Ceny a platy v ČSSR v r. 1967 a dnes - VII

POTRAVINY BRNO, zásobené v pavilonu K-l na výstavě BRNO 67 27 nejlepšími obory, podniky a závody potravinářského průmyslu, prodaly návštěvníkům nepředstavitelné množství různého zboží. Nového kečupu Speciál se prodalo 22.000 lahví. Vita-kávy jeden a čtvrt tuny, hotových jídel Fruty Brno se žampiony 15.000, jídel v plechových talířích 12.000, suvenýrových homolek 10. 000, housek a banketek z Jihomoravských pekáren přes tři čtvrtě milionu a chleba 145 tun.  Obložených chlebíčků a banketek s debrecínskou pečení snědli návštěvníci výstavy 40.000, masných výrobků, zejména „brněnských cigár“ se prodalo 75.000 kg. Dárkových balíčků se v pavilonu K-1 prodalo za 300.000 Kčs. A také o mléko a mléčné speciality byl velký zájem – utržilo se za ně 40.000 Kčs. (Svobodné slovo 4. června 1967)

Těmito informacemi navnaděný čtenář Svobodného slova v r. 1967 V. Š. z Prahy si posteskl[1]: SLYŠEL JSEM v rozhlasy recept na dobrý a hlavně zdravý oběd pro dvě osoby ze zeleniny. Lečo s okurkovým salátem jako přílohou. A tak jsem se rozhodl, že v zájmu svého zdraví si uvařím. Vzal jsem tužku a podle návodu počítal. Půl kg nových brambor 3 Kčs[2], půl kg zelených paprik za 22[3], půl kg rajčat za 7,50[4], čtyři vejce 4,40[5], osminka másla 5 korun[6], okurka 5 korun[7], kousek klobásy – 6 korun[8]. Ten zdravý zeleninový oběd pro dva vyšel na 43 koruny bez desetníku[9]. Tak jsem koupil kilo hovězí kližky za dvacku[10] a udělal nezdravý guláš …

Ale ta kližka představovala dosti hluboký zářez nejenom do peněženky našeho čtenáře. Jak se mohl dočíst o něco později, tak analýzy dosavadního stavu výživy našeho obyvatelstva ukazují, že v průměru jsme nasycení, respektive zdravotní průzkumy ukazují, že se stále přejídáme. Kalorický objem naší stravy se již od roku 1956 trvale pohybuje nad 3000 kalorií denně a dosáhli jsem úrovně průmyslově nejvyspělejších států.[11] Zbývá nám tedy v příštích letech řešit převážně kvalitativní nedostatky ve výživě, které se dají souhrnně vyjádřit jako nadměrná spotřeba glycidů a tuků a nedostatek bílkovin, především živočišných, minerálních látek a vitaminů. Jíme mnoho mouky a moučných výrobků, cukrů a tuků, a na druhé straně máme nízkou spotřebu mléka a mléčných výrobků, masa, zejména libového, vajec, zeleniny a ovoce. Za prvé existují u nás značné rozdíly v uspokojování spotřeby potravin podle jednotlivých důchodových kategorií obyvatelstva. Jen nejvyšší důchodové skupiny se stravují do určité míry podle zásad správné výživy. Za druhé dosažená úroveň ve spotřebě je téměř z celé čtvrtiny zajišťována dovozem – ať již přímo potravin nebo krmiv pro výrobu masa. Nejpalčivějším problémem je stále dovoz obilí, kterého dovážíme téměř polovinu z celkové tržní spotřeby.[12] Každý druhý bochník chleba je upečen z dovezeného obilí. Dále dovážíme maso, sádlo, máslo, vejce a brambory. V budoucnu hodláme přírůstek spotřeby potravin krýt vlastní zvýšenou zemědělskou výrobou. Zlepšovat kvalitu výživy bude možno jen v souladu s vyšší tuzemskou produkcí, a přitom usilovat o snižování dovozu potravin. Zvýšení zemědělské výroby do roku 1980 spolu s dovozem potravin ze zemí socialistického tábora asi na současné úrovni by nám umožnilo dosáhnout značného zvýšení spotřeby potravin na jednoho obyvatele a současné kvalitativní zlepšení dosavadní skladby spotřeby podle zásad správné výživy. Pravděpodobně nebude možno v tomto období plně zajistit výživu obyvatelstva podle racionálních norem, tj. doporučených dávek potravin, stanovených na základě nejnovějších vědeckých poznatků. Neměl by se zvyšovat kalorický objem výživy, spíše by se mělo usilovat o jeho snížení. Bylo by žádoucí postupně zvyšovat spotřebu mléka a mléčných výrobků, a to ze 180,2 litrů v roce 1965 na 237 litrů v roce 1980[13], jakož i dalších živočišných potravin (například masa z 61,7 na 73,8 kg)[14], ovoce a zeleniny, a působit k omezování spotřeby mouky a moučných výrobků (ze 130,2 na 110 kg[15]) a cukru. O vývoji spotřeby bude rozhodovat sám spotřebitel, a to v závislosti na vývoji svého příjmu, což může se odlišovat jak od možností výroby i dovozu, tak i od daných cen. Ovšem zpravidla ceny potravin vyjadřují náklady, a i když nejsou v souladu s jejich výživnou hodnotou, přece jen výše nákladů obvykle neumožňuje snížit maloobchodní cenu. Intervence ze státního rozpočtu může být pouze dočasné, i když někdy i nutné. V roce 1966 utratil spotřebitel průměrně denně za potraviny a nápoje (bez kuřiva a hygienických prostředků) Kčs 12,46. Z hlediska podílu potravin na celkovém maloobchodním obratu to znamená 55,2 procent[16], i když ve srovnání s rokem 1965 došlo k výraznému poklesu tohoto podílu. V roce 1980 lze počítat s výdaji 16,70 průměrně denně při současné cenové hladině. Zvýšení výdajů za potraviny a nápoje by mělo činit podle toho 35,8 procent, čili více než jednu třetinu proti r. 1965. Připočteme-li k doporučeným dávkám potravin předpokládanou spotřebu nealkoholických i alkoholických nápojů, pak je možno odhadnout celkový denní výdaj pro rok 1980 asi na 20 Kč a možná i více, což představuje větší růst, než předpokládané zvýšení celkového příjmu, který má vzrůst asi o 55,8 procent. Předpokládá se pokles podílu potravin na celkovém maloobchodním obratu až asi na polovinu a rychlejší růst spotřeby průmyslového zboží. V průmyslově vyspělých zemích se výdaje za potraviny a nápoje podílejí na celkové osobní spotřebě asi 30 až 40 procent a v USA činí dokonce jen 21 procent. Podle statistiky rodinných účtů činily tyto výdaje u nás v roce 1965 43,7 procent.[17]

