Ceny a platy v ČSSR v r.1967 a dnes - IX

Zatímco v Česku v r. 1967 bylo na výplatu důchodů vynaloženo zhruba 12 miliard korun, tak v 2018 to činilo zhruba 400 miliard korun.  Kdyby se dnes 3 miliony důchodců dohromady složilo, tak by za svůj roční důchod si mohlo v r. 2018 v nejlepším případě jenom poloviční plochu zahrady, než kdyby se tak rozhodlo učinit 2 milióny důchodců v r. 1967. Byla to vskutku jedinečná příležitost. Máme se opravdu lépe? Když se jeden z těchto zahrádkářů rozhodl v r. 1967 pohnojit zahrádku jednou tunu vitahumenem B, tak musel na to vynaložit přibližně 110 Kčs, (cena 50 Kč pro JZD a státní statky, tj. daň z obratu + obchodní marže 60 Kčs). V roce 2018 tohoto důchodce toto rozhodnutí koupit obdobný produkt, zvláště vhodného pro ovocné stromky, snad poněkud v lepší kvalitě přišlo přibližně na 5000 korun (70 litrů, tedy 26 kg za 139 Kč, 114, 88 Kč). Mohl by se také rozhodnout koupit 20 litrů Zahradnického substrátu B univerzálního za 49 Kč (40,50 Kš bez DPH).  A také je jasné, že pokud tento zahrádkář se k tomuto kroku rozhodl, tak projevil svou lásku k socialistické vlasti přinejmenším dvojnásobně intenzivněji než může projevit ten dnešní zahrádkář svůj vztah k maceše.

A kdyby se zachtělo pořídit některému z těchto důchodců zahrát si na varhany, v r. 1967 by na to musel zaplatit za elektropneumatické varhany o dvou manuálech, 29 rejstřících s pojízdným hracím stolem v nejkvalitnějším provedení, tak jak je tehdy výrobce varhan v Krnově do zahraničí prodal za cenu (včetně dopravy a montáže) 417.000 Kčs. Dnes by na tutéž kratochvíli za varhany sice o dvě třídy lepší musel vynaložit až 30 milionů. [1] 

Za 6 stránek jednoho čísla Svobodného slova zaplatil v r. 1967 dychtivý čtenář 50 haléřů, za 32 stránek Práva dnes zaplatí jeho vnuk v trafice 18 Kč. Vzhledem k tomu, že musí zaplatit celé číslo bez ohledu na počet stran, jedná se o třiceti šesti násobek toho, co musel zacvakat jeho děda, aby si mohl také přečíst něco o fotbale (stejný účel spotřeby). Trochu příznivěji vypadá přepočet na stránky, pak děda za stránku zaplatil 8,33 haléře, vnuk pak 56, 25 haléřů, tedy 6,75 krát více. Ve vztahu k růstu průměrného nominálního platu (důchodu) prodražil se, či zlevnil se nákup tiskoviny? Máme se hůře či lépe? Zvláště když mohu číst, že nás trápí stejné problémy jako tehdy (populační problém, kůrovec, sucho, klimatické změny a znečištění ovzduší).  

Hit roku 1962 Mám malý stan (prodáno 225 000 nosičů, často hráno v TV+R) se sice otevřeně a necenzurovaně vypořádává s různými nástrahami tohoto způsobu bytování v éře, kdy čekání na družstevní byt znamenalo obrnit se trpělivostí v délce trvání dvou pětiletek, ale že by mládežníci Waldemar Matuška, pospávající v šatně divadla, a Karel Štědrý, případně Jiří Lír (se svým početným  půvabným křovím v atraktivních dvoudílných plavkách) si zatěžovali hlavu placením za stan, tak tuto hádanku tato revoluční trampská píseň vůbec neřešila. Jako revmatičtí důchodci, třesoucí se chladem, by na tom byli dnes podstatně hůře. AUTOCAMPINGY mají sezónu, zastavme se tedy v jednom z nich, Luxoru u Mariánských Lázní. V knize návštěv jsou jen projevy spokojenosti, až se člověk diví, vždyť za dvě lůžka ve stanu zaplatíte za noc 26 Kčs, za utáboření s vlastním stanem 7 Kčs. JE TU TOTIŽ dokonalý komfort, od umýváren s infrazářiči, sprchovými kouty a teplou vodou až po kuchyňské boxy s dvouvařiči, prádelnou a bufet.

Dnes prochází autocamping Luxor rozsáhlou rekonstrukcí, nicméně na jeho webových stránkách je k dispozici následující ceník: Malý stan 180 Kč; Velký stan (nad 2 osoby) 220 Kč;Obytné auto - karavan[2] (2 osoby) 360 Kč; Obytné auto (další osoba) 60 Kč; Dvoulůžková chata pro 1 osobu 250 Kč; Dvoulůžková chata pro dvě osoby 470 Kč; chatka dětí 6-15 let 120 Kč; Osobní auto 60 Kč; Denní poplatek 15 Kč; Sprcha 10 Kč. Pes a wifi zdarma. [3]

A jak by uskutečnili svůj sen o chatě, kde by spali jako ve vatě? Nutnost našetřit si 1 300 000,-Kč v roce 2108 na koupi chaty namísto 50 000,- Kčs ve stejné lokalitě v roce 1962 jenom znamená, že sen o spaní jako ve vatě pro mnohé zájemce může zůstat jenom snem.

