jak se díváte na Obamův postoj, kdy ze sebe dělá žalobce, soudce i světového četníka?

Miroslav Polreich: Otázka schvalování vojenské akce Kongresem z hlediska mezinárodního práva nemá žádnou relevanci. Americký Kongres podle mezinárodního práva prostě touto pravomocí nedisponuje. K druhé části otázky je možno zvažovat jistý motiv USA, ale nelze ho z hlediska práva v žádném případě respektovat. OSN má exekutivní orgán Radu bezpečnosti a jednoznačný řád svého jednání v Chartě OSN. Jednotlivé členské státy se mohou sice obrátit na RB OSN o rozhodnutí, ale sami nemohou být soudcem ani četníkem. Je třeba zdůraznit, že jakékoliv akce mimo rámec OSN jsou ilegální.

Obama na setkání s vedením Kongresu prohlásil, že útok na Sýrii má oslabit síly prezidenta Bašára al-Asada s tím, že jeho vlády má připravenou koncepci posílení „povstaleckých sil“. Tedy také nejrůznějších islamistických extrémistů a teroristů, přičemž Fronta Al-Nusra či al-Kájda jsou na amerických seznamech teroristů. To se zdá těžko pochopitelné.

Miroslav Polreich: Samozřejmě, že jednání administrativy USA v naznačeném směru by dle mého názoru bylo v rozporu s globální odpovědností, ale předně i v rozporu s životním zájmem samotných USA. Bylo by to nepochopitelné, byť je bohužel nutno přiznat, že zahraniční politika USA je často nepředvídatelná - viz. klasifikování kosovských „povstalců“ za teroristickou organizaci, aby se později ministryně zahraničí objímala s vůdcem těchto teroristů kriminálníků Hashimem Thaçim. Jedni k jeho jménu přidávali kriminálnickou a teroristickou přezdívku Had, jiní o něm psali jako o miláčkovi Albrightové. Takové jednání je zcela po právu nepochopitelné, stejně jako názor Václava Havla, že by Albrightová byla vhodná česká prezidentka.

Sýrie byla na poměry regionu vzorem náboženské tolerance. Vedle sebe žili bez problémů vyznavači různých náboženství. Z jakých důvodů najednou mlčíme o statisících syrských křesťanů a necháváme je prakticky napospas islamistickým fanatikům a dokonce je podporujeme?

Miroslav Polreich: Velice závažná otázka, která jde k podstatě problému. Právě vzhledem k tomu, co jste řekl, je třeba jen uvítat stanovisko prezidenta Miloše Zemana a předsedy vlády Jiřího Rusnoka, že nebudeme podporovat žádnou stranu konfliktu. Takové stanovisko už ale není tak docela zřejmé pracovníkům ministerstva zahraničí, včetně pana ministra, když hledá cestu k pochopení USA a Francie s tím, že ON, pan ministr, má zpravodajské informace (?), že za chemickým útokem je syrská vláda a v případě, že selže RB OSN (což samo o sobě je absolutně nesmyslné prohlášení), je třeba se obrátit na mezinárodní společenství. To nedefinoval. Víme, že mezinárodní společenství je univerzálně soustředěno v rámci OSN a pokud bychom měli zvažovat další organizace, pak dle členů a lidského potenciálu je to Šanghajská organizace spolupráce, BRICS či OBSE. Rozhodně ne nějaký „spolek ochotných”.

Generální tajemník NATO Anders Fogh Rasmussen potvrdil, že Severoatlantická aliance na případném útoku na Damašek nebude participovat. Každá země se prý rozhodne sama za sebe, zda se k útoku připojí. Jak se díváte na tento postoj aliančního „šéfa“ a celkově NATO k syrskému problému?

