Chemické odzbrojení Sýrie je pro USA jen prostředkem

Rusko se se svým návrhem na jednání o chemických zbraních a následném chemickém odzbrojení Sýrie ukázalo jako státotvorný a diplomaticky obratný hráč na mezinárodní scéně. Chtělo by se říci, že schválení této rezoluce je projevem zdravého rozumu, protože zabránila vojenskému úderu USA na Sýrii a alespoň na čas vrátila syrskou krizi do diplomatické roviny, nicméně ne všichni byli stejného názoru. USA prosazovaly „tvrdší“ znění rezoluce s tím, že by v ní byly jasně vymezeny sankce a tyto sankce by braly v úvahy i vojenskou akci.

USA a její evropští spojenci zamýšleli rezoluci jako první krok k obratu v syrském konfliktu. Mezi řádky se to dalo vyčíst i z projevu amerického prezidenta B. Obamy v OSN, když dal najevo, že chce schválit „silnou“ rezoluci. V souvislosti s tím, proč má být rezoluce „silná“, mimo jiné uvedl, že je „urážkou lidského rozumu tvrdit, že za (chemickým) útokem (na předměstí Damašku z 21. srpna) není Asad“. Speciální vyšetřovací tým OSN přitom v nedávno zveřejněné zprávě potvrdil, že chemické zbraně sice byly 21. srpna použity, konkrétně sarin, ale explicitně zpráva neříká, kdo je použil. Zpráva OSN se též s americkou vládou rozchází v počtu obětí útoku. USA a zástupci teroristů v Sýrii uvádějí od 1300 do 1429, jiné zdroje, např. organizace Lékaři bez hranic, před několika týdny hlásila 355 obětí a tisíce zraněných. Ostatně nadsazování počtu obětí je tzv. syrské opozici blízké prakticky již od vypuknutí syrského konfliktu před dvěma a půl lety. Každý, ať je to mezi státy nebo jednotlivci, kdo obviní někoho jiného bez relevantních důkazů, by se měl každopádně řídit starou právní poučkou „in dubio pro reo“, tj. v případě pochybností ve prospěch obviněného.

Svojí nátlakovou diplomacií USA potvrdily, že rezoluce o chemickém odzbrojení pro ně neměla být cílem, ale pouze prostředkem, aby se změnil pro ně nepříznivý stav na bojišti. Proto se o důležitém usnesení tak intenzivně vyjednávalo. Aby B. Obama z hektických negociací vyšel se ctí a ne jako poražený, nechal se po hlasování slyšet, že dohoda OSN o Sýrii je „potenciálně ohromným vítězstvím pro mezinárodní společenství“. Od USA a jejích spojenců je nicméně pokrytecké jedním dechem hovořit o diplomatickém triumfu a současně „oficiálně“ vyzbrojovat syrské teroristy, a tím narušovat úsilí jiných o skutečné a upřímné diplomatické řešení krize.

Navzdory závěrům ve vyšetřovací zprávě OSN americká vláda stále trvá na tom, že má nezpochybnitelné důkazy o tom, že za chemickým útokem ze srpna je syrský režim. Vojenské kruhy v USA ovšem dobře vědí, že to tak jednoznačné není. V tajném dokumentu americké armády citovaném americkým zpravodajským serverem wnd.com se uvádí, že v květnu tohoto roku při razii na domovy syrských militantů z islamistické Džabhat al-Nusra objevily turecké bezpečnostní síly v provincii Adana a Mersin na jihu Turecka dvoukilogramové lahve naplněné sarinem. Při zátahu bylo zatčeno 12 podezřelých „bojovníků za demokracii a svobodu v Sýrii“ a navíc nalezeno množství zbraní a digitálních nosičů dat. O něco později syrská státní zpravodajská agentura SANA reportuje o tom, že syrská armáda zabavila dvě nádoby sarinu nedaleko města Hamá severně od Damašku. Jako obvykle nález sarinu „doprovázely“ automatické pušky, pistole a improvizovaná zařízení na výbušniny. O tom všem však USA, Francie, Velká Británie a petrodolary spřátelené arabské země taktně, nebo spíše pokrytecky, mlčí.

