Bojiště Sýrie: Média v přední linii

Sýrie se podle nejen českých médií stává další zemí, v níž vypuklo tzv. arabské jaro. Průběh událostí v jeho rámci v podstatě kopíruje to, co jsme viděli minulý rok v Egyptě, Tunisku nebo Libyi. Média vytvořila informováním o „povstání“ či „revoluci mas proti útlaku“ v těchto zemích jakýsi selektivní virtuální předobraz, který tvrdošíjně prezentují veřejnosti jako pravdu a na základě něhož světoví politici podnikají důležitá rozhodnutí.

Tento předobraz zahrnuje „diktátora“, který prý potlačuje odpor obyvatel silou. Obvykle se jedná o muslimské země se složitou národnostní strukturou, náboženskými a sektářskými frakcemi, praktikující umírněný islám. Některé se rovněž inspirují socialistickými myšlenkami a formálně mají jejich vlády zpravidla sekulární charakter – jsou to republiky, jsou zde zavedeny instituce ústavy, voleb, referend, nedávnými reformami je v případě Sýrie umožněno působit na scéně novým politickým stranám atd. Země zasažené „arabským jarem“ mají také často exilové vlády sídlící v západních zemích. V neposlední řadě to jsou země, jejichž centrální vlády čelí působení tu více, tu méně radikálních vykladačů islámu.

Zažehnutí mediálních revolucí v dotčených zemích předchází nějaká bezprostřední spouštěcí událost, nejlépe demonstrace proti stávajícímu režimu, jíž se přitáhne k dané zemi pozornost. Nyní již stačí nahrát např. mobilním telefonem „vhodnou“ ukázku, jak režimní síly proti „pokojně demonstrujícím povstalcům“ zasahují, a poslat ji např. do Al Džazíry, televize založené katarským emírem kvůli propagaci vlivu konzervativního wahhábistického islámu v regionu. V minulém roce přišla také řada na Sýrii a jejího prezidenta Bašára Asada.

Sýrie velmi dobře splňuje nejen výše uvedená kritéria, ale je to také významný regionální hráč, vnitřně stabilní. Možná proto se „arabské jaro“ přesunulo „otestovat“ její jednotu právě zde. V posledních měsících se politicko-mediální kampaň přitvrzuje. Z médií se onen virtuální předobraz v těchto dnech zhmotnil do podoby horečných politických jednání (ovšem bez Sýrie), zavedení ekonomicko-politických sankcí, „dobře míněných“ výzev současnému režimu a vyjadřování podpory roztříštěné opozici.

Hlavní roli tu hraje známé trio Liga arabských států, EU a USA. Opět se zde ukazuje pokrytectví EU a USA, kterým stačí k rozhodování mediální realita a které se nenamáhají jednat se syrským vedením ani přímo, ani zprostředkovaně, aby si ověřily fakta a pseudofakta. Liga arabských států, v nichž mají hlavní slovo konzervativní wahhábistické monarchie Katar a Saúdská Arábie, se snaží svou účastí v této věci oslabit alawitskou vládnoucí menšinu (odštěpenecká šíitská sekta, vzniklá zpochybněním primogenitury šíitské pokrevní linie v 9. stol.), posílit (většinové) radikální Sunnity v zemi a zároveň snížit vliv šíitského Íránu, s nímž Sýrie udržuje nadstandardně dobré vztahy. Dlouhodobým cílem je odstranit republikánský charakter Sýrie a zavést v něm prvky typické pro blízkovýchodní konzervativní monarchie, jako je právo šaría, aplikace konzervativního právního výkladu islámu, jemuž se podřizuje veškeré chování muslima a jeho práva, a de facto nastolení teokratického charakteru země.

USA, EU a LAS tedy postupují ruku v ruce, přestože k akci je vedou odlišné důvody. Evropská unie je v řešení otázek Blízkého východu téměř zcela ve vleku USA domnívajíc se, že arabská vlna nepokojů je převážně o lidských právech a demokracii – zároveň se může ukázat v roli silného mezinárodního hráče, jehož vliv není omezen jen regionálně. Americká diplomacie také oficiálně hovoří o lidských právech a již otevřeně mluví přímo o přechodu k demokracii opozičními silami. (Nepřipomíná vám to něco?) Skutečným záměrem však může být prostřednictvím Sýrie vytvořit, a vlastně zesílit, dosavadní tlak na Írán kvůli jeho údajným snahám vyrobit atomovou bombu, a tak zprostředkovaně snížit obavy Izraele z něj. Můžeme to vnímat jako vzkaz Íránu, že něco podobného, tj. rozdmýchání násilí mezi různými složkami společnosti a pokus o její destabilizaci, by se mohlo stát i u nich, pokud by se snad „utrhnul ze řetězu“.

