75 let od navázání diplomatických vztahů s Čínou

Minulý týden jsem navštívil město Čchung-Čching na severozápadě Číny, nebo spíše v její centrální oblasti. Tato městská aglomerace má 32 milionů obyvatel a toto pro mne dosud neznámé město je jednou z moderních metropolí Číny. Je současně provincií přímo řízenou vládou, podobně jako je třeba Peking či Šanghaj. Město je důležitým logistickým uzlem a průmyslovým centrem mj. moderních technologií (roboty).

V centrální části, tedy v té nejmodernější části města, ležící v meandru obří řeky Jang-c’-ťiang, jsou obří a oslnivé mrakodrapy. Ty by stejně dobře mohly stát v Londýně, Paříži anebo v Berlíně. Architektura této části města je skvělá, domy byly postaveny zřejmě podle projektů čínských i zahraničních architektů.

Město je moderní, na první pohled dobře spravované, s fungujícím systémem vzájemně propojených dopravních systémů - metra, autobusové dopravy, ale také železnice. A samozřejmě bulváry mimo střed města jsou široké s preferencí hromadné dopravy a na bulvárech bývá také jeden pruh vyhrazen motocyklům a kolům.

Bylo by zajímavé toto město vidět před 45 lety, kdy v Číně byly zahájeny rozsáhlé reformy pod vedením Teng Siao-pchinga. Tento muž byl zřejmě nejdůležitějším architektem moderní politické podoby Číny. Jeho pragmatická politika učinila z Číny velmoc. Můžeme říci, že supervelmoc. Dnes je Čína podle HDP přepočteného paritou kupní síly, podle Světové banky, již největší světovou ekonomikou.

Reformy ve svých důsledcích znamenaly postupné uvolňování tržních sil a to využitím obrovského potenciálu desítek milionů Číňanů. Již v prvních letech se projevily účinně tím, že čínská města byla zavalena množstvím zemědělské produkce z venkova. Což v předchozí době nebylo. Reformátorům šlo ovšem také o to, stabilizovat čínskou společnost, po desetiletích nestability ve 20. 30. a 40. letech – tedy v době občanské války a války s Japonskem a také za doby Velké kulturní revoluce. Tím hlavním cílem bylo zajistit trvalý růst životní úrovně občanů. Čínské reformy byly pojaty jako permanentní reformy, jako opak revoluce. Trvají vlastně desetiletí.

Komunistická strana Číny se od té doby zabývá především stanovením a prosazováním dlouhodobých společenských cílů a priorit. A také korekcí problematických jevů ve společnosti a zejména v čínské ekonomice. Čínští představitelé v této souvislosti hovoří o specificky čínském modelu socialismu.

V čem ovšem přišla skutečná revoluce v těch posledních 45 letech?

Oblast vzdělávání a vzdělání

ČLR v době svého vzniku v roce 1949 měla zhruba 600 milionů obyvatel, z nichž velkou část tvořili analfabeti. Počet obyvatel postupně narostl až na 1,4 miliardy lidí. A pokud se měla pozvednout úroveň čínského hospodářství, muselo dojít ke skutečné revoluci ve vzdělávání. Ke zvýšení kvality vzdělávání širokých vrstev občanů. A to bylo možné jen při vytvoření funkční soustavy, počínaje základními školami.

Jednou za dva či tři roky je prováděno mezinárodní srovnávání úrovně znalostí čtrnáctiletých žáků základních škol. Účastní se ho zhruba osmdesát zemí OECD, a Čína ve všech třech hodnocených oblastech, v nichž se komparace provádí, je mezi prvními deseti státy světa. Podobně jako další země či provincie, v nichž se hovoří čínsky – Hong Kong, Macao (obě provincie Číny), ale také Singapur a Tchaj-wan. Mimochodem, Česko bývá hodnoceno ve třech zmíněných oblastech a posuzováno na 20. až 25. místě.

Kromě toho, po roce 1980 dostaly desítky tisíc mladých Číňanů příležitost ke studiu na zahraničních vysokých školách a dále získat zkušenosti ze špičkových vědeckých pracovišť. Po svém návratu do Číny samozřejmě tyto své znalosti využili k urychlení rozvoje čínské ekonomiky.

Emancipace žen

V Číně proběhla postupně po roce 1949 velmi důsledná emancipace žen. Skončila jejich podřízená role v čínské společnosti. Byl odstraněn tento relikt feudalismu a postupně tak sta miliony čínských žen dostaly příležitost k rovnoprávnému uplatnění ve společnosti. Vzdělané a iniciativní čínské ženy jsou dnes skutečnou výrobní silou. Uskutečnění obou těchto záměrů vedlo k obrovské progresi v čínské společnosti. Čínské reformy byly postaveny tak, aby byla postupně vytvořena tržní ekonomika.