Podle britské novinářky a korespondentky zpravodajsko-analytického webu The Mint Press News Gale Davlakové se členové zmíněné teroristické skupiny dostali k plynu zprostředkovaně přes Saúdskou Arábii (údajně přes samotného prince Bandara bin Sultána, dřívějšího velvyslance v USA a synovce saúdského krále), jež je jedním z nejhlasitějších podněcovatelů bojů v Sýrii a jeden z největších spojenců tzv. syrské opozice. Jak uvádí server britského deníku The Independent, Bandar bin Sultán se jako nynější šéf tajné služby v syrské krizi cíleně angažuje na straně syrských „rebelů“ několik měsíců. Podle tvrzení deníku princ vyjednává pro „svou věc“ podporu u západních politiků a jiných zástupců mezinárodního společenství, zařizuje vojenský výcvik „rebelů“ a také „potřebné“ dodávky zbraní. V této souvislosti upozorňuje Christof Lehmann z analytického on-line deníku nsnbc.com, že Saúdská Arábie za tímto účelem údajně obnovila staré pašerácké trasy, které byly dříve použity k podpoře al-Kájdy, resp. jejího povstání během americké okupace Iráku. The Independent k tomu přidává, že saúdský princ přes „svou“ rozvědku upozornil západní spojence na údajné použití sarinu syrským režimem letos v březnu v Aleppu a Homsu.

Saúdská Arábie má podle všeho na západní země a zejména USA značný vliv. Saúdský velvyslanec v USA Adel al-Jubeir po zmíněném údajném chemickém útoku syrskou armádou v březnu intenzivně loboval u amerických kongresmanů, aby se Amerika do dění v Sýrii více zapojila. Na svou stranu tehdy získal např. vlivného republikánského senátora a bývalého kandidáta na prezidenta Johna McCaina. Ten se krátce po syrském incidentu vyjádřil v tom smyslu, že USA by měly „za trest“ na Sýrii letecky zaútočit. V podstatě to samé zopakoval i po událostech z 21. 8. Podle listu také Bandar al-Sultán pravděpodobně již od minulého roku spolupracuje přímo s americkou CIA na výcviku „rebelů“ na základně v Jordánsku nedaleko syrsko-jordánské hranice. Vyjádření západních států a USA, že v Sýrii probíhá jakási občanská válka, tedy vnitřní konflikt, se ve světle těchto faktů jeví jako absurdní a nehorázná.

Saúdská Arábie a další sunnitské monarchie kolem Perského zálivu mají v Sýrii a potažmo na Blízkém východě jeden zřejmý cíl. Sledují globální boj za ten „pravý islám“, v tomto případě jeho radikální sunnitskou větvi. Svržení na blízkovýchodní poměry pokrokového syrského prezidenta Bašára al-Assada je jen první fáze jejich tažení. Konečným cílem je rozšíření wahhábismu, konzervativního pojetí islámu a státní ideologie praktikované v Saúdské Arábii, do oblasti Blízkého východu tam, kde jsou vyznavači sunnitského islámu v menšině. Tato fundamentální koncepce islámu vyzývá k návratu k tradicím a následování činů a slov proroka Muhammada a také umožňuje tu větší, tu menší selektivní výklad různých částí Koránu bez ohledu na celek.

Z našeho pohledu je wahhábismus nejradikálnější, nejvíce netolerantní směr islámu a není náhodou, že v jeho očích jsou i někteří tolerantní muslimové nazýváni nevěřícími a že se jím zaštiťují mnozí teroristé. Proto není náhodou, že to je právě Saúdská Arábie (a také např. Stát Katar), která se v syrské krizi angažuje z blízkovýchodních zemí nejviditelněji a která byla od začátku nejhlasitějším zastáncem svržení režimu syrského prezidenta. Někteří radikálové v této souvislosti nahlížejí na události v Sýrii jako „sunnitskou svatou válku“, usilujíce zde o vytvoření islámského státu jako předstupeň globálního, připomíná kanadské internetové centrum pro výzkum globalizace Global Research.

Chemické odzbrojení jedné blízkovýchodní země je samo o sobě jistě pozitivní a pro stabilitu regionu prospěšné. Po více než dvaceti letech je díky této iniciativě možné, že se ratifikací příslušné Úmluvy pro chemické odzbrojení začne vážně zabývat i Izrael, jenž smlouvu začátkem roku 1993 pouze podepsal, avšak parlamentem zatím neschválil. Záleží ovšem především na tom, jestli západní státy v čele s USA budou na Izrael vyvíjet stejný tlak jako na Sýrii a měřit oběma stejným metrem. Po neblahých zkušenostech z minulých dob je ale šance na chemické odzbrojení Izraele spíše v teoretické rovině. Jak bylo řečeno, chemické odzbrojení je pro americkou administrativu s ohledem na její slova a činy pouze jednorázovou záležitostí a oním casem bellli pro rozpoutání západními státy stěží kontrolovatelných událostí v blízkovýchodním regionu.