Tato čísla při průměrné mzdě 1500 Kč a 13 korunách denně za potraviny by znamenala, že pokles podílu výdajů za potraviny na 30ˇ% by nastal, kdyby při celkových měsíčních výdajích 400 korun za potraviny průměrná mzda činila přibližně 1700 korun. Od západní Evropy nás dělila tehdy pouhá dvoustovka. Od USA ještě další stopadesátikoruna. Naopak dnes dobrou zprávou je, že poměr ceny zdravého leča a ceny nezdravého guláše se překlopil ve prospěch zdraví. Dnes i spokojení důchodci si mohou dovolit uvařit a snít dohromady zdravé lečo s nezdravým gulášem 348 (159 + 189) Kč. Kdyby tak činil každý z nich denně, tak by za měsíc musel na uspokojení tohoto svého apetitu vynaložit celkem 5 220 korun, tedy zhruba hodně více než jednu třetinu svého průměrného důchodu. Kdyby totéž činil v rámci tehdy běžného důchodu v r. 1967, asi by mohl vyhlásit osobní bankrot[18]. Záhada prodlužujícího věku dožití je plně vysvětlena. Terapie šokem. Abych tu terapii vyzkoušel na vlastní kůži, tak jsem indigredience z leča přidal k půl kilogramu nakrájené a odblaněné kližky, přidal v roce 1967 nedostatkovou cibuli, nudle a kysané zelí, čerstvý hrášek jsem nesehnal, zapomněl jsem dát vejce, jo, a ušetřil jsem za klobásku, spařil vše v tzv. komínku ve dvou nádobách ze speciálního skla jako součástí titanového nádobí přinejmenším v ceně 10 000 korun, dnes už se nevyrábí, firma přešla na wolfram, pak vše slil do velkého hrnce z Tesca, povařil, to vše ,abych získal tak tři litry zdravotně prospěšného guláše a dal do mrazáku. Jedna porce tak třicet korun. Vynikající, příští týden na něj zvu návštěvu.

Pozn. Retroguláš návštěvě moc chutnal.