Je to jakási diplomacie naruby – místo toho, aby USA jednaly s Íránem přímo, využívají konfliktů třetích stran, a teprve až se konflikt vyostří, navrhují (pro sebe výhodná) řešení. A navrhují je ústy ministryně zahraničí Hillary Clintonové, tedy stejné Clintonové, jež stála za rezolucí OSN o vytvoření bezletové zóny v případě Libye. Jak tato snaha dopadla, všichni víme. Ano, došlo k přechodu. K němu má sice podle ní v Sýrii dojít neangažováním leteckých sil NATO, nevylučuje to ovšem finanční a vojenskou podporu syrské opozici, chcete-li povstalcům. Nejprve pokojní demonstranti, poté povstalci a nakonec noví vládci, taková je ideální posloupnost změn v názvu „opozičníků“, obětí režimu, podle toho, jak se události na bojišti vyvíjejí. To, že „pokojní demonstranti“ pózují vedle zničeného obrněného transportéru s bazukou v rukách, je ve válečné mašinérii vedené syrskou armádou jen přehlédnutelný detail. Oni se přece bránili!

Jako obvykle se tzv. mezinárodní společenství nezajímá o to, kdo tito povstalci vlastně jsou, odkud přicházejí a co ve skutečnosti chtějí. Důležité je, že se již – tak jako v Libyi – formuje hlavní opoziční síla složená převážně ze žoldáků a dezertérů syrské armády, na niž mohou na jednáních o finanční a vojenské podpoře oficiálně západní diplomaté odkazovat. Syrská osvobozenecká armáda má svůj štáb na území Turecka, které její přítomnost v tichosti toleruje. Do této pseudoarmády pronikají různí extrémisté, a to i členové Al Kájdy, kteří mají výcvik z Afghánistánu a prošli boji právě tam nebo v Iráku. Tito lidé o pokojný přechod k demokracii pravděpodobně velký zájem mít nebudou. Nicméně jistě uvítaly další válečnou frontu, kde jim opoziční síly, ať vědomě, či nevědomě, umožnily vraždit civilisty a odpalovat výbušniny. Není ironií, že zatímco dříve se proti Al Kájdě nekompromisně postupovalo, dnes v Sýrii (a dříve v Libyi) s ní „západní společenství“ bojuje, i když jinými prostředky, za přechod bok po boku?

Nutno v této souvislosti podotknout, že jak Asad (a dříve jeho otec Háfiz), tak donedávna Kaddáfí v Libyi byli v potírání islámských extrémistů úspěšní a zajistili svým zemím dlouhodobou stabilitu, o které si např. Afghánistán nebo Irák může nechat zdát. Pragmatik Asad provádí ve veřejném životě Sýrie již delší dobu politiku reforem, zasahující nejen politickou scénu, ústavu, ale i mediální sféru a ekonomiku (viz např. zákon o soukromých bankách na přelomu let 2000/2001). Během nepokojů vyzval k národnímu dialogu i opoziční skupiny, ty ale o jednání ve skutečnosti nestojí.

Syrský prezident se v zemi těší velké podpoře, o čemž mj. svědčí demonstrace z poloviny února, jíž se zúčastnily podle různých odhadů 1–2 miliony obyvatel. Kde byly tou dobou arabské televize, CNN, Fox News, BBC a jiní, aby o této události podaly nezkreslenou zprávu? A je skutečně možné za takových okolností věřit dosavadním údajům obětí syrského konfliktu, s nimiž přichází OSN? Naposledy to bylo zhruba sedm a půl tisíce lidí, zatímco syrští oficiální činitelé uvádějí přes dva tisíce mrtvých příslušníků bezpečnostních sil.

V rychle se měnících událostech není jednoduché tato čísla ověřovat, a proto je třeba oficiální statistiky brát na obou stranách s rezervou, nicméně diskrepance více než pěti tisíc obětí zavání neobjektivním jednostranným sběrem dat ze strany západních humanitárních organizací. V případě informování z jiného bojiště, Libye, jsme se tehdy mj. dozvídali i to, že libyjští činitelé vytahují z márnic mrtvoly, aby vyvolali dojem masakru nevinných, nebo že Kaddáfího věrní rozdávají vojákům viagru, aby mohli sexuálně týrat nepohodlné „živly“. Jak se později ukázalo, jednalo se o účelovou válečnou propagandu NATO.

Účelovou propagandou je i mediální obraz Sýrie a jejích kroků v těchto dnech. Média jako předvoj hrdinně bojují v předních liniích. Podaří se přechod i tentokrát?