Dnes můžeme hovořit v Číně o smíšené ekonomice, kde vedle státních podniků působí na trhu společnosti se soukromým kapitálem a také zahraniční kapitál, který přinesl do Číny progresivní zahraniční technologie. I to sehrálo významnou roli při modernizaci čínské ekonomiky a v jejím obřím progresu.

Tempa růstu čínské ekonomiky dosahovala po uplatnění reforem po roce 1980 dvouciferných hodnot. Před 20. lety to bylo stále ještě k 10% a v současné době, kdy již je vytvořena silná báze čínského průmyslu, čínského hospodářství, je možné hovořit o hospodářském růstu s meziročními tempy mírně pod 5%. Rozvoj tržních sil umožnil zvýšení životní úrovně lidí, překonání chudoby u desítek milionů lidí, s postupným vytvořením ohromné střední třídy v rozsahu 400-500 milionů lidí.

Dodnes mám před očima graf zpracovaný jednou singapurskou univerzitou, na kterém byla vyobrazena podle jejich výpočtů křivka růstu národního důchodu Číny na jednoho obyvatele. Podle této křivky můžeme hovořit, že v letech 1979-2019 došlo nejméně k zdesateronásobení příjmu obyvatelstva. A pokud hovoříme o posledních pěti letech, které citelně zasáhla covidová pandemie, můžeme i tak hovořit o nárůstu HDP meziročně mezi 4-5%. Jinak řečeno, od roku 2019 se za 5 let mohly zvýšit osobní příjmy lidí o další téměř jednu pětinu.

 V současně době Čína vstupuje do druhé dekády projektu Pás a stezka, který je největším ekonomicko-politickým projektem svého druhu na světě. Za posledních deset let bylo vynaloženo, podle mých informací, v rámci tohoto projektu 1 bilión USD. Tedy neuvěřitelná suma tisíce miliard USD. Tyto peníze byly použity v desítkách rozvojových zemí v Africe, Asii, Latinské Americe, ale také v Evropě.

Zejména šlo o vybudování nové, moderní infrastruktury, tedy dálnic, železnic, přístavů, logistických center atd. atd. V těch zemích, kde došlo k výstavbě této infrastruktury, se podařilo zajistit vyšší hospodářský růst. ČLR si tím zajistila také přístup k surovinovým zdrojům Afriky, Asie a Latinské Ameriky. Samozřejmě že tyto jednotlivé projekty působí na zvyšování zaměstnanosti a kupní síly obyvatel desítek zemí světa. A zpětně také Číny, a to i v západních provinciích ČLR, které přeci jenom nejsou, pokud jde o úroveň hospodářské vyspělosti, na tom stejně, jako provincie ležící u Tichého oceánu.

Projekt Belt and Road je tedy projektem, který posunuje vpřed ekonomiky zemí, které se na něm podílejí, ale akceleruje také zpětně rozvoj čínské ekonomiky.

V minulém týdnu jsem se zúčastnil již zmíněné konference, jež měla pokračování v Pekingu. Tam jsem s pozorností vyslechl informace reprezentantů velké části z šestnácti evropských zemí střední, východní a jižní Evropy, zapojených do iniciativy 16+1. V rámci tohoto projektu, jak jsem se dozvěděl od představitelů think tanků ze zmíněných zemí, je pořízena například nová dálniční sít v Černé Hoře nebo technický zázrak – dlouhý most na poloostrově Pelješac v Chorvatsku. Anebo budovaná rychloželeznice mezi Budapeští a Bělehradem.

Je třeba dodat, že některé země, na prvém místě Česká republika, se brání přílivu čínského kapitálu. Naopak třeba Maďarsko otevřelo dokořán brány čínským investorům, kteří v této zemi již investovali přes 7 miliard USD. Česko jen tak mimochodem je zhruba na čtvrtině tohoto objemu čínských investic (1,9 miliard USD).

Tedy, zahraniční investice čínských firem jsou důležitou součástí politiky Belt and Road. Je ovšem třeba dodat, že polovina čínských investic v Evropě je soustředěna do tří zemí - Německo, Francie, Británie. Dalších 15% čínských investic je v Itálii. Pro Česko je přitom Čína druhým největším obchodním partnerem hned po Německu. Čeští spotřebitelé oceňují poměrně levné, ale kvalitní čínské zboží, což je pozitivním faktorem zejména pro středně příjmové a nízko příjmové vrstvy českého obyvatelstva, které zažily v posledních dvou letech inflaci ve výši 30%.