Přejděme ale k tehdejším tržním strategiím získávání uspokojování potřeby bydlení jako hromadného sociálního jevu, která byla zajišťována na trhu s byty a domy.  Kdo a kde bydlel, respektive pracoval, nebo chtěl uplatnit lépe nějakým způsobem svůj lidský kapitál, získával nezanedbatelnou výhodu, kterou vcelku neomaleně nabízel, nebo pokorně poptával na trhu se sňatky, nebo rezignovaně prohlašoval, byt nemám. Jeden příklad za všechny: 1POKOJOVÝ RODINNÝ DOMEK, 20 km od Brna, a zahradu vyměním za 1pokojový komfortní byt nebo komfortní svobodárnu v Brně. Výhodné autobusové spojení. Vhodné i pro důchodce. Zn. Dohodneme se“.[4] Byť si byli dotyční vědomi, že v některých případech jde o výhodu poněkud relativní a dočasnou (konfiskáty). [5] Ale také vědomi, že mohou učinit tuto nabídku: DO RAKOUSKA prodám novostavbu – dva dvoupokojové byty. Zn. „Zahrada“. [6] Dobrou zprávu bylo, že v rámci konkurenčního boje proti sušeným švestkám za šest korun, nabízených v inzertní rubrice Svobodného slova drobnými pěstiteli, začal Pramen v reklamní rubrice nabízet zlevněné švestky, jak celé, tak i vypeckované v konzervě za tři koruny. Nádherné časy, plné napětí. Něco jako divoký Západ. Stále ovšem je možné uvažovat, zda se máme dnes lépe než v r. 1967, když tehdy vstupné na Zámek Konopiště stálo 3 Kčs a dnes 200 Kčs. Jinak řečeno tehdy bylo možné si zakoupit za průměrný plat 1 500 Kč 500 vstupenek, dnes za průměrný plat 30 000 Kč pouze 150 vstupenek. Počítám to správně, že ano? Přesně to bylo takto: Marta Lišková z Prahy se ptala: ZAČÁTKEM května jsem byla s hostem s Německa v zámku Konopiště. Po prohlídce zámku jsem se ptala průvodce, proč nás neprovedl muzeem sv. Jiří. Dostala jsem odpověď, že do muzea se návštěvníci provázejí pouze v neděli, a to za příplatek 1 Kč, přestože vstupné do zámku je 3 Kčs. Proč je muzeum přístupno pouze v neděli, a to ještě za příplatek, když je to součást zámku?  Svobodné slovo 25. května 1967) Čedok tehdy nabízel svatby na hradech a zámcích, konkrétně na Karlštejně, Sychrově a v Benešově nad Ploučnicí zahraničním zájemcům s romantikou v těle. Obřad v prvních dvou místech stojí 13 dolarů, v Benešově včetně pohoštění při přípitku 32 dolarů, což je pro velkou lásku pakatel.  Dnes v Benešově nad Ploučnicí zaplatí zájemci obřad na nádvoří Dolního zámku 4 000,- Kč (včetně poplatku matrice) [tedy cca 20 dolarů] a za svatbu v obřadní místnosti v Horním zámku - 4 500,- (včetně poplatku matrice) a za noc ve svatebním apartmá - 2000,- (pouze pro novomanžele), Fotografování v zámeckých interiérech vyjde svatebčany na pět set korun (Svobodné slovo 22. května 1967).  Jinak řečeno, turista zaplatil v r. 1967 totéž v dolarech za oběd, co návštěvník jedné severočeské restaurace v korunách. Ale přesto ho dne tato atrakce přijde dnes laciněji než v r. 1967.

BYDLÍM v novostavbě a pracuji u ČSD. Chtěl bych si koupit domek a nedostává se mi peněz. Četl jsem, že pracovníkům, kteří pracují v podniku delší dobu, může podnik půjčit bezúročně a ještě mu část dluhu i odepisují. Jak je to doopravdy? R. ŠEBERA, Kadaň. BEZÚROČNÉ půjčky mohou organizace poskytovat pracovníkům vymezenou vyhláškou číslo 191/1964 Sb. Jednak na stavbu rodinných domků svépomocí (§ 14 vyhl.), jednak na rekonstrukcí rodinných domků svépomocí (§ 15 vyhl.). Na koupi rodinného domku poskytovaní bezúročných půjček citovaná vyhláška neumožňuje. Můžete však v tomto případě získat půjčku od státní spořitelny. Bližší podmínky, zejména způsob a dobu umořování i úrokové výši sdělí vám nejlépe podle okolností konkrétního případu státní spořitelna. [7]

Jednotlivci se chovali tržně, porovnávali neustále mezní užitky s mezními náklady na své dodatečně akce, například na trhu s nemovitostmi, a tím nutili celou všechny její segmenty chovat se také tržně, byť svázané a osekané různými tabu a omezeními (institucemi, respektive plánem). V této ekonomice platilo převrácené Walrasovo pravidlo, je-li jeden její sektor v rovnováze, pak k této tržní rovnováze tendují všechny další její sektory. Tzv. centrum k tomu mohlo jen bezmocně přihlížet, pokoušet se udržovat se nad vodou (také a snad i hlavně) prostřednictvím investic, ale to je vše, co s tím mohlo dělat. Ceny byly reálnými cenami, platy reálnými platy, kapitál kapitálem, peníze se v rukou jednotlivců stávali reálnými penězi, nikoliv nějakými pouze nějakými poukázkami na zboží.  Například někdy kolem roku 1980 státní pojišťovna odmítla se mnou uzavřít smlouvu na úrazové pojištění se spořením, protože mě vyhodnotila jako příliš rizikového klienta. Od té doby jsem ale žádný úraz neměl, takže si tím možná zhoršila hospodářský výsledek. Nebo polepšila, neboť jsem si ponechal do dnešních dnů běžné úrazové pojištění, od roku 1989 jsem jenom vždy jednou za rok koukal na jí zasílanou tabulku, jak se snižuje reálná hodnota peněz a jak tedy musím zvýšit pojistné na další rok.