Budoucnost české levice

Čeští komunisté jsou stabilní součástí politické scény od roku 1990 a ačkoliv mnozí prognostici předpovídali jejich brzký zánik ať už v důsledku postupného vymírání elektorátu nebo neschopnosti oslovit dostatečně široký segment společnosti, nestalo se tak. KSČM ve všech volbách získává stabilně 10 – 15%, přičemž v některých regionech s vysokou nezaměstnaností i více než 20% hlasů. Tento volební potenciál je však na exekutivní úrovni nevyužitelný. Komunistům se podařilo vystoupit z politického ghetta nejen na obecní, ale i na krajské úrovni. Vládní účast je jim však zapovězena. Jaké jsou příčiny? Minulost strany, spojovaná s předlistopadovou předchůdkyní KSČ, nedostatečné distancování od totality, kontroverzní název strany, údajná nedemokratičnost resp. antisystémovost strany nebo samotná neochota komunistů participovat na vládě?

Za svou minulost a za nepravosti komunistického režimu se KSČM již několikrát omluvila. Představitelé strany zdůrazňují, že jsou strana nová, která vznikla v roce 1990 a nenavazuje na činnost bývalé KSČ. Slovo „komunistický“ dráždí zejména pravici, otázkou však je, zda by přejmenování na Stranu demokratického socialiasmu, Stranu práce, Levicovou stranu či přijetí jakéhokoliv jiného názvu vyřešilo otázku koaličního potenciálu. Pravice by je sice i nadále nazývala komunisty nebo exkomunisty, pro sociální demokracii by však toto gesto mohlo mít určitý význam. Zřejmě by vedlo minimálně k diskusi o aktuálnosti Bohumínského usnesení. ČSSD potřebuje koaličního partnera na vládní úrovni a právě KSČM má k jejímu programu nejblíže. Nicméně, existují třecí plochy zejména v zahraničně-politické sféře. Sociální demokracie by od komunistů pravděpodobně vyžadovala změnu odmítavého postoje k NATO a více proevropskou politiku.

Je však KSČM vůbec ochotna přijmout vládní odpovědnost a učinit kroky směřující k  většímu zapojení do systému? Přejmenování by znejistilo tradiční a nostalgické voliče, identifikující se s minulým režimem a mohlo vést k secesi ortodoxní frakce, která by pokračovala v činnosti pod původním názvem. Vnitrostranické referendum o názvu již jednou proběhlo a členská základna se vyslovila zamítavě. Navíc změna názvu není automatickou zárukou vládní kooptace – ve většině západoevropských zemí existují formace nalevo od sociální demokracie, které nemají v názvu slovo „komunistický“ a přesto trvale působí v opozici. Dalším rizikem je ztráta protestního potenciálu, který by se vstupem do exekutivy rozptýlil. Memento francouzských komunistů, které v osmdesátých letech pozval do vlády Francois Mitterand a jejich volební podpora se v následujících letech propadla (nyní oscilují kolem 4%), působí příliš silně. Přece jen je jednodušší být permanentní opozicí, nemít ministerskou zodpovědnost, získávat protestní hlasy a slibovat nesplnitelné.

Zároveň je třeba brát v úvahu odpor části členů ČSSD ke spolupráci se subjekty nalevo od sociální demokracie, vycházející z historických reminiscencí. Malý, avšak nikoliv zanedbatelný segment elektorátu ČSSD se profiluje antikomunisticky a kooperace s KSČM by pro levostředového voliče mohla představovat určitý problém. V neposlední řadě řešení této záležitosti závisí na postoji vedení ČSSD – kandidát na předsedu Michal Hašek již avizoval odmítnutí spolupráce se „stranami minulosti.“ Ostatně, možnost uzavření oranžovo-rudé koalice poprvé připadla v úvahu v roce 2002, když ČSSD a KSČM dohromady disponovaly majoritou 111 hlasů. V té době však ještě neuzrála připravenost společnosti na vstup komunistů do vlády a Vladimír Špidla ani neuvažoval o možné revizi Bohumínského usnesení, když upřednostnil křehkou stojedničkovou většinu s lidovci a unionisty. Tehdejší předseda KSČM Miroslav Grebeníček patřil ke konzervativní frakci a kompromis se sociální demokracií by se realizoval jen velmi obtížně. Nelze opominout ani fakt, že prezident republiky by vládu s účastí komunistických ministrů téměř jistě odmítnul designovat. 

Po šesti letech se situace na české levici změnila spoluprací na krajské úrovni, kde ČSSD v roce 2008 získala natolik silnou pozici, že si mohla koaliční partnery vybírat podle svého uvážení. Komunisty přizvala do otevřené koalice ve dvou krajích, v dalších třech vládne s jejich tichou podporou. Po volbách do Sněmovny v roce 2014 však v případě levicové většiny prozatím připadá v úvahu pouze menšinový kabinet ČSSD s tichou podporou komunistů. Pokud nebude v obou stranách ochota ke vzájemnému sblížení – ať už co se týká revize Bohumínského usnesení ze strany sociálních demokratů nebo modernizace, resp. symbolická změna názvu KSČM, česká politická scéna nalevo od středu zůstane i v příštích letech zablokovaná.