Miroslav Polreich: Anders Fogh Rasmussen má pravdu. Dle článku 5 Washingtonské smlouvy se každá země rozhoduje sama za sebe. To je dodneška u nás „utajovaná“ podstata Washingtonské smlouvy. Uvedený článek byl do ní vsunut, aby USA nikdy nemusely vstoupit do konfliktu, který by nebyl v jejich zájmu. Členské země NATO přijaly jediný závazek dle článku 1, a to urovnávat všechny spory mírovými prostředky, jak je uvedeno v Chartě na kterou se Smlouva odvolává. Měli bychom se naučit číst dokumenty než se nechat ohlupovat jejich vykládači i když to třeba jsou náčelníci našeho generálního štábu v televizních relacích typu Otázky Václava Moravce. Rasmussen možná není vojenský stratég a ani nejschopnější politik. Avšak i on už ví, že své ovečky není schopen dát dohromady. To je ovšem nejen případ Sýrie, ale budoucnost dnešního NATO.

Jan Schneider ve svém výborném článku v České pozici „Zaútočí al-Amerikajda na Sýrii?“ píše, že světová veřejnost je naštěstí stále méně ochotná Washingtonu zobat z ruky a papat „zaručené“ informace i s navijákem. Vy věříte americkým argumentům, nyní rozvíjeným i francouzskou a německou rozvědkou?

Miroslav Polreich: Ke stanovisku Jana Schneidera nemám co dodat. Snad jen to, že je dobře, že máme takové novináře. Je to moudrý člověk a v novinářské profesi osobnost. Pokud se ptáte na „zpravodajské argumenty”, tak mohu jen uvést, že mají jednu výhodu. Jsou neprověřitelné, takže použitelné ke všemu. Na druhou stranu musím přiznat, a to z mé vlastní zkušenosti, že to například byla zpravodajská služba USA – CIA, která sama analyzovala, i proti tehdejšímu názoru Pentagonu a ministerstva zahraničí, že válku ve Vietnamu nelze vyhrát a je třeba ji ukončit. Ke zprostředkování dohody se Sovětským svazem použila v šedesátých letech již značně nezávislou československou zpravodajskou službu. Tím zachránila desetitisíce amerických svých vojáků a statisíce Vietnamců. I tento příklad je třeba mít v pozadí našeho uvažování.

V době vašeho působení v USA jste se potkával se Zbigniewem Brzezinským a prý jste si i docela rozuměli. Sledoval jste jeho poslední vyjádření k řešení konfliktu v Sýrii?

Miroslav Polreich: Zbigniew Brzezinski je složitá osobnost, což jsem si ještě více uvědomil, když jsem o něm psal knihu, která před nějakou dobou vyšla ve vlastním „disidentském“ nákladu šesti výtisků. Zůstaňme však u tématu. Usuzuje a myslím, že i ví, že USA „nemají strategii pro blízkovýchodní region” Nemají žádnou širší strategii, řešení nemůže být založeno na vojenské síle a nemůže záviset výhradně na západních mocnostech. Účast na případné akci by byla založena na Americe a bývalé koloniální mocnosti v Sýrii a to by vytvořilo politický problém. To jsou jeho stručné závěry. Takže je proti jakékoliv akci. Bylo by možno dodat, že dříve (ne tak dávno) když se vedla diskuse, zda by neměl Izrael napadnout atomová zařízení v Iránu, stručně prohlásil. „Pak by bylo naší povinností útočící letadla sestřelit.” Snad k němu jen dodám, znali jsme se dobře v době, kdy byl ředitelem Komunistických studií na Columbijské univerzitě. Známé jsou jeho publikace o Sovětském svazu i mezinárodně politické úvahy. Myslím, že stále jeho mysl někam kráčí. Žije. Znal jsem se také s Robertem McNamarou, ministrem obrany USA v letech 1961 až 1968, tedy v čase války ve Vietnamu, a skončil jako velký bojovník proti atomovému vyzbrojování a myslím, že bychom si nyní, kdyby ještě žil, dobře rozuměli. To vše je však o vývoji člověka a měl by tudíž ovlivňovat dějiny i s plnou odpovědností, dnes dokonce globální.

S Miroslavem Polreichem hovořil Stanislav Kliment

stanislav-kliment
Výkonný redaktor dnes již neexistujícího časopisu Trend

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.